Gena Rowlandsová: Legendární herečka se na karlovarská plátna vrací jako mafiánská panička ve snímku Gloria
Její nejslavnější film se jmenuje Žena pod vlivem, na ni samotnou měl pak největší vliv její dvorní režisér a životní partner John Cassavetes. Natočila s ním deset snímků, z nichž většinu karlovarské publikum mělo tu čest vidět. Že by sebou ale hvězda amerického nezávislého filmu 70. let GENA ROWLANDSOVÁ (1930–2024) nechala smýkat, rozhodně neplatí. V čem spočívalo kouzlo herečky, která si probije cestu do Varů i letos díky thrilleru Gloria?
Někdy úplnou náhodou vidíte těsně za sebou dva filmy, které mimoděk odhalí, jak se časy změnily. Tím prvním pro mě byla Balerína, současný akční thriller, v němž nájemná vražedkyně v podání Any de Armasové chrání neznámé dítě před sektářskými vrahouny. Tím druhým pak Gloria, noirové krimi z roku 1980, v němž Gena Rowlandsová jako mafiánská panička prchá letním New Yorkem s malým, šestiletým Portorikáncem, jehož otec zradil podsvětí. Oba tedy v žánrovém rozpětí trochu rozlítané, ale přesto velmi podobné snímky.
Když ale sledujete Balerínu, stahuje vás jako diváka k zemi nenápaditost každého tvůrčího rozhodnutí, které krvavý příběh pomsty zbavuje jakékoliv životnosti ještě dřív, než hrdinka bez charismatu připraví o život první padouchy. Mrtvolně vážný film po nás přesto chce, abychom se strachovali o to, zda zmíněnému dítku s jiskrou statisty z videobanky jeho po zuby ozbrojená ochránkyně zajistí lepší život. Kritice to kupodivu stačilo, červnová premiéra má nečekaně pozitivní recenze.
Pokud si však po návratu z kina pustíte Glorii Johna Cassavetese, již letos promítá i karlovarský festival, skoro se cítíte, jako kdyby vás polili živou vodou, která má schopnost oživit všechny postřílené zesnulé. O tomhle filmu dobová kritika psala, že jde o zdaleka „nejkomerčnější“ titul z Cassavetesovy filmografie, a někteří psavci v něm dokonce spatřovali „pošetilost“ nebo „hloupost“. Teď už ale při srovnávání s Balerínou můžeme říct, že pokud takhle kdysi vypadala „komerční“ produkce, šlo o zlaté časy.
Už úvodní sekvence, která majestátní letecký pohled na New York postupně zaměřuje na omlácený autobus, z něhož se snaží vystoupit rozrušená žena, okamžitě upoutá pozornost ještě před tím, než vůbec na scénu napochoduje Gloria Geny Rowlandsové. Ta se před sousedy uvede slovy, že nemá ráda děti, obzvlášť ty jejich, ale pak jí na krku skončí jedno z nich. Šestiletý Phil jako jediný unikl vendetě mafiánů, s nimiž se dříve paktovala i Gloria. Teď před nimi utíkají oba.
Matka i přítelkyně
Cassavetes ženu a dítě vyhání do zašlých newyorských ulic, včetně denních barů a špinavých hotelů, v nichž se nepravděpodobná dvojice musí pohybovat nepozorovaně – podobně jako se nenápadně buduje vztah mezi elegantní vražedkyní Rowlandsové a předčasně vyspělým macho klukem, jehož představitel, John Adames, zcela nepochopitelně získal za tuto roli anticenu Zlatá malina a nikde si pak už nezahrál. Je to však Rowlandsová, kdo filmu dodává nervózní energii spojenou se soustředěnou zarputilostí.
Jde tady ale o víc. Jak podotkl časopis The New Yorker, Cassavetes v tomto snímku na svou manželku nahlíží s jistou sebeironií, jako kdyby se sám propisoval do onoho bezbranného chlapce, jejž musí Gloria zachránit. V jejich vztahu je možná i něco lehce znepokojujícího, jako kdybychom sledovali dva hádavé milence, kteří nemohou být spolu, ale ani bez sebe. Phil ostatně Glorii označuje nejen jako svoji matku, ale i coby přítelkyni.
Ve filmu přitom měla původně hrát úplně jiná herečka. Cassavetes také příliš nestál o to, aby Glorii režíroval; podle dostupných informací by mu bývalo stačilo prodat studiu scénář jako onu komerční zakázku, o níž psali recenzenti. Když ale původní herečka odpadla, o part se začala zajímat Rowlandsová. „Ve studiu je hned napadlo, že by to mohl režírovat John, o čemž jsem dost pochybovala. V tom materiálu jsem cítila komedii, která moc neseděla k jeho seriózní nátuře. Nakonec jsem ho ale přemluvila a všechny ty přestřelky a úprky si moc užila,“ vzpomínala herečka na roli, která jí vynesla druhou nominaci na Oscara.
Výkon založený na protikladu
Úloha ženy, jež se musí v New Yorku obsazeném gangstery popasovat s novou mateřskou rolí, ve zpětném pohledu nečekaně přesně zapadá do společné filmografie plodného manželského páru Rowlandsové a Cassavetese. Jejich nejslavnější zářez na toto téma přišel už o šest let dříve, kdy byla herečka na Oscara nominovaná poprvé. V Cassavetesově psychologickém dramatu Žena pod vlivem (1974) si zahrála Mabel, vcelku obyčejnou středostavovskou matku a manželku, kterou okolí označuje v lepším případě za zvláštní, v tom horším za šílenou, bláznivou, emočně nestabilní, zkrátka nezpůsobilou k naplňování rodinných rolí.
Pokud jsou pravdivé zkazky o genezi celého projektu, Rowlandsová nejprve chtěla, aby pro ni Cassavetes napsal divadelní hru o těžkostech, jimž ženy v tehdejší Americe čelily. Režisérův životopisec Marshall Fine v knize Accidental Genius popsal, že herečce údajně hotový text tak říkajíc vyrazil dech. „Nemyslím to sexisticky, protože nevěřím, že by muži nedokázali psát pro ženy, a naopak, ale opravdu mi přišlo neuvěřitelné, že by muž dokázal natolik rozumět tomuto specifickému problému,“ citoval Fine Rowlandsovou.
Bylo jí prý jasné, že kdyby text zůstal na divadle, kde by se do něj nořila několikrát týdně, nesvědčilo by jí to. Cassavetes se ho tedy rozhodl zpracovat jako film, měl však problém s jeho financováním. Požádal o pomoc rodinu, přátele a nakonec se točilo díky štábu profesionálů smíchaných se studenty Amerického filmového institutu nikoliv v ateliéru, ale přímo v jednom z losangeleských domů. Peníze do rozpočtu vložil i slavný představitel detektiva Columba Peter Falk, který si zahrál Mabelina manžela Nicka, s nímž rovněž smýká několik „vlivů“, na které naráží titul snímku.
Byla to ale především Rowlandsová, kdo musel zvládnout úkol založený na takřka nesplnitelném protikladu. Mabel se urputně pokouší naplňovat konvence rodinného života, jenže nemá žádnou stopku, takže je v otázce dětí v jednu chvíli přehnaně starostlivá, před kolegy svého manžela zase přehnaně přátelská. Samotná herečka ale přehrávat nesmí, i když v jednu chvíli dokonce začne nenápadně imitovat svoji blahosklonnou matku, další z mnoha blízkých osob, které na ni ve filmu hledí skrz prsty.
Všechny zoufalé manželky
O spoustu let později Rowlandsová se zemitostí sobě vlastní připustila, že role byla skutečně pohlcující a náročná, ale nikoliv v extrémní zkratce, jak si lidé rádi představují. „Někteří lidé se mě ptají: ‚Když hrajete, stáváte se vaší postavou?‘ To určitě ne, zbláznila bych se, kdybych se tou postavou stala,“ sdělila v interview pro list The Telegraph. „Snažím se akorát svou postavu obhajovat; stavím se na její stranu. Všichni si myslíme, že to, co děláme, je správné. Takže se ze mě v jistém smyslu stává něco jako advokát,“ dodala.
Do scénářů se nořila se zvláštní pečlivostí. Vyprávěla, že když si text přečte dvacetkrát nebo třicetkrát, začne způsoby, jak postavu modelovat, spatřovat ve svém okolí. „Začnete prostě vidět malé věci, které se k dané roli nějak vztahují, ať už jde o setkání v restauraci, nebo čekání na autobus. Jde o lidská gesta, která máte najednou před sebou jako na stříbrném talíři. Ukazují se vám sama, místo toho, abyste po nich museli pátrat,“ uvedla v jednom z rozhovorů, v němž mluvila o nutnosti se při práci uvolnit, nikoliv se poddávat neurotickým stránkám figur.
Cassavetesův první celovečerní režijní počin, film Stíny (1958), sice stál na improvizaci, Rowlandsová ale v rozhovorech zdůrazňovala, že oproti všeobecné představě měly všechny jeho další snímky velmi detailní scénáře. „Jistě, jeho filmy působily jako improvizace. Myslím, že je to proto, že John dával hercům hodně svobody, až to vypadalo, jako by se všechno kolem vás odehrávalo úplně přirozeně, zkrátka jako byste vůbec netočili film,“ sdělila v rozhovoru pro web RogerEbert.com.
Jakkoliv šlo o vyhrocené vztahové filmy, Cassavetes prý pro inspiraci nechodil do jejich skutečné kuchyně, ložnice či obýváku, i když se tam klidně mohlo v rámci úspory rozpočtu točit. „To nebyl jeho styl. Ano, člověk se někdy do práce opravdu ponoří a s postavou se vyloženě ztotožní, ale nikdy jsem se nezastavila a nezkoprněla: Aha – tohle jsem přece já, tohle dělám, takže odtud to John vzal! Všechny postavy byly ode mě oddělené,“ podotkla.
Kritika často označuje její výkon v Ženě pod vlivem za její nejslavnější i nejlepší. „V tomto roce (1974) pro americké herectví přelomovém, kdy vedle sebe ve filmech stáli Robert De Niro v Kmotrovi II, Jack Nicholson a Faye Dunawayová v Čínské čtvrti nebo Ellen Burstynová ve snímku Alice už tu nebydlí, je to právě Rowlandsová, která všem vládne,“ psal The Telegraph o herečce, která si prý na place zajišťovala sama make-up a musela si vystačit jen s jednou sadou kostýmů.
Rowlandsová, jíž v době natáčení Ženy pod vlivem už táhlo na padesát, svým ztvárněním Mabel prošlapala cestu všem budoucím „zoufalým manželkám“, včetně Kate Winsletové v Nouzovém východu nebo Scarlett Johanssonové v Manželské historii. Pedro Almodóvar jí také věnoval svůj mezinárodní hit Vše o mé matce. Žena pod vlivem, film o tom, jak se pořád všichni navzájem kontrolujeme, pozorujeme, tiše sekýrujeme, přitom obdivuhodně nezestárl. Vysvětlení je možná ukryté v odpovědi Cassavetese, zda film točil pro nějaké konkrétní publikum. „Ano, pro lidi. Konkrétně pro ženy a muže,“ prohlásil.
Přesto není moc příjemná představa, o jak nesnesitelně tezovitý film by mohlo jít, kdyby byl natočený dneska; kdy by z filmu takřka určitě trčelo poselství o korozívní síle opresívní společnosti poháněné patriarchátem. Cassavetesův scénář je však unikavější, vzpírající se jasným vysvětlením zdrojů rodinného neklidu, zároveň své postavy zcela obnažující. Výsledkem je možná silné svědectví o tom, že i když si na nějaké úrovní nerozumíme, přesto spolu zůstáváme.
Obyčejné věci
Jenže jaký byl vztah Rowlandsové a Cassavetese? Jasná fakta hovoří o tom, že se vzali v roce 1954 a natočili spolu celkem deset filmů. Podle deníku The New York Times v Cassavetesovi herečka našla partnera, který sdílel její vizi filmu jako turbulentního zážitku, v němž je nejlépe hercům schopným pracovat instinktivně – a přesně takovým druhem umělkyně Rowlandsová byla. Podle dostupných zdrojů se ti dva nejprve kreativně poněkud rozcházeli, pak ale cosi „zaklaplo“ a nešlo je od sebe oddělit.
Dcera finančníka, jenž se stal politikem, a ženy v domácnosti, která se mimochodem také objevila v několika Cassavetesových snímcích, se narodila jako Virginia Cathryn Rowlandsová 19. června 1930. V dětství bojovala s různými chronickými nemocemi. „Byla jsem bledá, pořád jsem jen ležela a četla,“ popisovala v rozhovoru pro NPR. V časopise Interview však uvedla, že nikdy nepřemýšlela nad jinou profesní dráhou než hereckou. Když se rozhodla, že zanechá studií a odejde do New Yorku, rodiče ji v tom prý podporovali. „Táta mi řekl: ,Je mi jedno, jestli chceš být cvičitelkou slonů, hlavně když díky tomu budeš šťastná.‘ Takhle přísně jsem byla vychovávána!“ smála se.
Když později dokončovala studium na newyorské American Academy of Dramatic Arts, potkala tam jejího absolventa Cassavetese, v té době hlavně herce, který se přišel podívat na její představení. „Ptal se mě, zda bych nechtěla jít ven, ale já ho odmítala: ‚Ne, nemám zájem s nikým chodit. Budu herečka,‘“ vzpomínala. Přesto prý šlo o lásku na první pohled a dva umělci se o několik měsíců později vzali.
Pití i Alzheimer
Jakkoli se o Rowlandsové a Cassavetesovi mluví jako o ikonách nezávislého filmu, pravdou zůstává, že se vůbec neváhali „umazat“ i spotřebnějšími zakázkami, aby si pak mohli dovolit pracovat na vlastních projektech. Prvním takovým titulem byly Tváře (1968), které natočili mimo Hollywood. V realistické studii rozpadu jednoho manželství si Rowlandsová zahrála prostitutku, kterou si najme nešťastný manžel. „Bylo pro nás uspokojivější pracovat si na svých filmech, v nichž jsme se snažili přijít na kloub vlastně obyčejným věcem. Lásce, jejímu začátku, její ztrátě. A taky obětem s ní spojeným,“ komentovala to Rowlandsová v jednom z rozhovorů.
Kombinace pracovního a partnerského života nebyla jistě bez mráčku. Cassavetes uměl být na place nesmlouvaný a přísný, vztahy dále komplikovalo jeho pití. „Řekla bych, že jsme si asi lépe rozuměli, když jsme natáčeli naše filmy, než kdykoli jindy,“ vzpomínala herečka. Strávili spolu pětatřicet let, Cassavetes zemřel na komplikace spojené s cirhózou jater v roce 1989. Jejím druhým manželem byl podnikatel Robert Forrest, kterého si vzala o třiadvacet let později.
Herečka pracovala i s jinými režiséry, například s Terrencem Daviesem, Jimem Jarmuschem či Woodym Allenem. Vypadala zčásti jako klasická hollywoodská kráska, konvenčně pohledná blondýnka, což ji mohlo celoživotně nasměrovat k určitému typu rolí. „Byla především silná a vášnivá, přesně v tradici Barbary Stanwyckové, Bette Davisové a Lauren Bacallové,“ srovnal ji s podobně hvězdnými kolegyněmi po její smrti list The Guardian. Prý si nárokovala výsadu být smyslná, nebezpečná a narušená, mohla vypadat zářivě i zničeně, psalo se o ní.
V posledních aktivních letech byla ze stavu americké kinematografie spíš rozčarovaná. V rozhovorech říkala, že do kina už moc nechodí, protože se jí nezdá, že by filmy „byly o něčem konkrétním“. Přesto dokázala svým výběrem posledních rolí překvapovat, třeba když se přidala k hlasovému obsazení francouzského animáku Persepolis, který natočila íránská režisérka Marjane Satrapiová.
Je také paradoxem, že v posledních letech své kariéry byla Rowlandsová známá většinovému divákovi v úplně opačné poloze, než v jaké dekády excelovala, totiž jako nemocná stařenka v dojáku Zápisník jedné lásky, v němž ji v roce 2004 režíroval její syn Nick Cassavetes. „Strávili jsme tehdy spoustu času debatami o Alzheimerově chorobě, abychom byli na plátně autentičtí. Posledních pět let se ale máma potýká s Alzheimerem doopravdy,“ sdělil syn Rowlandsové těsně před její smrtí v srpnu loňského roku. Bylo jí 94 let.
