Festival je za polovinou, Hlavní soutěž pokračuje: včera měl ve Velkém sále Thermalu světovou premiéru izraelský film Amerika. Jeho režisér a scenárista Ofir Raul Graizer už ve Varech byl: po světové premiéře svého debutu Cukrář v roce 2017 se ve Velkém sále dočkal snad nejdelších ovací ve stoje v moderní historii festivalu. I po včerejší světové premiéře jeho druhého celovečerního filmu, pestrobarevného melodramatu Amerika, které vzniklo v koprodukci s Českou republikou, se tleskalo hodně a nadšeně. Snímek vstoupí do českých kin ještě v tomto roce.
Splnily Vary vaše očekávání?
Rozhodně, miluju Karlovy Vary za to, jaké jsou. Že lidé odjedou z Prahy a docestují až sem jenom proto, aby se podívali na filmy. Pro filmaře mého typu je tohle naprosto zásadní – mám tak šanci zažít skutečné publikum, nejenom novináře a distributory. Filmy tady i při světových premiérách vidí skuteční, živí lidé. To je pro mě zázrak, cítím se tu na tomto festivalu velmi dobře.
Měl jste strach z druhého filmu?
Druhý film je vždycky takovou ostře sledovanou entitou, zvlášť ve chvíli, kdy se ten první povede. Trošku jsem bojoval s pocitem strachu, ale pak jsem si řekl, že ten druhý film jednoduše natočím přesně tak, jak chci. Amerika je pro mě velmi zásadní příběh, inspirovaný mými vzpomínkami, nechtěl jsem si ho nechat pokazit předčasnými obavami z neúspěchu.
Na rozdíl od Cukráře v Americe ale…
Nejsou žádné dorty, žádné sladkosti, které by ten hořký život trošku ukonejšily, vím. To je možná jeho nevýhoda. Jediné, co v něm máte, jsou kytky a příroda, ale to je taky mocný nástroj krásy. Natáčeli jsme v Německu, v Izraeli a v Chicagu. Máte pravdu, je to drsnější, syrovější film.
Amerika byla natočena v koprodukci s Českou republikou, co to přesně znamenalo?
Že jsem mohl strávit úžasné dva měsíce v Praze při práci na postprodukci filmu. Byl jsem mimochodem nesmírně spokojený s kvalitou zdejší postprodukční práce a mohu směle tvrdit, že zdejší čeští filmový odborníci zdaleka nemyslí na film jako na produkt; považují za zásadní i uměleckou stránku věci.
Váš film Cukrář byl uveden v kinech ve 26 zemích, včetně Spojených států, Francie, Německa, Japonska a Mexika. Získal řadu ocenění, včetně sedmi cen Izraelské filmové akademie, a stal se oficiálním izraelským zástupcem na Oscarech. Co se vám tehdy na začátku téhle cesty, ve Varech, honilo hlavou?
Stál jsem ve Velkém sále, netušil jsem nic. Byl to můj debut, byl jsem před tím na jiných zahraničních festivalech jen s krátkými filmy. Bylo hrozně těžké ten film zaplatit, trvalo to dlouhých sedm let. Byli jsme i s producenty strašně rádi, že jsme ve Varech v tom slavném Velkém sále, ale z našeho pohledu jsme udělali malý film, který nikdo jiný nechtěl. A máte pravdu, reakce byla neuvěřitelná, z toho Velkého sálu Cukrář úplně explodoval do světa: později jej na celé tři roky koupil americký Netflix, momentálně se pracuje na hollywoodském remaku. Jsem zvědavý, co s tím udělají.
Financovat Ameriku už nebylo tak těžké?
Nebylo, trvalo to jen dva roky, ale pak začala pandemie. Natáčeli jsme v létě 2020, bez očkování, v okénku mezi dvěma lockdowny. Každý den jsme cítili, že se blíží konec, že nás zavřou. Posledních pár záběrů jsme naštěstí točili v exteriérech, na horách a u vody, ale i tak jsme se báli, že se jeden z nás nakazí a my budeme muset na 2 týdny přerušit natáčení, což by bylo likvidační. Měli jsme strašné štěstí.
Na čem teď pracujete?
Mám na mysli několik projektů, ani jeden z nich nebude o vztazích. Už jsem trochu přesycený milostnými trojúhelníky!
