Pražské Švandovo divadlo na Smíchově již několik let adaptuje kultovní severské filmy na divadelní jeviště. Důvody, proč zajít do divadla na příběh, který už skvěle fungoval na plátně, mohou být různé. Dlouholetý člen hereckého souboru Robert Jašków v téměř všech účinkoval a potvrzuje, že rozhodně stojí za vidění.
Jaký film máte rád?
Vykoupení z věznice Shawshank s Timem Robbinsem a Morganem Freemanem, který mě naposledy zaujal ve filmu Lucy po boku Scarlett Johansson. Pro mě jde o velmi hluboký, až zásadní film. Je hlavně o té katarzi - o vykoupení, které je tam tak hezky zachycené. A pak jsou to takové klasiky jako Tanec s vlky, z českých filmů třeba Pelíšky. Naposledy mě zaujal dánský film Chlast, který jsem ale viděl až teď.
Ve Švandově divadle už vznikla řada adaptací podle převážně kultovních severských filmů, které to byly?
Začali jsme adaptací černé komedie Kdo je tady ředitel? a pokračovali Kurzem negativního myšlení, který máme stále na repertoáru, stejně jako Adamova jablka Anderse Thomase Jensena a teď nově uvádíme Chlast.
V inscenaci Adamova Jablka hrajete neonacistu Adama, váš kolega Jacob Erftemeijer ztvárňuje pastor Ivana. Který z nich je podle vás hodný a který zlý?
Ani jeden z nich není primárně zlý. Ivan rozhodně ne, ale nese velké břímě, řekl bych Jobovo břímě, aniž by si to chtěl přiznat. Vytěsňuje věci, které se mu nehodí a myslí si, že ho pokouší ďábel - ale on je to spíš Bůh. Což mu Adam, kterého hraju, dost jasně naznačí. Řekl bych, že u obou dojde k osobnostní proměně, díky tomu, jak na sebe navzájem působí. U Adama je proměna trošku větší než u Ivana, i když i ten začne na svět nahlížet jinýma očima.
Slyšela jsem, že český „divadelní“ Chlast má jinou, hravější a méně tíživou náladu než Vinterbergův film – taky máte ten pocit?
Hravější nálada v naší inscenaci nepochybně je. A nejen kvůli výkladu režiséra Thomase Zielinského, ale i díky samotné dramatizaci, která dává mnohem větší prostor všem čtyřem postavám. Film je naopak směřován hlavně na postavu Martyho v podání skvělého Madse Mikkelsena. A ano, je i temnější.
Chcete u divadelních adaptací vidět filmové předlohy ještě před tím, než svou roli začnete zkoušet na divadle?
Snažím se na filmové předlohy předem nekoukat. Nechci se nechat ovlivnit hereckým ztvárněním nebo chováním postavy. Ať člověk chce nebo nechce, vždycky ho napadne, že se mu tam třeba něco líbí, a chtěl by to taky vyzkoušet. S Chlastem jsem tak zcela záměrně čekal, až budeme mít po premiéře v divadle. Nepodařilo se mi to u Adamových jablek, které jsem viděl asi dva roky před tím, než jsme je začali ve Švanďáku zkoušet.
„Tommy Roberta Jaškówa je opuštěný tělocvikář plný lidového humoru, jehož krásná jízda je cestou do pekel,“ napsala jedna z recenzí na inscenaci Chlast. Souhlasíte?
Naprosto souhlasím! Tommy má jeden z nejdojemnějších osudů. Pro mě je to zásadní chlapík, takový samaritán, který vnímá své okolí. Nemyslí na sebe a své problémy. Pokud se ale někdo dostane do nesnází, ať už kolegové nebo studenti, snaží se ze všech sil pomoci. Jenže alkohol mu ničí život. Průběžně pochlastává ještě před experimentem, na němž se s kamarády, kolegy z profesorského sboru, domluví.
Oba „filmy na divadle“ jsou černými komediemi. Je zkoušení komedií přece jen větší zábava, než když jde o drama? Jak to bylo v případě Chlastu?
I zkoušení tragédie může být svým způsobem zábava, ale u komedií bývá nálada vždycky uvolněnější. Chlast jsme nazkoušeli čtyři chlapi s režisérem Thomasem Zielinskim, který je sám hercem a měl tak pro nás obrovskou dávku pochopení. Navíc jde o člověka, se kterým je velice snadné navázat hluboké přátelství. On samozřejmě ví, že divadlo je důležitá součást kultury i našich životů, ale zároveň to nebere fatálně. Není jako ti učitelé, pro které je jejich předmět ten nejdůležitější na světě. Ani jako režiséři, kteří si myslí, že když herci nesplní přesně jejich požadavky, vybuchne minimálně půlka planety. Thomas ví, že je to „jenom“ divadlo: takže si pojďme hrát a pojďme z toho společně vykřesat to nejvíc. V tomhle ohledu šlo o bezvadné zkoušení a myslím, že se to projevilo i v představení. Chlast se povedl a budeme ho hrát nepochybně dlouho, 400 nebo 500 repríz bude brzy za námi.
Co máte na hraní v divadle nejraději?
Kontakt s divákem, který je ničím nenahraditelný a ve filmu ani v televizi pochopitelně být nemůže. Když třeba skončí představení Chlastu a vy vidíte, jak to diváky bavilo, jak vám třeba pak i píšou, že je to báječné a že o tom pak přemýšleli, tak to rozhodně stojí zato.
Máte nějakého oblíbeného filmového herce či herečku?
Je jich dost, ale mým velkým učitelem v životě i na škole byl Petr Čepek. Kdyby býval dostal příležitost hrát v zahraničních produkcích, byl by to světový fenomén. Čepek byl velice laskavý člověk, ačkoli na první pohled tak nevypadal. Lidi si třeba mysleli, že asi strašně pije, ale on měl jen vysoký tlak, a proto někdy býval brunátný. Jeho způsob předávání zkušeností spočíval někdy jen v pár slovech – řekl třeba „zkus tohle“. Vždycky mě uchvacoval, ať už to bylo v Údolí včel, Lekce Faust, Tři veteráni nebo třeba Díky za každé nové ráno. V jeho očích vidím pokaždé něco, co mě utvrzuje v tom, že film i divadlo mají smysl a že se na to budeme vždycky rádi koukat.
