Osmnáctého listopadu 1942 skončila obranná fáze gigantické bitvy o Stalingrad, zahájená 17. července. Sovětská vojska v ní podle oficiálních údajů ztratila 643 842 vojáků, z čehož 323 856 činily trvalé (mrtví, nezvěstní a zajatí) a 319 986 zdravotnické ztráty (ranění, nemocní, popálení atd.), 412 600 pěchotních zbraní, 12 137 děl a minometů, 1426 tanků a samohybných děl a 2063 bojových letounů.
Podle sovětských, pravděpodobně nadsazených údajů přišel nepřítel o 650 000 až 700 000 osob a rovněž utrpěl značné materiální ztráty.
Podceňovat protivníka se nevyplácí
Dvanáctého listopadu reagovala německá rozvědka na množící se hlášení o přípravách rozsáhlé sovětské ofenzívy severně od města na Volze podrobnou zprávou pro říšského kancléře Adolfa Hitlera, v níž stálo:
„Nemáme ještě přesný obraz o uskupení nepřátelských vojsk, o jejich síle, rozmístění ani o čase, v němž hodlají udeřit. Žádné určitější příznaky, které by nasvědčovaly zahájení útoku v nejbližší době, se zatím neprojevily. Za této nejasné situace zatím není možné zjistit celkové operační záměry nepřítele.“
Následující věta, určená přímo Führerovi, respektovala jeho oficiální názor. „Pro rozvinutí širších operací nemá nepřítel zřejmě dostatečné množství sil.“
Sověti nevytvořili drtivou převahu
Jenže v té době již soustřeďování sovětských vojsk k chystané ofenzívě skončilo. Na středním Donu měl velitel Jihozápadního frontu generálporučík Nikolaj Fjodorovič Vatutin (15. dubna 1944 podlehl v Kyjevě smrtelnému zranění způsobenému příslušníky Ukrajinské povstalecké armády) 338 600 vojáků, 4570 děl a minometů, 628 raketometů („kaťuší“), 730 tanků a 532 letadel. Severozápadně od Stalingradu disponoval velitel Donského frontu generálporučík Konstantin Konstantinovič Rokossovskij 292 700 vojáky, 4292 děly a minomety, 435 raketomety, 180 tanky a 260 letouny. Jižně od pevnosti na Volze podléhalo veliteli Stalingradského frontu generálplukovníku Andreji Ivanoviči Jerjomenkovi (v naší, i odborné literatuře figuruje nesprávný přepis jeho příjmení Jeremenko) 383 900 vojáků, 4673 děl a minometů, 337 raketometů, 350 tanků a 558 letadel. Z toho vyplývá, že vojska všech těchto tří frontů soustředila k nadcházející ofenzívě, jež vedla ke zkáze Paulusovy 6. armády, 1 015 200 vojáků, 13 535 děl a minometů (bez ráže 50 mm), 1400 raketometů, 1560 tanků, 1350 letounů, 169 600 koní, 41 400 aut, 2657 traktorů a 320 obrněných vozidel.
Protilehlé německé, rumunské a italské síly čítaly úhrnem 1 011 500 vojáků, 10 290 děl a minometů, 675 tanků a 1213 letadel.
Operace „Uran“
Devatenáctého listopadu 1942 vydal generálporučík Vatutin povel Ogoň! – Pal! Na první nepřátelskou linii dopadaly rakety a hned poté začala palba na předem zjištěné cíle: velitelská stanoviště, palebné sruby, pozorovatelny, kryty, okopy…
Jako první hlásil veliteli 6. armády generálu Friedrichu Wilhelmovi Ernstu Paulusovi velitel XI. sboru generál pěchoty Karl Strecker: „Tady se čerti žení. Nepředstavitelná palba na naše pozice. Země je doslova přeorávána. Máme citelné ztráty. Hlavní úder však zřejmě postihl Rumuny. Volal jsem svého levého souseda, velitele IV. rumunského sboru. Má strach, že u něho vypukne panika.“
Odpoledne téhož dne telefonoval náčelník generálního štábu Rudé armády generálplukovník Alexandr Michajlovič Vasilevskij předsedovi Státního výboru obrany: „Soudruhu Staline, bitva se rozvinula na obrovském území a zasáhla do celé hloubky nepřátelské obrany. Vrhli jsme do průlomu tankové a jezdecké sbory. Na všech směrech jsme zaznamenali úspěch.“
Během prvního dne ofenzívy sovětské tankové klíny pronikly do hloubky osmnácti kilometrů, přičemž největší úspěch zaznamenal tankový sbor generálmajora Kravčenka, jenž projel osadou Manojlin, vzdálenou od výchozí čáry pětatřicet kilometrů, tedy jen o deset kilometrů méně, než předpokládal plán. Večerní tiskové komuniké sovětského vrchního velení se však o útoku nezmínilo ani slůvkem.
Večerní tiskové komuniké říšské branné moci oznámilo, že „rumunské jednotky odrazily na donské frontě četné útoky“ a že „nové boje na tomto úseku jsou v proudu“, ale výše zmíněný generál pěchoty Strecker se ve večerním hlášení Paulusovi vyjádřil mnohem lapidárněji: „U Rumunů rudé tanky všechno převálcovaly.“
Útok neprobíhal všude podle plánu
V hlavním útočném pásmu Stalingradského frontu sovětští vojáci sice prolomili nepřátelské postavení, neobjevily se však kýžené tanky velitele mechanizovaného sboru generálmajora Volského. Ukázalo se totiž, že signál ke sboru nepronikl, a teprve s dvouhodinovým zpožděním vyrazily na Volského ústní rozkaz dvě brigády mechanizovaného sboru do průlomu. Další dvě brigády se však opět zpozdily – tentokrát proto, že včas nenačerpaly pohonné hmoty. Ostatně ani dvěma prvním brigádám se nedařilo. Jedna v mlze sjela do vlastního minového pole, druhá utrpěla citelné ztráty v minových polích, nyní ovšem protivníkových. Volského sbor zpoždění už nedohnal a pro tento den svůj úkol nesplnil. Nad hlavou jeho velitele, který dříve osobně psal Stalinovi a žádal odložení protiofenzívy, se vznášel Damoklův meč. Volského sbor se nakonec vzchopil, přeťal železniční trať Stalingrad–Kotělnikovo a přiblížil se k osadě Verchně Caricynskij.
Dramatické setkání u Kalače: kruh se uzavírá
Brzy ráno 23. listopadu zaútočil jeden Vatutinův tankový sbor na Kalač a během několika hodin město obsadil. Zároveň 4. tankový sbor generálmajora Kravčenka Kalač obešel a zahájil postup k osadě Sovětskij – k plánovanému místu setkání vojsk Jihozápadního frontu ze severu a Stalingradského z jihu. Odpoledne se sice kolona Kravčenkových tanků přiblížila k osadě Sovětskij, napadla ji však dělostřelecká palba a musela se rozvinout do bojové sestavy.
Osadu Sovetskij už drželi Jerjomenkovi příslušníci mechanizovaného sboru generálmajora Volského. Jenže dělostřelci za nepříznivých povětrnostních podmínek nerozpoznali vlastní tanky. Domnívali se, že Němci chtějí proniknout s posilami do Stalingradu, a podle rozkazu se jim v tom snažili zabránit. Kravčenkovi tankisté, vyčerpaní boji, se neohlásili smluveným signálem – zelenou raketou –, a tak po sobě sovětští vojáci místo radostného uvítání začali střílet!
V operačním hlášení 4. mechanizovaného sboru generálmajora Volského se psalo:
„V 15 hodin 30 minut 23. listopadu měla baterie dělostřeleckého oddílu třicetiminutovou přestřelku s kolonou tanků. Potom byly tanky rozpoznány – patřily ke 45. brigádě 4. tankového sboru – a přestřelka byla přerušena. Navázali jsme s nimi kontakt.“
I když za neobvyklých a dramatických okolností a s jednodenním zpožděním, nakonec se útočná čela obou frontů 23. listopadu 1942 v 16 hodin spojila. Teprve tehdy Moskva oznámila úspěch ofenzívy u Stalingradu.
Malá douška o Rumunech
Maršál Ion Antonescu hlásil Hitlerovi, že Rumuni ztratili během celého stalingradského tažení 158 854 mrtvých, raněných a nezvěstných vojáků, což je děsivé. Reálné číslo nicméně klesne zhruba na 140 000, z toho 110 000 po zahájení sovětské ofenzívy 19. listopadu 1942.
