Osmnáctý ročník festivalu pod Vítkovickými pecemi začal s letní pohodou a bez nečekaných extrémů, byť ještě na některých scénách úplně ne naplno. A zcela nenásilně se jeho vlády ujal matriarchát.
Podvečerní příchozí svými letitými skladbami přivítaly Buty a Radek Patrňák, který už nějaký čas svým kulaťoučkým vzhledem připomíná Františka Dobrotu ze své vlastní písně. Domácí kapela nemůže ani v horkém pozdním odpoledni dopadnout na Colours špatně, a bylo by bláhové se vyjadřovat ke stokrát probranému instrumentálnímu mistrovství zúčastněných muzikantů, ale faktem zkrátka je, že kapela žije už jen z (v Česku silně zakořeněné a všudypřítomné) nostalgie. Skladby se táhly líně, a výrazně jim pomáhalo spíš to, že si je zpívala značná část publika s kapelou. Místy to spíš připomínalo večírek s kapelou někde v baru, než živočišnost koncertů. Pohodoví, ale také zcela nevzrušiví. Byť v odpovídající dobu.
Neagresivní zvuk, spíš s ševelícími než tepajícímy beaty a důrazem na texty měla i mnohem mladší Post-hudba. Moc jí ale neprospělo krotké ozvučení, vyzdvihující oba vokály vysoko nad hudební doprovod. Sdělování existenciálních pravd i nejistot i nenápadně se vynořující melodie však přesto našly početné příjemce. A skutečnost, že i mezi mladší generací se najde dost posluchačů, kteří se kromě zábavy jsou ochotní i zaposlouchat do sdělení a přemýšlet o něm, je vlastně docela povzbuzující.
Prvním vrcholem úvodního dne se stala další návštěva skandinávské princezny Mø. Zvukaři jí dopřáli místy až brutální sound a basové tóny syntezátorů se doslova zařezávaly a zajímavě kontrastovaly s poněkud naodoblačně křehkým i podmanivým projevem éterické zpěvačky. Ta ovšem zároveň dobře ukazovala, jak vypadá koncert, který není jen „odehraný“, ale který si interpret užívá naplno. Mimo skvělý a výrazný projev totiž velmi přirozeně fungovala na pódiu, živelně vybíhala do publika, komunikovala s ním, a postupně celý set vygradovala do živelného finále.
To Kalle, rozšíření pro několik letních koncertů o doprovodnou akustickou kapelu sázejí naopak spíš na něžnost, triphopovou tajuplnost, zasněnou atmosféru a samozřejmě na úchvatný vokál zpěvačky Veroniky Zemanové. Prostor před scénou časopisu Full Moon jim byl zjevně malý a přilákal takový dav, že se stal jen stěží průchodným. Síla vystoupení ovšem přes přítomný rozšířený doprovod spočívala hlavně na ústřední dvojici, výrazněji se zapojovali jen klávesista s bubeníkem, zatímco cello zůstalo pohříchu často nevyužité.
Ve skvělém dialogu naopak probíhal energický koncert zpěvačky Moonlight Benjamin. „Kněžka voodoo“ z Haiti s nadupanou bluesrockovou kapelou za zády velmi dobře spojovala dva jen zdánlivě nespojitelné hudební světy. A tklivě temné vokály do zařezávajících kytarových riffů zapadaly tak, jako by s nimi souzněly odjakživa. Ostrý a výrazný hlas už nijak mladistvé dámy navíc dokáže uhranout až příliš snadno.
Headliner prvního dne byl ovšem předem jasný: Florence Welch vtančila na podium v bílých poloprůsvitných letních šatech - a po celý zbytek vystoupení se už nezastavila. Za své neustálé hopsání a lehce pubertální poskakování se dokonce i v jednu chvíli „omlouvala“, což působilo spíš komicky, vzhledem k tomu, jak se u toho publikum dílem rozněžňovalo a dílem tančilo s ní. Ani na okamžik se ale její pohyb nijak neprojevil na neobyčejně silném hlasu, mocném a průrazném, který i zdánlivě popové nápěvy dokázal nabít patřičnou energií. Zatímco Mø hodně sázela na elektroniku, Florence & The Machine je živelná kapela s rockovým důrazem a místy pestrým instrumentálním zázemím, ve kterém vedle houslí své výrazné slovo měla hlavně harfa. Jakkoli z nahrávek jde občas jen o milé písničky v duchu chytrého popu, naživo si kapela přivezla energii rozjetého pole závodních formulí, a hymnická síla zpěvaččina hlasu, nečekaná divokost, živočišnost i nepředstírané nadšení se slily do výrazného koncertu, na jaký je snadné nadšeně vzpomínat. Podobný emocionální i hudební zážitek je totiž přesně tím, proč na podobné festivaly stojí za to navštěvovat.
Finále prvního dne pak patřilo skvělým Australanům The Kill Devil Hills. Jejich alternativnější pojetí country se povětšinou pokládalo do romanticky táhlých melodií s atmosférou horkého vlnícího se vzduchu nad rozpálenou pouští, ale když houslista odložil svůj nástroj a chopil se třetí kytary, vygradovala jejich hudba až do dusotu koní divoké desperátské jízdy. Prozkoumávání kořenů dávalo jasně najevo, z čeho vzešla u nás tolik oblíbená berlínská scéna v čele s Nickem Cavem, a i kapela si spokojeně užívala zdařilé souznění s poučeným publikem.
Se čtvrtkem dorazí do Ostravy mosambická královna portugalského národního stylu fado Maríza, gospel-bluesový kazatel Rag'n'Bon Man, islandský zvukový malíř Ólafur Arnalds, Dan Bárta s Illustratosphere nebo brazilská psychedelická samba skupina Cabruêra.
