Vemte kterékoli dítě na světě a zeptejte se ho: „Chceš se převléct s kamarády za superhrdiny a strašidla, dostávat sladkosti a vyprávět si strašidelný historky… nebo chceš sledovat, jak tvůj fotr ještě před polednem ztříská nejdřív sebe a pak sousedku?” Co myslíte, že vám odpoví? Tak jako tak mu může pak za trest čert v prosinci společně s uhlím věnovat i mentální poruchu.
Na začátku byl prastarý svátek Samhain, který se slavil na pomezí října a listopadu. Tehdy Keltové slavili konec roku a začátek toho nového. Samhain znamenal přechod mezi dvěma obdobími, mezi létem a zimou, časem života a časem smrti. A v noci z 31. října na 1. listopadu se tyhle dva principy protínají víc než kdykoli jindy během roku. Proto i živí mohou sestoupit do podsvětí a mrtví… mrtví mohou zpátky mezi živé.
Svátek se v různých obdobách slavil už od dob před naším letopočtem. Zapalovaly se ohníčky na oltářích s obětinami a Keltové nosili masky, aby zahnali zlé a nepřejícné duchy. To vám už něco připomíná, ne? Jak potom Římané „v sebeobraně” rozšiřovali hranice svého impéria, postupně vnesli hromadu svých vlastních tradic a významů do barbarských svátků v provinciích. Do Samhainu pronikla oslava konce sklizně a úrody.
V různých zprzněných podobách se tak Samhaim rozšířil do celého tehdy známého světa. A taky za něj. V Irsku se držel tak dlouho, dokud ho příchod svatého Patrika a křesťanství netransformovalo v něco trochu nového. Podobně jako v českých zemích, i v Irsku během staletí došlo k zběsilému mísení místních pohanských tradic s nově nastupující křesťanskou kulturou. My jsme si z toho odnesli pro zbytek světa nepochopitelné pojetí Velikonoc, Irové zase Halloween v takové podobě, která už by nám byla dnes celkem povědomá.
V době, kdy tady ještě v Boha někdo věřil, jsme vyžrali tu nudnější část samhainského odkazu, tedy slavnost Všech svatých. To byl pokus církve nějakým způsobem legitimizovat zakořeněné podzimní pohanské pártošky. Postupně ještě ke Všem svatým přibyl na 2. listopadu svátek pro všechny zemřelé, aby to nebylo těm nesvatým nebožtíkům líto. Takže když pak Bůh odešel z téhle krajiny, zbyly nám jenom ty podělané Dušičky.
A protože Češi by raději skočili z okna, než aby se dozvěděli něco o věcech, na které nadávají, Halloween sem nikdy nedostaneme. Protože je to...
Americká slátanina
„Toho bohdá nebude, aby si děcka na podzim užila trochu srandy!” Zhruba takhle by se dal shrnout přístup hromady lidí k jednomu z nejkouzelnějších svátků západní civilizace. Mají k tomu hromadu argumentů a většina z nich je úplně mimo. Dobří lidé této země se bojí, že Halloween nahradí Dušičky. Přestože se slaví jiný den. A i kdyby ne, Halloween nemá pravidla, která by vám zakazovala navštěvovat hroby blízkých. Češi mají obavu, že Američané nám ukradnou a zničí všechny křesťanské svátky. Přestože Američany zajímáme asi stejně jako HDP Mongolska a jsou asi milionkrát křesťanštější národ, než my kdy budeme. Naši spoluobčané mají strach, že děti zapomenou na české tradice. Chápete? Když budou děti slavit Halloween, zapomenou, že podle starých českých tradic se 31. října kromě SuperStar nic neděje.
Tenhle motiv se u Čechů objevuje téměř u všeho, co je zaprvé populární a zadruhé to poprvé v devadesátkách viděli v americkém filmu na Nově. Mají k tomu automatický a tak trochu zaprděný odpor.
Svátek sv. Valentýna je úplně typický příklad. Lidé říkají: „Nesnáším Valentýna!” A mně je upřímnou záhadou, jak vůbec může taková emoce existovat? Lidi se tváří, jako by jim přívrženci kultu svatého Valentýna povraždili rodinu před očima. Nikdo vás nenutí to slavit, co vás přesně tak vytáčí? Slevy na čokoládu? „Je to americkej svátek!” Ne, není, Valentýn byl římský kněz. Máme na ten svátek úplně stejný nárok jako Američané. „Nikdo mi nebude nařizovat, kdy mám někomu kupovat dárky, a říkat, že ho miluju.” Takže. Lidé, kteří říkají tohle, to pravděpodobně moc často nedělají. Ale když to dělají, dělají to nejspíš, když musí. Tedy na narozeniny, jmeniny, Vánoce a výročí. Když jim to zkrátka někdo nařídí. Lidé, kteří tvrdí, že „jim nikdo nebude říkat, kdy maj koupit ženě kytku”, by měli slavit Valentýna povinně. Ale zpátky k Halloweenu.
Posraný Velikonoce
Uznávám, že jsem zaujatý. Já Halloween miluju. Miluju barevný podzim, rozšklebené dýně, pumpkin spice latte, halloweenské epizody sitcomů, to, že youtubeři a podcasteři celý říjen vyrábějí hororové díly pro své pořady. A miluju samotné horory a říjen je perfektní čas, kdy se na ně dívat. Už od dětství zbožňuju strašidelné historky, maškaráky, převleky, gumový pavouky, netopýří dekorace a prostěradlo s dírama. Pokud teda nemá špičatou čepici. A sladkosti zbožňuju!
A vážně si myslím, že kdyby se u nás na městečku za mého dětství slavil Halloween, nejspíš bych ho měl ještě radši než Vánoce. Ale místo toho, abychom mohli chodit po sousedech, dostávat bonbony a převlíkat se s kamarádama za superhrdiny a strašidla, dostávali jsme jako děcka trauma jednak na Mikuláše z čerta a jednak na Velikonoce z ožralých rodičů. O tom, jaké vzpomínky mají na Velikonoce úplně všechny ženy v mém okolí, snad ani nemá smysl hovořit.
Víte, co je jediný zahraniční svátek, na který tady lidi nepyskují? A je to osoba, kterou už jsme zmínili: Den svatého Patrika! A já si vážně myslím, že je to proto, že se dětí netýká. Protože jsou to jen slevy na irskou whiskey a sem tam zelený pivo a v baru někdo vyhraje leprikónský klobouk. Nejspíš nám nevadí, když si zápaďáci jdou pro naše tradice, pokud mají v ruce alkohol.
Takže navrhuji! Zorganizujme na příští rok Halloween. S koledováním a se vším, děcka si to užijou. Akorát přidejme pravidlo, že dospělí si musí koupit nějaké dýňové pivo nebo tak něco. A bude po ignorantském fňukání.
