Česká gymnastka Eliška Misáková byla mladá a talentovaná. Její osud je jedním z nejtragičtějších příběhů v historii sportu. Nadějná sportovkyně odcestovala v roce 1948 do Londýna, dějiště Olympijských her, aby reprezentovala svou zemi. Klání o medaile se ale nakonec nezúčastnila. Projevila se u ní vážná a tehdy neléčitelná nemoc, se kterou krátký boj prohrála ve chvíli, kdy její gymnastické kolegyně bojovaly o zlato. To nakonec získaly. Medaile přebíraly se slzami v očích a bez obvyklého jásotu.
Hry radosti se pro české sportovkyně změnily v hry nevyjádřitelného smutku. Po válce přijely do Londýna plné naděje a představ o krásné budoucnosti, jedna hořká událost je ale srazila na kolena.
Eliška Misáková se narodila v roce 12.10 1925 v Kojeticích na Vysočině, vyrůstala ale ve Vyškově v rodině výpravčího. Později se narodily ještě její dvě mladší sestry, se kterými v dospělosti odcestovala zkusit štěstí v Praze. Tam se připojila k Sokolu a začala trénovat na nadcházející Olympijské hry v Londýně.
Mezi svými kolegyněmi byla oblíbená, popisují ji jako houževnatou a pracovitou. Do Londýna odletěly gymnastky až v půlce Her, jejich soutěžní klání se totiž konalo až v úplném závěru olympiády. Britská metropole byla ještě tehdy výrazně poničena válkou, ani to ale dívkám nezkazilo radost. „První dojmy byly, že šlo o Hry radosti, po válce se nám všechno zdálo krásné. Němci a Japonci měli olympiádu zakázanou, zastoupení ještě neměl ani tehdejší Sovětský svaz. Velkým zážitkem bylo potkat se s Američany, černochy nebo Indy, vidět poprvé pomeranče a čokoládu,“ vzpomíná gymnastka Věra Růžičková.
Jenže už v letadle bylo Elišce Misákové zle, nejdřív to vypadalo jako chřipka, jenže po týdnu se její stav zhoršil natolik, že ji převezli do nemocnice. Zde ji diagnostikovali dětskou obrnu, která byla v té době neléčitelná a často smrtelná. Ostatní gymnastky pečlivě sledovala zdravotní sestra, na Elišku se mohly dívat jen skrz sklo. Krásná dívka ležela v železných plicích, nemohla mluvit, později jí ochrnuly ruce i nohy.
V den, kdy její kolegyně bojovaly o zlato, Eliška infekční nemoci podlehla. Gymnastkám to řekli krátce po závodě, ve kterém nakonec vyhrály. Na stupních vítězů přebíraly medaile se slzami v očích, radost ani jásot se nekonal. Dívky ztratily kamarádku, Československo mladičkou a nadějnou gymnastku. Při slavnostním vyhlášení vítězů byla československá vlajka olemována černou stuhou.
Eliška se pak stala prvním a zatím posledním sportovcem, který obdržel zlatou medaili in memoriam.
