Moderní dějiny na jedinečných snímcích aneb Když fotka řekne víc než slovo | Reflex.cz
nahoru

Moderní dějiny na jedinečných snímcích aneb Když fotka řekne víc než slovo

Marek Douša1. listopadu 2019 • 10:30
Moderní dějiny na jedinečných snímcích aneb Když fotka řekne víc než slovo
foto: Repro z knihy Barvy času

Možná z těch stovek tisíc, spíše asi miliónů fotek se jednou nějaká bude hodit, až za sto let budou naši potomci sestavovat dějiny minulých staletí. Napadá mě to vždycky na akcích, jako je karlovarský filmový festival nebo na Colours v Ostravě: Kolik tady vznikne fotek? Sto tisíc? Milion? A uvidí je někdy někdo?

V době analogové, což není zase tak strašně dávno, vyprávěla děvčata z fotolabů, že nejběžnější zákazníci nosí jeden film ročně. Film, na kterém jsou obyčejně minulé Vánoce, letní dovolená a ty další Vánoce. Když spočítáte, že na filmu bylo šestatřicet okýnek, vychází to na dvanáct fotek z akce, což není mnoho. Ale stačilo to, že ano.

Vzpomněl jsem si na to teď, když se mi dostala do ruky kniha Barvy času, novodobé dějiny světa v kolorovaných fotografiích Dana Jonese a Mariny Amaralové (vydala Jota), kteří prohlédli dostupné archivy a z množství fotek vybrali dvě stovky, na kterých se pokusili ilustrovat, co se všechno událo mezi lety 1850–1960. A ono to vlastně jde.

Pravda je, že vybírali ze zhruba deseti tisíc fotografií, které našli v archivech, a snažili se o záběr napříč kontinenty a kulturami. Chtěli spojit slavné se zapomenutými. Povedlo se to velmi specifickým způsobem, a i když ten průlet samozřejmě není ten jediný možný, je vlastně hodně reprezentativní. Dodejme, že jedním z parametrů bylo zadání, které si sami určili, tedy že půjde o černobílé fotky, které budou kolorovány v pokud možno co nejvěrnějších barvách. Jenomže chápete, dvě stovky fotek docela dobře popíše sto let, jen to fikne, a úplně cítíte tu dobu, tu bídu, ty vzmachy i všechny ty průšvihy. A že jich bylo!

To jsme mluvili o celém světě, ještě jinak to měl ten naprosto skvělý tuzemský Josef Váchal, kterého známe nejspíš jako toho, kdo tiskl z dřevorytů... On ale také fotografoval, a i když ne mnoho, jeho fotky naprosto přesně doplňují představu, kterou o něm máme, tedy jakou o něm mám já, abych byl přesný. V liberecké oblastní galerii je do 24. listopadu k vidění výstava, na které si je můžete prohlédnout a říci, jestli se pletu anebo ne. Často nekvalitní, ne moc ostré obrázky, které často sloužily jako studie pro budoucí práci, vás vezmou do světa počátku minulého století, do Váchalova světa naprosto spolehlivě. Člověku se moc nechce věřit, že i tenkrát bylo nebe modré a jablka červená...

Abych to uzavřel, přeci jenom v době trošku bližší té naší, přidám Annie Leibovitz. Ta nás nechá nahlédnout, jak to má ona Při práci (vydalo Argo). Počátky její kariéry se datují do sedmdesátých let minulého století a pořád je aktivní, slavná a snad zaplatila i dluhy, takže se jí vrátila autorská práva k fotkám, to je ale věc pro jiné noviny. Na konci knihy totiž dává deset rad začínajícím fotografům, z nichž ta první nás vlastně vrací na začátek tohohle fotočlánku. „Už mnohokrát jsem říkala, že to nejlepší, co může udělat mladý fotograf, je zaměřit se na své okolí. Začněte fotit kamarády a rodinu, ty, kteří to snesou. Objevujte, co to znamená, když máte ke své práci blízko, když jste důvěrně obeznámeni s předmětem svého zájmu,“ píše Annie Liebovitz.

Takže možná jo, možná z těch stovek tisíc a asi milionu fotek se jednou nějaká bude hodit, až za sto let budou naši potomci sestavovat dějiny minulých staletí.

Třeba to bude zrovna ta, kterou jste cvakli dneska. U oběda.

Marek Douša




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější