Akční sci-fi Stvořitel filmaře Garetha Edwardse, tvůrce Godzilly (2014) nebo snímku Rogue One: Star Wars Story (2016), vzbuzovala trailerem a zápletkou na aktuální téma umělé inteligence slušná očekávání. Do historie ale vejde jako učebnice toho, jak filmy nepsat. Málokterý titul je totiž ze scenáristického hlediska tak důkladně špatný jako tenhle.
V nedaleké budoucnosti za několik desítek let probíhá válka mezi lidmi a bytostmi s umělou inteligencí. AI postupně pronikla do všech oblastí lidského života, ale pak v Los Angeles (kde taky jinde) vybuchla jaderná bomba (co jiného) a západní svět všechny jedince s umělou inteligencí vyhladil. Ne tak takzvaná Nová Asie, kde AI a lidé žijí v míru a harmonii. USA ale vybíjejí roboty, androidy, simulanty nebo jak se jim všelijak říká i tam. Agent speciálních jednotek Joshua žije v tropickém ráji s milovanou inženýrkou Mayou a čekají spolu dítě. Pak přijde zátah, Maya zřejmě zemře a truchlící Joshua pár let popelaří v L.A., ale naděje, že Maya stále žije, ho přiměje vrátit se zpátky do akce v Asii. Americká armáda tam hledá ničivou zbraň, která má podobu malého dítěte.
Tupost Stvořitele je tak důkladná a všeprostupující, že se musí roztřídit do hierarchizovaných kategorií. Na nejzákladnější rovině je film plný logických děr. Není namístě kritizovat celý koncept soužití lidí s AI, to je zkrátka základní premisa snímku, která se dále nevysvětluje, ale spousta míst v ději prostě nedává smysl nezávisle na kontextu. Jak Joshua zjistí, že dítě, které najde, je právě onou zbraní? Vůbec ho to neudiví? A proč se k němu tak nechová? Velký chlap a pětiletá holčička, která dostane jméno Alfie, jsou nejhledanější dvojkou na kontinentu, ale přesto si po jihovýchodní Asii štrádují, kam se jim zamane. Ve finále, kdy po nich jde celá americká armáda, jen tak nastoupí do amerického raketoplánu na Měsíc na letišti LAX, které je hlídané méně než železniční stanice v Čisovicích...
V pytlíku na tělák
Sebenebezpečnější AI bytost má vzadu na hlavě přepínač do režimu stand-by, který může kolemjdoucí prostě přecvaknout jako vypínač od světla na záchodě. Několikrát se zopakuje, že US Army má nejbližší základnu stovky mil daleko a že Joshuův výsadek si musí poradit sám, ale pak armáda v daném místě v Asii provádí manévry jako doma na dvorku. Zlá velitelka každou chvíli někam nakráčí a zahlásí – „Všechno hackněte!“ Když se Alfie dostane na Nomáda, gigantickou americkou bitevní vzducholoď, přesně ví, kam skočit, kde co přepnout, jaké dveře zavřít... A celého Nomáda, monstrum zvíci menšího města, pošle k zemi bomba, která by se vešla do pytlíku na tělocvik.
Další kategorií jsou scenáristická klišé. Joshua dostane misi, kterou nemůže odmítnout, postupně odhaluje velkou konspiraci, o níž neměl tušení, o jeho vztahu s Mayou se dozvídáme z toporných retrospetiv... Chatrný a vachrlatý děj Stvořitele stojí na hliněných nohou zřejmě i proto, že se scenáristé – vedle Edwardse ještě Chris Weitz, podepsaný pod komediemi jako Prci, prci, prcičky nebo Jak na věc (!) – soustředili na bombastické vykreslování světa budoucnosti a zapomněli na příběh.
A to ten svět ani není nijak původní. Třetí rovinou tuposti Stvořitele je totiž bezduché kopírování žánrově příbuzných filmů. Inspiraci původním Blade Runnerem se asi žádná dystopická sci-fi nevyhne, ale divák dále registruje desítky styčných bodů s Potomky lidí, snímky Jamese Camerona (hlavně Vetřelci, Terminátor 2 a Avatar), skoro kompletním dílem Neilla Blomkampa, dále filmy o válce ve Vietnamu v čele s Apokalypsou...
Ezobláto
Ještě výše v hierarchii pak stojí kategorie kýče, která tu má dva hlavní zdroje. Zaprvé – motiv dítěte. Mluví se o „dítěti schopném zneškodnit všechny zbraně světa“, což je hláška jako z věstníku SSM z roku 1965. Děti na plátně zoufale pláčou nad „zraněnými“ a „mrtvými“ AI. Joshua k Alfie postupně hledá cestu a dochází skrze ni spasení. A Alfie je schopná zároveň dětsky žvatlat („půjdu do nebíčka?“), mluvit dospělácky („sbohem, matko“) a na rutinní otázku „jaký je účel vaší cesty“ uvědoměle provolávat „svoboda!“. Druhou zásobárnou kýče je budování jakéhosi new age kultu: ve filmu se používá laciná náboženská symbolika, která mele dohromady křesťanství, buddhismus a ezobláto. I pro AI si přijde Spasitel, věří se v převtělování, po chrámu ve velehorách se potulují robůtci v oranžových mnišských hábitech, o názvu Stvořitel nemluvě... Instantní narážky na náboženské koncepty ale filmu obsah ani hloubku nedodají.
Asi nejnebezpečnější a nejvíce donebevolající kategorii tuposti filmu pak představuje rovina ideologická. Stvořitel je agresivní, bezostyšně levicová protiamerická agitka. Ukazuje asijský ráj na zemi plný mírumilovného pracujícího lidu (a AI), který je neustále ohrožován rozpínavým západním imperialismem. Z (amerických!) snímků o válce ve Vietnamu jsou citovány zejména scény masakrů, útoků na vesnice, krutostí vůči domorodému obyvatelstvu...
…až na Američany
Američané se ve Stvořiteli většinou vyskytují ve třech variantách. Jako tupí zabijáci, jako komiksově zlí záporáci (kteří mučí štěňátka a popravují bezmocné ženy střelou zblízka do obličeje) nebo jako zachmuření staří bílí muži s generálskými frčky. Přestože se z filmu dozvíme převratnou myšlenku, že „v jádru jsme všichni stejní“, Američanů se to zjevně netýká. Stojí proti nim dokonce i sama příroda, jak vidno na příkladu opice, která odpaluje antiimperialistické bomby.
V předposledním záběru Stvořitele se národy Země radují, že byla válečná vzducholoď Američanů konečně zničena, a jihoasijské děti pod rudými vlajkami (!) radostně hledí na to, jak se z nebe snášejí její hořící trosky. Tady konečně Stvořitel funguje jako sci-fi: jako stroj času, který vás odnese do budovatelských sovětských filmů z poloviny minulého století.
Logické lapsy mohly vzniknout kvůli přestříhávání. A kdyby se Edwards s Weitzem tolik nesnažili o budování světa a vytváření zbytečných vizuálů (proč mají AI ty díry v hlavách?!), možná mohli omezit chyby na některých dalších úrovních. Ale uslintatný kýč a zvrácená ideologizace by ve Stořiteli nejspíš zůstaly stejně.
