S postavami se loučím tím, že jim složím písničku, říká herečka Vicky Krieps, oceněná ve Varech
Na festivalu v Karlových Varech rozdávala úsměvy a působila uvolněně, ve filmech přitom často ztvárňuje postavy sešněrované společenskými konvencemi a pravidly. Jako (doslova) v dramatu Korzet, za něž získala Evropskou filmovou cenu. Nebo ve westernu Vigga Mortensena Až na konec světa, který zahajoval loňský ročník festivalu. Do Varů herečka Vicky Krieps přivezla drama Love Me Tender, jež mělo světovou premiéru letos v Cannes. Vypráví o svobodomyslné ženě, která se vzdala právnické kariéry, aby se stala spisovatelkou, a otec jejího dítěte ji za to trestá tím, že jí k malému Paulovi odepírá přístup.
Objevila jste se v řadě velkých hollywoodských produkcí, ale zároveň si udržujete linii evropských uměleckých filmů. Cítíte se v nich svobodnější?
Asi ano, ale já se do Hollywoodu nikdy doopravdy nedostala. Vždycky jsem se tomu spíš bránila. Nemůžu říct, jaké je natáčet Spider-Mana, můžu si jen představit, že je při takové práci herec asi velmi svázaný. Nevím, jak lidé dokážou pracovat se scénářem, který se jim nelíbí. Jak dokážou vyslovovat slova, se kterými nesouhlasí. Já to v sobě prostě nemám. Někdo to považuje za sílu, já spíš za slabost. Takže si radši vybírám menší projekty, ale na ně zase bývá míň peněz. U nezávislého filmu je dřina sehnat financování a peníze tak jsou zase jen jiný druh nesvobody. Musíte makat dvanáct hodin denně, jste vyčerpaní a to je také omezující. Když jsem svobodná umělecky, znamená to nesvobodu ekonomickou.
V jednom rozhovoru v Cannes jste říkala, že tahle role pro vás byla jednou z nejvíc emocionálně vyčerpávajících. Býváte ze svých postav často vyčerpaná?
Jo, stává se mi to často. Takže když řeknu, že tahle mě vyčerpala nejvíc, tak už to něco znamená. Už Až na konec světa mě bolelo dost a tenhle film?! Ale je to vlastně nasnadě, sám jste ten film viděl. Mluví o něčem, co se dnes děje běžně a co je mimořádně bolestivé. Že nesmíme opustit způsob života, který nám byl přidělený. Když to uděláte, vaše rodina vás bude odsuzovat a společnost vás potrestá. Nemůžete říct, že jsou vám peníze ukradené, že prostě odejdete pryč a budete psát. Nemůžete chtít, aby vás nechali na pokoji. Nenechají. Budou říkat – jak se opovažujete opustit své děti, máte na ně vydělávat! Takže mě netrápila jen ta bolest matky, která se nesmí vídat se svým dítětem, ale i tahle skutečnost. Je to dusivé.
Jak se od tak těžkých postav oprošťujete?
Většinou každé složím písničku. To mi funguje dobře. Někdy to jde rychle, někdy to trvá. U Vivienne z Až na konec světa to trvalo déle, protože mě bolela a já nevěděla, jak to vyjádřit. Jak to mám vyzpívat, mám prostě křičet? A u Love Me Tender – jsem to prostě ještě nedokázala. Musí to teprve přijít.
Viggo Mortensen film Až na konec světa v Karlových Varech osobně uvedl, loňský ročník navštívil i váš kamarád Daniel Brühl. Vyprávěli vám o festivalu?
Viggo vlastně ani moc ne, což mě zpětně překvapuje. Nechával si to pro sebe, asi protože věděl, že jsem loni přijet nemohla. Takže jsem sem letos přijela tak nějak nepoznamenaná, což považuju za výhodu. Karlovy Vary jsou pro mě jako schované překvapení, Easter egg: nevěděla jsem, co mě tu čeká, a teď jsem nadšená jako dítě, protože miluju architekturu z přelomu 19. a 20. století. Procházím se po městě, obdivuju domy a jejich fasády, přemýšlím, kdo v nich bydlel kdysi, kdo je postavil, kdo kolem nich chodil... To bych dokázala dělat hodiny, mám to strašně ráda. Takže díky tomu jsou pro mě Vary perfektní místo.
Velký rozhovor najdete v některém z nadcházejících čísel Reflexu.
