Střihač Jiří Brožek: Nesnáší, když o něm někdo říká, že je legenda
Krásu v dětství nabíral z krajiny kolem Roudnice nad Labem, kde se narodil, z hodin houslí a z roudnické galerie moderního umění. Filmový střih vystudoval na přelomu 60. a 70. let na FAMU pod vedením Jana Kučery. Po škole nastoupil do barrandovských studií, kde postupně navázal spolupráci s největšími jmény české a slovenské kinematografie posledního půlstoletí – Jiřím Menzelem, Karlem Kachyňou, Věrou Chytilovou, Ladislavem Smoljakem, Karlem Smyczkem a samozřejmě i těmi, kteří na něj vzpomínají níže. JIŘÍ BROŽEK (78), držitel rekordního počtu Českých lvů (devět) a jeden z rekordmanů nejspíš i v počtu televizních repríz filmů, na kterých se podílel, podle svých spolupracovníků nesnášel ovace a pocty. „Má smůlu, je legendou, ať chce, nebo ne,“ říká o něm režisér Vladimír Michálek.
VLADIMÍR MICHÁLEK: Jako by se o mě otřel kraj tornáda
„Dobrý den, nesu tady krabice od pana režiséra Vorla,“ řekl jsem s knedlíkem v krku, když jsem vstoupil do střižny Jiřího Brožka. Stovky filmových krabic. Rozvěšených pásů filmu. Dva střihačské stoly. Za jedním stolem pracovala paní ve středním věku. Gestem ukázala, kam je mám položit.
Najednou se z chodby ozývaly výkřiky a smích. Parta chlápků běhala po chodbě a házeli po sobě plastovými kotoučky. Středovkami na navíjení filmového pásu. Klukovská bitka. Jen tak tak, že mě netrefili. Střihači šli z oběda barrandovské jídelny.
„Co se tu motáš? A co děláš v mojí střižně?“ Knedlík se vrátil do krku. „Přinesl jsem denní práce Tomáše Vorla.“ Přísně si mě změřil. „A kde je ten měšťák?“ Usmál se a mávl rukou, nečekal na odpověď a zmizel ve své jeskyni.
Krátké setkání s hubeným chlapem s hustými, vlnitými vlasy až na ramena mě silně zasáhlo. Jako by se o mě otřel kraj tornáda. Zvláštní bylo, že mě ta energie přitahovala jako zvuk z drátů vysokého napětí. Ve vší té ostrosti, rychlosti, energii jsem cítil otevřenost, zvědavost a velké umělecké srdce. Několik náhod či shod okolností nás svedlo dohromady profesně. Mohl jsem se stát součástí obrovského tvůrčího procesu. Nekonečná energie, soustředění, pracovitost a umělecký přehled. Komplexní znalosti výtvarného umění, fotografie a literatury.
Jedinou vážnější krizi jsme zažili při natáčení filmu Je třeba zabít Sekala. Střižnu jsme měli na místě natáčení a Jiří stříhal denní práce hned, jak dorazily z laboratoře. Po dvou klidných týdnech dorazil Jirka na plac a vzal si mě stranou.
„Máme problém!“ řekl vážně. „Tuhle scénu musíš přetočit. Je chvílemi neostrá a bez toho to nedám dohromady.“ Naštěstí jsme měli herce a vše ostatní k tomu k dispozici. Scénu jsme přetočili.
Za několik dnů se ozvalo ze střižny: „Zase je to slepý. Ten obraz musíte přetočit taky.“
Kalibrovaly se objektivy, ostření. Všechny profese kolem kamery byly v ohrožení. Vše bylo úzkostně kontrolováno. Do konce natáčení se nic nestalo. Byl klid. Všichni si oddechli. Jdu do střižny vše zkontrolovat, jestli jsem opravdu na něco nezapomněl a abych mohl opravdu vyhlásit konec. Jirka se na mě otočí a směje se od ucha k uchu. Na nose má brýle. „Koupil jsem je na pumpě a všechno je ostrý jako břitva… Je to mezi náma, jó?“ Smáli jsme se jako blázni. Potvrdilo se mi, že práce střihače je extrémně intimní vztah, bez kterého vznikne dobrý film jenom těžko.
Když jsme se špičkovali, říkal, že jsou dvě věci, které se mu v životě nikdy nestanou. První, že bude děkanem FAMU, se naplnila. Druhá, že se nikdy nestane legendou… má smůlu, je legendou, ať chce, nebo ne.
MARTIN ŠULÍK: Magie, kterou nedokázal vysvětlit a já pochopit
O Jirkovi Brožkovi se těžko píše, protože je neustále v pohybu. Mění se a vyvíjí. Překvapuje. V jeho životě má stabilní místo jedině film. Je neuvěřitelně pracovitý. Není dne, aby v televizi – české či slovenské – nepustili snímek, na kterém spolupracoval. Je jich několik stovek.
Jirka je živá paměť, mentální a fyzické přemostění mezi několika generacemi filmových tvůrců. Je legenda. Jsem přesvědčený, že ve střižně začínal s Davidem Warkem Griffithem, Sergejem Ejzenštejnem a Karolem Plickou. Hned po vzniku zvukového filmu pracoval s Karlem Kachyňou, Jiřím Menzelem, Věrou Chytilovou, Ladislavem Smoljakem, Dušanem Kleinem, Jaroslavem Papouškem, Jaroslavem Soukupem, Ferem Feničem, ale i se studentkami a studenty FAMU. Nechce zestárnout, neustále objevuje nové možnosti filmu a určitě se těší na umělou inteligenci. I proto, že je ženského rodu.
Jirka je večer bohém, ale ráno disciplinovaný dělník filmu. Když jsme spolu stříhali, vždy byl v práci první. Možná proto, že měl klíče od střižny. Pozametal, utřel prach na střihačském stole a navařil zázvorový čaj. To byly jeho rituály. Potřeboval mít čisto okolo sebe i v hlavě. Až potom, když bylo všechno na svém místě, jsme začali stříhat. Během práce rád o filmu diskutoval, ale ještě radši nová řešení zkoušel prakticky. Jemný závěrečný střih dělal vždy sám. Přidával nebo ubíral záběrům dvě tři filmová políčka, hledal optimální vazbu. Byla to magie, kterou nedokázal vysvětlit a já pochopit. Měl rád, když film hladce plynul, chtěl, aby byl střih neviditelný.
Jirka není jen střihač. Je komplexní filmař, na filmech rád spolupracuje, od scénáře až po premiéru. Když je možnost, chodí na natáčení, když je příležitost, tak hraje. Vždy se zajímá o osud filmu, na kterém pracoval. Zažil jsem, jak klečel před producentem, protože nechtěl změnit způsob distribuce a plakát filmu.
Jirka miluje obrazy. Láska k nim začala před mnohými lety v roudnické galerii. Když během vánočních svátků hoří, zachraňuje sbírku obrazů hned po rodině. Ve svém soukromém archívu má mnoho nezpracovaných záznamů z vernisáží svých přátel výtvarníků. Nejvyšší čas, aby se do nich pustil. Byl by z toho zajímavý dokument.
Nejvyšší pohrdání Jirka vyjadřuje slovy: „Měšťák zasraný!“ Největší obdiv vyjadřuje úsměvem a mlčením.
Jirka chce být svobodný, ale často za to musí zaplatit. Mám ho rád.
TEREZA NVOTOVÁ: Spousta jiných střihačů by tyhle nervy neměla
To, že Jirka se mnou chtěl stříhat můj první hraný a zároveň absolventský film Špína, byla pro mě pocta. Nesnáší, když o něm někdo říká, že je legenda, a ani nemá potřebu lidem říkat o svých zásluhách, i když by, na rozdíl od mnohých jiných, měl spoustu co vyprávět.
Ve střižně je absolutně soustředěný na práci a dělá ji poctivě, s úctou k hercům a materiálu, ať je jakýkoliv. Já jsem mu tam tehdy přinesla improvizovanou scénu z dětské psychiatrie, kde jsme toho měli natočeného příliš mnoho a každá klapka byla jiná, nic na sebe nenavazovalo. Jirka nad tím seděl tak dlouho, dokud jsme spolu nenašli tu nejlepší variantu. Spousta jiných střihačů by tyhle nervy neměla.
Tím, že to byl můj první hraný film a Jirka můj střihač, vytvořil ve mně jakýsi status quo – což znamená spolupráci mezi střihačem a režisérem. Potom měl úraz a já Špínu dostříhala s dalšími dvěma střihači, Michalem Lánským a Jankou Vlčkovou. Ten film by ale bez Jirky nebyl takový, jaký je, a asi ani můj profesní život.
Když dostal spolu s Michalem a Jankou za Špínu Českého lva, tvrdil mi, že mu ho dali jen proto, že měl úraz. Já si to nemyslím a doufám, že i když on sám nesnáší jakékoliv ovace, přijme Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary s tím, že si ji opravdu zasloužil. Protože je to pravda.
VLADIMÍR MORÁVEK: Sestříhat to uměl leda Jiří. Nikdo jiný by si netroufl
Stříháním filmu, též rytmizování, hledání posloupnosti či návaznosti, obecně střih, se rozumí vymezená činnost s osobou vám blízkou, anebo alespoň ne sviní, zahrnující především rozvahu o rytmu prezentace hromady nespojitých záběrů, kterou jste předtím pořídili během několikaměsíční práce; sejití režiséra s nevinným člověkem, který to celé podepíše. Filmový střih je nutnou součástí vzniku filmového díla. U reklam se obdobný akt nazývá tvorbou pičovin. Pro mě je nejkrásnějším označením střihu práce s Jiřím Brožkem.
Práce s Jiřím Brožkem může, ale nemusí být zakončena získáním Českých lvů plus pocitem nehynoucího štěstí jednoho nebo více partnerů (Budaře, Kopeckého, Tomicové, Holánové, Pechláta). Prožívání komunikace režiséra a střihače je individuální. A kromě genetických dispozic hraje roli i váš zdravotní stav, věk, zkušenosti, fyzická a psychická kondice, hladina alkoholu v krvi plus další faktory. Já se poprvé s Jiřím setkal při Nudě v Brně, kdy se ještě stříhalo na citlivý materiál – každý střih se musel ošetřit slepením dvou částí filmu. Šlo se na chvíli stranou a kdosi ty části slepil, jak to Jiří stanovil. Vy jste jenom zírali.
Období, kdy u mě došlo k prvnímu stříhání s Jiřím Brožkem, bylo nehorázně šťastné. Byl jsem uměleckým šéfem v Klicperově divadle a Martin Porubjak napsal, že jsme hlavním městem českého divadla – rok co rok jsme fasovali spoustu Cen Alfréda Radoka. O divadelních prázdninách nám ale bylo líto, že nejsme spolu, a řekli si, že natočíme FILM. Onu zmíněnou Nudu v Brně. Nevěděli jsme, jak se to přesně dělá, a pořídili během dvou měsíců hromadu nespojitých záběrů. Za kamerou stál Marek Diviš, produkci měl Čestmír Kopecký a sestříhat to uměl leda Jiří.
Nikdo jiný by si netroufl.
Pamatuji si ten den, kdy jsem za ním dorazil na FAMU, že střihneme první minuty filmu – byla ve mně malá dušička. Jirka pravil, že má prvních jedenáct minut hotových. Pustil je a mně sklapla čelist. Ani trochu to nebylo podle původního scénáře, byla to však nádhera. Bylo to vtipné plus uhrančivé. Na oné FAMU mi náhle (ne)bylo dvacet sedm. Bylo mi ledva sedmnáct. Byl jsem malým školákem.
Druhým film seskupení Kopecký + Budař + Morávek se jmenoval Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště a stříhal jej také Jiří. Ten však prvně na digitál. Po pravdě: strašně jej sral. Každý střih bylo možno opravit hned na jedenáct způsobů. Na třicet. Sedmasedmdesát. A tenkrát se ukázala ještě jedna krása Mistrova talentu: pokora. S úsměvem pokaždé znovu přijal touhu změnit rytmus vyprávění. Mé nevysvětlitelné puzení zkrátit střih. Rozjařovalo ho to. Culil se tomu. Po pravdě: myslel si, že jsem vůl, ale i tak to celé sestříhal v rytmu Ódy na radost. Samozřejmě: během kontrolních projekcí neváhal kdeco vystřihnout – já si toho nevšiml nebo němě souhlasil. S odstraněním třídenní práce. Den střihu na Barrandově stál Čestmíra strašné peníze. Následovala cesta filmu z kina Lucerna do menších a menších stanovišť, z Prahy do Lomnice u Rýmařova. Na všech těch cestách nás s Čestmírem Jiří doprovázel. Když tu a tam některý z nasraných diváků pronesl: „Na to se nedá koukat!“, neváhal jej Jiří pozvat na nějaký svůj alkohůlek. Hladit jej po celou dobu projekce. Když jsme se s Budařem zmítali v depresi, zda naše aktivity neškodí české kinematografii, Jiří nám napsal: „… toto je jediná a pravá cesta avantgardního filmu: Nebát se!“
Nejvyšší čas to vyslovit alespoň v tomto Excellentu: „Ať žije dílo Jiřího Brožka! Zahlédnutí andělů v promítacích místnostech ČéeR!“
PETR NIKOLAEV: Lidí, kterým takto pomohl, jsou zástupy
Jiří Brožek je pro mě možná nejdůležitějším člověkem, kterého jsem v profesi poznal. Je to člověk, pro nějž oddanost ideálu umění není prázdným pojmem.
Poznal jsem ho v jeho střižně na Barrandově. Práce mu byla vášní, ale se stejným zaujetím házel do terče vedle plechovek s filmem šipky nebo za oknem pěstoval bazalku na špagety k obědu. A hlavně s ním byla legrace. Táhnout s ním noční Prahou byl opravdový zážitek. Jirka je totiž přes den asketa a v noci satyr. Tenkrát jsem si nevěděl rady s krátkým filmem, který jsem natočil v Paříži, a on se mě ujal. Pracoval na něm se stejným nasazením jako na nejprestižnějším celovečerním filmu, i když jsem byl v té době vlastně začátečník. Lidí, kterým takto pomohl, jsou zástupy. Dokázal ohnout realitu a neřešitelné věci pod jeho rukama rozkvétaly.
Jsem osudu vděčný, že jsem zažil dobu, kdy režiséři seděli ve střižně od začátku do konce. Kdy se střihačem projížděli všechny záběry, probírali každou klapku, diskutovali, přeli se a pak ve shodě rozhodli. Střižna je taková jeskyně, kde se promítají stíny, taková zpovědnice, a v genezi filmu neexistuje důvěrnější místo. Není to jenom o práci, je to osobní a ti dva opravdu poznají jeden druhého. Jirko, děkuju ti za ty týdny a měsíce strávené na každém projektu. Za ten lidský kontakt dnes zastoupený Vimeem a mobilním telefonem.
Na závěr se mně chce říct s nadsázkou, že Jirka je takový, že „ženy po něm touží a muži chtějí být jako on“.
OLGA DABROWSKÁ: Ožilo to, jako by to začaroval
Tento velikán českého filmu se stal mým dobrým kamarádem před mnoha lety, když mě začal obtěžovat na filmové premiéře v Lucerně, já jsem mu dala facku a on na to řekl něco tak bezprostředního, úžasného a vtipného, že mi vyrazil dech a jen jsem na toho neuvěřitelného člověka v úžasu zírala. Začala jsem se smát a okamžitě jsme si spolu objednali na baru víno. Vůbec jsem tehdy netušila, kdo to je. Zapředli jsme mnohahodinový hovor, který odstartoval naše celoživotní přátelství. Samozřejmě jsem se brzy dověděla, že je to fenomenální filmový střihač Jiří Brožek, který sestříhal největší filmové skvosty zlatého fondu české kinematografie, a také to, že ty vysoké desítky filmů sestříhal v pravých a nefalšovaných filmových střižnách, kde pracoval přímo s filmovými pásy tak, že je rozřezával a lepil k sobě.
Onehdá jsem ještě jako studentka FAMU připravovala s Františkem Koukolíkem pro Českou televizi komponovaný pořad, jmenoval se Dnes večer s mimozemšťany. Zeptala jsem se Jirky, jestli umí stříhat na U-matiku, což byl analogový střihový rekordér na videokazety. Jirka bez mrknutí oka řekl, že to samozřejmě umí. Když jsme ale za pár dní s Jirkou odemkli naši střižnu EST XY a vstoupili do ní, zíral Jirka na tu mašinu s otevřenou pusou a bezradně se škrábal za uchem. „Nevíš, kde se to zapíná?“ zeptal se po chvíli. Zapnout jsem to uměla, ale na další kroky jsme museli přivolat kolegu střihače z vedlejší střižny. Skočila jsem pro něj sama, zatímco Jirka dál nechápavě zíral do nefungujícího stroje. Sousední střihač byl trochu bodřejší nátura, a tak se zvedl ze židle s hudrováním: „Kterýho debila to sem zase pustili?!“ Když stanul na prahu naší střižny, zůstal stát s otevřenou pusou. Vůbec nebyl schopen slova. Zíral na Jirku jako na tele se dvěma hlavami a pak ze sebe vykoktal: „Smím vám pomoct, Mistře? Bude mi ctí...“ Chvíli se v tom U-matiku štrachali a Jirka pak prohlásil, že už to asi chápe. Kolega střihač odešel s tím, ať ho zavoláme, kdykoli bude Jirka cokoli potřebovat, a pak už jsme stříhali.
Mělo to být hotové za tři dny, Jirka to zvládl „už“ za dvanáct dní. Celou tu dobu se k nám do střižny chodili dívat všichni střihači z Čété, jak se chodbami a kantýnami nesla zpráva, že tam fakt skutečně je to pravda stříhá TEN Brožek. Když byl pořad hotov, povídá Jirka: ,,Teď mě s tím nech hodinu samotnýho.“ Šla jsem si tedy dát kafe za někým mně milým, možná za Čestmírem Kopeckým nebo za Lexou Guhou a jeho báječnýma holkama, snad za Káčou Ondřejkovou anebo za Honzou Lekešem, už nevím, a za hodinu jsem se za Jirkou Brožkem vrátila do střižny. Pustil mi to. Nezměnil tam jediný střih, a přesto to byl úplně jiný pořad. Ožilo to, jako by to začaroval. Celou hodinu si tam hrál s nuancemi, s nejjemnějšími a nejnepatrnějšími detaily. Dělal to očividně s neomylným citem a jistotou virtuosa. Dokázal tím zcela proměnit to, jak magicky a mocně ten pořad najednou působil. Odevzdal mu tolik pozornosti, péče a talentu, jako kdyby stříhal oscarový film. Tehdy z toho U-matiku prýštil život sám.
