Peter Bebjak: Duchoňovi nevyšlo to, co se podařilo Gottovi, legenda ale žije dál vlastním životem
PETER BEBJAK (54) patří mezi nejoceňovanější televizní tvůrce u nás, čtyři jím režírované minisérie získaly České lvy, doma, na Slovensku, obdržel tři jejich alternativy, Slnka v sieti. V roce 1994 absolvoval na VŠMU v Bratislavě obor herectví a o pět let později filmovou a televizní režii. Režijní debut si odbyl v roce 2011 (Meruňkový ostrov). Aktuálně posílá do karlovarské festivalové sekce Zvláštní uvedení a v srpnu i do kin svůj už dvanáctý celovečerní film, klipovitě vyskládanou životopisnou fresku Duchoň. Ta, jak název napovídá, mapuje intenzívní život nejslavnějšího slovenského zpěváka éry normalizace Karola Duchoně (1950–1985), od puberty až po předčasné úmrtí na cirhózu jater v pětatřiceti letech.
Byla divadelní inscenace o Karolu Duchoňovi Zem pamätá momentem, proč jste se do tak divného tématu pustil?
Iniciací byl spíše jakýsi kult, který se v posledním desetiletí kolem Karola Duchoně vytvořil. Když jsme si původně s Rasťou Šestákem, partnerem v produkční společnosti DNA, řekli, že nás fenomén Duchoň zajímá, docela dlouho jsme hledali, jak téma uchopit, až jsme ve Slovenském komorním divadle v Martině viděli představení Zem pamätá Jiřího Havelky a Róberta Mankoveckého. Líbil se nám Havelkův režijní koncept. Zkrácený životopis Karola Duchoně jako jeden veliký klip, vyskládaný v podobě hudebního filmu. Proto jsme je oba požádali, aby nám napsali scénář.
Čím to, že lidi i tolik let po pádu vlády jedné strany pořád zajímá normalizační zpěvák?
V případě lidí mé generace může jít o nostalgii nebo o jistou formu vzpomínkového optimismu, ale zvláštní je, že písničky Karola Duchoně, jako Mám ťa rád nebo Čardáš dvoch sŕdc, poslouchají i mladí, pro které už s politikou nebo s historií spojený není a rezonuje v nich už jen jeho hlas a zpěv. Nebo ho díky tomu, jak krátce a intenzívně prožil svůj život, vnímají jako rebela.
A on přitom v únoru 1977 promlouval za slovenské populární umělce v pražském Divadle hudby na shromáždění Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, takzvané Antichartě.
Víte, celkově si myslím, že jde o jev odmítnutí vymezovat se vůči jevům, kterým mladá generace nerozumí nebo jim nechce rozumět.
Je tohle důvod, proč jste k látce inscenačně přistoupil – z mého pohledu – poněkud mile?
Na začátku jsem si řekl, že pro mě je těžké vynášet soudy nad člověkem, který prožil život tak, jak ho prožil. Nevíme přesně, proč co a jak udělal nebo neudělal, a tím pádem jsme o něm nechtěli vytvářet výrazně vyostřený názorový pohled. Mnoho lidí má s Duchoněm spoustu opakujících se historek. Potkáte-li někoho ze starší generace, téměř pokaždé začne vyprávět: Já jsem ho viděl ležet opilého tamhle na zemi. Další spustí, že s ním popíjel tady nebo tam. Všechny příběhy se zpravidla týkají jeho nemoci – ale vyjma alkoholismus a to, že byl zábavný, z něj mnoho nevnímali. Když přišel do nějakého podniku, zaplatil celému lokálu rundu. Asi pro potvrzení pocitu vlastní výjimečnosti.
Mimochodem, právě Jiří Havelka mi vyprávěl, že Karol Duchoň byl zvláštně otevřená duše. Že vlastně bohatým bral a chudým dával.
Já bych z něj přímo Jánošíka nedělal, spíš bych řekl, že měl prostě rád zábavu. Chtěl být středem pozornosti. A tím se dotýkáme další důležité otázky: Co pro něj znamenal úspěch? A mohl být eventuálně stejně úspěšný jako Karel Gott? Podle mě mu stačil úspěch doma, v jeho regionu. Úspěch v tom smyslu, že přijel někam na vesnici nebo na malé město a lidé ho tam poznávali. A to i přesto, že hrával i v zahraničí, mimochodem v polovině 70. let natočil desku v Německu pro velkou značku RCA. Jenomže to nedopadlo tak, jak se to podařilo Gottovi, v čemž přirozeně hrál roli i fakt, že Gott měl oproti Duchoňovi manažera. Legenda o Duchoňovi nicméně žije dál vlastním životem, v poslední době na jeho téma vznikla dvě divadelní představení, na počest dvou jeho životních výročí je pořádán koncert se symfonickým orchestrem. Kdyby před čtyřiceti lety nezemřel, dožil by se letos v srpnu pětasedmdesátých narozenin.
Ale proč je na Slovensku tak populární?
Myslím, že se stal jistým prototypem slovenského myšlení ve smyslu: chci žít, chci si žít dobře a s tím, co by tenhle můj plán mohlo nějak ohrozit, mi dejte prosím pokoj.
Takže obliba Karola Duchoně vypovídá o konformitě dnešní slovenské společnosti?
Je v tom jistá forma konformismu, ale ne tak docela, protože dnešní společnost je nejen na Slovensku až extrémně polarizovaná, ve smyslu toho, čemu věřit a čemu ne. A je také hodně náchylná věřit tomu, co pravda očividně není. Ale to je možná dané i nezbytností fungovat ve světě internetu, v neustálém ověřování zpráv a faktů. Jako bychom fungovali víc na základě emocí: jakmile už něco objevíme na internetu, jsme jako Slováci náchylnější tomu věřit.
Čím to?
Nevím, asi se někde v našem vzdělávání nebo ve školství stala chyba.
Ve svých dílech jste se pustil do devadesátek i nejkrutějších dob nacismu a komunismu, nyní do hluboce normalizačních sedmdesátek. Zažíváte s těmi dobovými příběhy nějakou reflexi?
Když jsem točil minisérii Herec s Janem Cinou, což je příběh, který se odehrává padesátých letech, přemýšlel jsem, jak bych se v roce 1968 zachoval, kdybych se narodil v roce 1950. Jak bych fungoval v osmnácti, v době pražského jara, kdy přišel zákaz cenzury, kdy se společnost otevřela. A jak bych se zachoval po onom ostrém střihu, po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Stal bych se zklamaným člověkem, který už jen tak existuje a nic pro něj nemá smysl? Patřil bych mezi ty, kteří si řekli, že mají všechno na háku, že si budou žít jen vlastním životem? Nebo bych patřil k těm, kdo režim kritizují, bojují proti němu nebo emigrují? To je strašně moc neznámých, myslím, že ani Pánbůh neví, jak bych reagoval. Proto nechci soudit. Koho ale mohu a koho chci soudit, jsou ti, kteří napomáhají zločineckým režimům. Pro ty, kteří to dělali a dělají za určité výhody, nemám pochopení. Ale všechny ostatní, kteří propadli zklamání nebo se rezignovaně rozhodli prostě prožít vlastní život, ty je opravdu těžké soudit. Proto můj absolutní obdiv patří těm, kteří demokratické hodnoty nezradili a bojovali za ně.
Těm, kteří nepřišli o ideály?
Ideály nám v osmašedesátém zabili. Lidi se pak báli ohrozit rodinu, přátele, rodiny svých blízkých. To je podobné, jako když dnes na Slovensku vyslovíte vlastní názor, který se neposlouchá hezky lidem ve vládní koalici, a v reakci na to přichází svého druhu perzekuce. Zpravidla ne přímo, ale může se k vám začít vyjadřovat jakýkoli poslanec nebo přímo premiér, čímž vás postaví na pranýř společnosti. Pak se dá šikanovat napřímo i tím, že člověk může ztratit práci nebo nějaký jeho projekt nezíská podporu. Netvrdím, že to je stejné jako v sedmdesátých letech, ale myslím, že s touhle přicházející autocenzurou dnes opravdu zažíváme jistou míru normalizace společnosti ve prospěch vládnoucí strany.
Co jste dělal 1. ledna 1993, když se rozdělilo Československo?
Byl jsem na Slovensku, ale hned v únoru už zase v Praze. Studoval jsem tehdy v Bratislavě herectví a přijeli jsme do Divadla Na zábradlí odehrát představení. Školní pohybové divadlo, název si už nepamatuju. Pamatuju si ale, jak jsme řešili a hledali koruny označené českými kolky. Ale obecně nikdo nevěděl, co se stane, co bude následovat. A vidíte, politici rozhodli.
Proč jste se tehdy dal na filmařinu? Vždyť v devadesátých letech vznikaly maximálně dva slovenské filmy ročně.
Byla i léta, kdy nevznikl ani jeden. A když už, tak jedině koprodukční. Já vystudoval herectví, ale i v tomhle oboru to bylo stejné. Jako herec jste mohl jít do divadla nebo dělat dabing. V televizi dramatická tvorba téměř neexistovala a ten jeden dva filmy ročně by vás neuživily. Takže studium režie pro mě bylo ideální možností, jak si prodloužit studentský život. A také mít více příležitostí, až – a pokud – se kinematografie později rozeběhne. Na režii jsem nastoupil v devadesátém čtvrtém a skončil v roce 1999, ale filmy se tehdy pořád ještě nevyráběly. Můj první film měl premiéru až dvanáct let po škole, v roce 2011.
Co jste dělal mezi tím?
Pro televizi – nejrůznější koncerty a hudební programy, jako předávání hudebních cen, dvanáctihodinový koncert k desátému výročí sametové revoluce, záznam vystoupení skupiny Bez ladu a skladu a spoustu dalších projektů v hudebně-zábavné redakci Slovenské televize.
Narodil jste se v Partizánském. Symbolizuje rozdíl mezi slovenským a českým prostředím fakt, že po pádu komunistického režimu jsme my v Česku přejmenovali Gottwaldov zpátky na Zlín, zatímco Baťovany zůstaly Partizánským?
Počkejte, Partizánske nebylo tak hrozné jméno jako Gottwaldov. Partyzáni byli a bojovali za dobrou věc, to Klement Gottwald, to byla jiná káva. Ale určitě jsme se, a to se týká celého Československa, s komunistickým režimem nevyrovnali dostatečně. Sám nemám recept, jak na to, ale rozhodně je problém, že si lidé zvykli, že o nich a za ně někdo rozhodoval. Měli práci, dostávali za ni peníze – to byly jejich jistoty. A když už si zvykli, že rozhodování obstará někdo jiný, neřešili ani nic jiného, třeba to, že na výběr měli jen jednu kandidátku Národní fronty. Přizpůsobili se. „Co by jiného, že?“ Další související věc je ta, že jsme zůstali společností velmi otevřenou korupci. Pořád jsme k ní nepřijatelně tolerantní.
Myslíte, že v nás zůstalo to staré normalizační „kdo nekrade, okrádá rodinu“?
Ono je to dané i tím, že si neumíme pořádně představit, v jakých číslech se pohybuje korupce. Lidé se dokážou rozčilit, když jim z peněženky někdo ukradne posledních dvě stě eur. Jenže když se někde jedná o korupci nebo o podvody v milónech či stamiliónech eur, najednou je to jen nějaké číslo. Proto společnost často toleruje fakt, že si někdo někde pro sebe a pro svoji rodinu ulije nějaké peníze, protože jsou státní. A protože si mnoho lidí neuvědomuje, že to jsou peníze všech, nedojde jim, že ty peníze někde chybějí. Že proto nemáme dostatečnou dopravní infrastrukturu, že nám hnijí nemocnice, že nám chybějí léky.
S kým jiným než s vámi, režisérem seriálu Devadesátky, se bavit o mafiích. My v Česku s nimi také měli a máme problémy, ale doba viditelné ruské mafie nebo lidí zalitých do betonu na dně Orlické přehrady je už naštěstí pryč. Vy jste upozorňoval na to, že v dobách těch „našich Mrázků“ existovaly na Slovensku v každém i menším městě desítky obětí mafiánských válek. Proč se to dělo?
Vezměte si, že každé slovenské okresní město mělo několik skupin, které mezi sebou bojovaly – ne teoreticky, ale opravdu na sílu. A i když se to zpravidla snažily řešit tak, aby do života normálních lidí moc nezasahovaly, šel z nich strach, který vycházel i z toho, jak svou moc dávali naschvál najevo. Pamatuju si na existenci jednoho z prvních porevolučních mafiánů v Bratislavě. Byl to Rom, nechal si říkat Tuti, z vězení vyšel hodně nabouchaný. Vždy když přišel někam do restaurace, všechno ztichlo. Dal si kávu, a když se na něj někdo špatně podíval, tak měl prostě smůlu, vznikl konflikt.
Proč se s tím společnost nevyrovnala?
To není záležitost společnosti, ale státu. A když stát tyhle služby využíval, nastal veliký problém. Nebyla snaha to potírat. Za Mečiara, Lexy a Sviechoty byla ze strany státu snaha využít domácí mafie ve svůj prospěch. Za prvé omezovaly zahraniční mafie, aby se na Slovensku nerozrůstaly, a pak se „ujímaly“ zadaných služeb, které stát nemohl veřejně vykonávat.
Jak se vám cestuje mezi Slovenskem a Českem? Není to tak dávno, co jsme vám záviděli prezidentku Čaputovou…
Tu jsme si záviděli i my. Přirozeně, vždycky záleží na tom, kdo se zrovna dostane k moci, ale slovenské zvraty jsou extrémního rázu proti tomu, co bylo předtím. Vezměme si pro srovnání evropské země: když se tam změní vláda řekněme ze sociální demokracie nebo z liberálních stran na konzervativní, neznamená to, že se celá země ocitne v ohrožení. Jen nastane jiný přístup k některým dílčím otázkám. Ale tady, na Slovensku, je najednou na celou společnost vytvořený takový tlak, že se začneme obávat, kam až se celý stát může dostat. Vyvstává možnost, že si vládnoucí garnitura může celý stát unést pro sebe, pryč z demokratického prostoru. Což nastalo v Maďarsku, ale tam to trvalo mnoho let. Obrán si to dlouho připravoval, vařil, až si uvařil tak, že tam je dnes neomezeným pánem. Uvidíme, jak dopadnou příští volby, ale Orbán určitě udělá všechno pro to, aby se udržel u moci. A o totéž se bude snažit i Fico u nás na Slovensku. Ovšem v celém tom marasmu vnímám jako pozitivum roli občanské společnosti. Že se dokáže dát dohromady, sjednotit, zorganizovat, že je velmi výrazná a silná. V tom smyslu, že vždycky, když u nás vznikl nějaký problém, třeba že místopředseda parlamentu Gašpar řekne, že je potřeba se zamyslet nad vystoupením z Evropské unie, hned dojde k protestům, a ne malým. Jasně zazní, že tudy cesta nevede. Kdyby se podobný „hlas lidu“ snažily zorganizovat strany vládní koalice, trvalo by jim to podstatně déle. Nejsou tak organizovaní jako občanská společnost. Strany musí zajistit autobusy, aby jejich lidi někam přivezly a aby je někde někdo na jednom místě dal dohromady. A v tom je veliký rozdíl.
Ale stejně se slovenská vládnoucí garnitura rozhodla zrušit přímý přenos cen Slnko v sieti, které jsou ekvivalentem našich Českých lvů.
To je důsledek strachu o moc, ale i příležitost pro slovenské ministerstvo kultury ukázat svou sílu. Asi největším problémem na Slovensku je dnes autocenzura. Stačí, když současná ministryně kultury Martina Šimkovičová řekne, co se jí líbí a nelíbí, a je to signál pro všechny další, co chce a co nechce z vládní pozice podporovat.
Jak se dnes parodicky v Česku říká: Zpět do krojů.
Mně nevadí kroje, jde o to, jak se to využívá a zneužívá. A že si například někdo usmyslí, že zruší televizní přenos Slnka v sieti, protože podle jejich názoru tam předchozí rok bylo víc politických vyjádření, která nebyla ve vládní prospěch.
Působíte na českém i na slovenském trhu. Pokud se nepletu, Duchoň je vůbec první celovečerní film, který se v našem společném prostředí natočil o některé z ikon televizní zábavy. Proč?
Nevím, asi musel nastat správný čas, musela se objevit „veřejná objednávka“, aby takový film mohl vzniknout. Kdyby se natočil před deseti lety, myslím, že by neměl takový divácký potenciál jako nyní.
Při sledování Duchoně mi došlo, kolik umělců československého šoubyznysu zemřelo v mladém věku na alkohol nebo na těžké zdravotní potíže: zakladatel Babaletu Aleš Drvota u Dunaje v Budapešti, Jiří Schelinger v Dunaji v Bratislavě, herec Jiří Hrzán, ze slovenských mě hned vedle Karola Duchoně napadne například zpěvačka Eva Kostolányiová…
Pozor, Eva Kostolányiová zemřela na rakovinu, ta tolik nekalila. Ale obecně jsem toho názoru, že bohémský život k muzikantům patří, ať to bylo v šedesátých, osmdesátých letech, nebo nyní. Takhle třeba v roce 1966 vznikla Bratislavská lyra: u jejího začátku stál i Dežo Hoffmann, fotograf The Beatles, přes kterého na festival přijížděly první hvězdy ze zahraničí. Byl to opravdu samostatný svět, kde alespoň v prvních letech vládla demokracie a uvolněnost. Hned první ročník vyhrál Karel Gott, v osmašedesátém Marta Kubišová. V bratislavském klubu Véčko, kde se odehrávaly afterparty Bratislavské lyry a kde se natáčely i některé scény z Duchoně, se umělci společně potkávali, jamovali, pochlastávali, bavili se. Tam se vedl ten bohémský život. Všichni na to vzpomínají velmi pozitivně. Zlom nastal až s přicházející normalizací, vždyť ještě v roce 1969 Bratislavskou lyru vyhrál Karel Černoch s protiokupační Písní o mé zemi… A později se za ni režimu omlouval.
I když Karol Duchoň zemřel v pětatřiceti letech, hudební prostředí ho jako mladého vůbec nevnímalo. To mě překvapuje.
To máte jednoduché. Už ve dvaceti působil jako starý chlap. Já, ročník 1970, jsem ho jako malý nedokázal poslouchat, v osmdesátkách přicházely doslova zjevy jako Peter Nagy nebo Robo Grigorov, Ventil RG, Mirka Brezovská… Úplně nová generace hudebníků.
Co natočíte příště? Historický film?
Pohádku, ale filmovou. Marek Epstein napsal moc dobrý scénář.
Přišel čas na pohádky, aby lidem bylo líp?
Pohádka v sobě může nést spousty poselství, poučení, vzorů, které se nám v životě můžou hodit. Dává nám naději, že dobro vždycky zvítězí nad zlem. A tomu je potřeba věřit pořád.
