nahoru

Ovace, jaké svět nezažil: Řeznickému synkovi se po strastiplné cestě na výsluní klaněl celý New York

red 16. prosince 2022 • 18:20

Je to právě 129 let od chvíle, kdy měla premiéru nejslavnější skladba z pera českého autora. Devátá symfonie Antonína Dvořáka, s podtitulem „Z Nového světa“ alias „Novosvětská“, poprvé zazněla 16. prosince 1893 v newyorské Carnegie Hall a dobové recenze mluví o „největším úspěchu v dějinách hudby“. Z Dvořáka se stala vskutku celosvětová hvězda a jeho dílo se dnes bere za úhelný kámen dějin klasické hudby – vždyť podle některých statistik je Novosvětská vůbec nejhranější symfonií ze všech. Přitom český skladatel pro svou oslnivou kariéru neměl zdánlivě žádné předpoklady, značnou část života prožil v bídě a trápení. A právě nezměrný žal byl počátkem jeho velké slávy.

Narodil se v roce 1841 v Nelahozevsi do rodiny řezníků a hospodských, a protože byl nejstarší syn, předpokládalo se, že v rodinné živnosti bude pokračovat. Dokonce se krátce po jeho smrti objevil výuční list na řezníka, který měl podpořit legendu o „zázračném řeznickém dítěti“, jež dobylo svět hudby, ale ukázalo se, že jde o podvrh. Dvořák chodil do běžných škol a v 16 letech mohl díky přímluvě okolí, které vytušilo chlapcův mimořádný talent a naléhalo na jeho otce, pokračovat ve studiu harmonie a kompozice na varhanní škole v Praze.

Dalších 20 let se ale bude protloukat životem ve velké bídě. Sice skládá ostošest, ale jeho první skladby nechce nikdo hrát, a tak se musí živit všelijak. Hraje na violu v tancovačkové kapele Karla Komzáka (ze které se následně stane základ orchestru Prozatímního divadla), na varhany po kostelích, vyučuje hru na klavír, housle či další hudební nástroje. Právě při doučování se vášnivě zamiluje do jisté Josefiny Čermákové. Jeho láska však není opětována. Pro Josefinu chudý violista zřejmě není dost dobrá partie, o pár let později se totiž provdá za Václava Roberta, hraběte z Kounic. Pikantní ironií osudu si Dvořák později vezme za ženu Josefininu mladší sestru Annu, které nemajetný hudebník nevadí. Nakonec obě rodiny skončí ve Vysoké u Příbramě, kde si Kounicovi pořídí zámeček (respektive Josefina ho dostane od hraběte jako svatební dar) a kde Dvořákovi – když Antonín vydělá první větší peníze – od nich odkoupí domek v zámeckém parku. Vila po Dvořákově smrti dostane jméno Rusalka a v držení potomků rodiny zůstane do současnosti. 

Soužití Kounicových a Dvořákových ve Vysokém, a zejména otázka, zda Antonín pokračoval ve svém romantickém citu k Josefině i během svého manželství s Annou, dráždí historiky dodnes. A dodnes se nedají vyloučit obě varianty. Josefina sice byla podle všeho rozverná koketa, ale v jejich bohaté vzájemné korespondenci se lechtivé náznaky vyčíst nedají. I když zase na druhou stranu, některé dopisy se nedochovaly, nebo je potomci odmítli zveřejnit. Osud obou rodin nakonec nemohl být rozdílnější: Kounicovi neměli žádné děti a Josefina v roce 1895 v pouhých 46 letech zemřela zřejmě na vrozenou srdeční vadu, kdežto Dvořákovi měli dětí hned devět (bohužel první tři děti krátce po sobě zemřely, což dalo vzniknout zásadnímu Dvořákovu dílu Stabat Mater) a Anna měla tuhý kořínek – vzorně se o Antonína starala až do jeho smrti a zemřela až v roce 1931 v 77 letech.

Ale zpět k Dvořákovu angažmá v Americe. To už se mu podařilo – zejména díky zmíněnému monstróznímu oratoriu Stabat Mater – prorazit v Čechách i v Evropě. Jak si úsměvně poznamenal jeho otec-řezník: „Anton 7. června dostal telegrán z Pařýže, abi přijmul mýsto za řiditele Národný koncervatoře hudbi vnovém Yorku, to je v Americe, to snad já mislým, že nepřijme, on je dobrý Čech a národoveč; národ český biho nerad stratil.“ Místo ředitele americké Národní konzervatoře nakonec Dvořák přijal, zejména kvůli své ženě Anně, která nehodlala odmítnout astronomický plat 15 tisíc dolarů ročně, což bylo 30x víc než pobíral Dvořák coby profesor na pražské konzervatoři. V roce 1892 tak Dvořákovi sedí na parníku přes Atlantik. Jediný Antonín nemá mořskou nemoc, lodí je naprosto uhranut, protože miluje všechny výstřelky moderní techniky – mezi jeho největší záliby patří třeba sledování vlaků. V New Yorku pak zjistí, že to není tak hrozné, v konzervatoři má jen osm studentů, které učí dvě hodiny denně, jinak má volno. V Central Parku krmí své milované holuby a do přístavu se chodí dívat na lodě…

Jak napsal Novosvětskou symfonii, co následovalo po ní a jak náš největší skladatel zemřel, se dozvíte v úvodním videu ze série Životy slavných. Na další epizody se můžete podívat zde.  

red