nahoru

Tragický osud básníka: Smrt Jiřího Ortena je dodnes obestřena tajemstvím, které už nelze odhalit

Michal Bystrov 17. září 2021 • 11:30
Tragický osud básníka: Smrt Jiřího Ortena je dodnes obestřena tajemstvím, které už nelze odhalit
foto: Archiv nakladatelství Torst

Co všechno napsal a jak dobře to napsal, aniž to mohl beze zbytku prožít… Když Jiří Orten před osmdesáti lety tragicky zemřel, bylo mu pouhých dvaadvacet. Prvního září 1941 podlehl zraněním způsobeným srážkou s německou sanitkou na pražském nábřeží. K jeho smrti ale nejspíš došlo trochu jinak, než jak se říká. Jeden z těch promlčených zločinů, za který mohou ubohé lidské předsudky.

Jdete-li z Palackého náměstí v Kutné Hoře vlevo do ulice Kollárovy, uvidíte dům s novogotickým arkýřem, který by rád předstíral, že pamatuje Mikuláše Dačického z Heslova. Ve skutečnosti je z roku 1904. Právě tady žil odmala Jiří Ohrenstein, alias Jiří Orten – básník, jenž svým stylem a hloubkou vhledu do záležitostí života, lásky a smrti daleko předběhl svůj věk. Sám jsem byl kdysi svědkem, jak si jeho starší bratr Otto neboli divadelní režisér Ota Ornest povzdechl, že z laureátů literární soutěže Ortenova Kutná Hora „zase žádný nový Orten nevzešel“. Bylo to tehdy vůči začínajícím talentům kruté: takový kumštýř se přece v dějinách každé země narodí jen párkrát.

Zkamenělá ozvěna tragiky

Orten byl moderním umělcem obklopeným dějinami. Stačilo, aby v historickém jádru Kutné Hory vykonal krátkou procházku od Vlašského dvora k chrámu svaté Barbory, a měl dost podnětů na řadu dalších dní. „Běž po špičkách. Hleď, jak se kloní, neb je mu smutno z výšky té. A umí zvonit. Tolik zvoní! Spíte a slyšíte.“ To napsal o kostelu svatého Jakuba Staršího, od kterého byl a je krásný výhled do zeleného údolí. Podobně věnoval své verše kamenné kašně či pozlacenému nebeskému trubači z ochozu svatostánku patronky kutnohorských havířů.

Z výprav za kamarády, holkami a sochami, jež v tomto uzavřeném světě splývají s živými, se vracíval okolo někdejší redakce časopisu Slovan – posledního útočiště Karla Havlíčka Borovského z doby krátce před tím, než mu císařpán zatnul tipec. Nepohodlný novinář se sem plahočil den co den pěknou dálku z kutnohorského předměstí, kde měl skromné bydlení (podnájem v centru si nemohl dovolit). To bylo v roce 1850. O kousek výš, v budově soudu, vyhrál Havlíček svůj slavný proces o svobodu slova. Monarchii došly argumenty. A tak jí nezbylo než hrdinu unést, jako to dělají bandité. Čtyři a půl roku ho drželi v cizí zemi – neslýchané, odpudivé, habsbursky studené.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.