„Řadoví Američané, jak jsem je poznala, neumějí nebo nechtějí moc počítat a spravovat své finance,“ tvrdí Lucie Drábková (28). „Utrácejí od výplaty k výplatě, všechno si kupují a sami neudělají nic. Kdyby trochu šetřili, mohou se mít líp.“
Má cesta na Aljašku vlastně začala o rok dřív, programem Work&Travel, který jsem ke konci svého studia přírodních věd využila pro brigádu v Montaně. Vracela jsem se s myšlenkou, že chci do Států znovu, a další rok dala na doporučení přátel nadšených z Aljašky.
Práci jsem našla přes agenturu Alaska Travel, na golfovém hřišti v Anchorage. Z přijímacího pohovoru přes Skype jsem měla trému. Z angličtiny jsem mívala ve škole trojky a ani Montana to nijak zásadně nezlepšila. Naštěstí to bylo jednodušší, než jsem si představovala.
Jako v New Yorku
Z miliónu obyvatel rozlehlé Aljašky jich nastálo žije v Anchorage asi tři sta tisíc. Během letní sezóny je pak doplní příliv turistů a brigádníků. Když má člověk chuť a povolení pracovat, tak se rozhodně neztratí.
Neztratí se ani turista. Ulice města jsou jako v New Yorku, ty se jmény kolmo křižují ty s čísly, takže pořád víte, kde jste. Případně, kde byste neměli být. Třeba večer není radno chodit na sever do downtownu, nedoporučuje se především pásmo ulic od jedničky do dvanáctky. Veselé to tam není ani přes den, kdy tam vidíte spoustu bezdomovců. Jsou v dost horším stavu než ti u nás a většinou jde o původní obyvatele, Eskymáky a v menší míře také Indiány, kteří opustili své osady a vydali se za vidinou lepšího života do města.
Osudný se jim stává především alkohol. Když mu propadnou, jejich závislost často nemá hranice. Za americkými domácími, u nichž bydleli moji dva kamarádi, například docházela Eskymačka, která byla schopna vypít cokoli. Kolínskou, čistič oken… Jejich dceři jednou v koupelně vyzunkla i voňavku.
Jiná města na Aljašce jsou na tom lépe, podle úrovně prohibice, pod niž spadají. V některých mají obchody měsíční kvóty na objem prodaného alkoholu a víc ho prodat nesmějí, jinde se dokonce nesmí pít vůbec a alkohol si tam nesmí přinést ani návštěvník odjinud. Anchorage bohužel umožňuje koupit si alkohol kdykoli.
Medvěd na zahradě
Jestliže u nás vnímáme jako běžná zvířata zajíce, bažanty a srnky, na Aljašce jsou to losi a medvědi. A příroda tam má k lidem blíž. Los či medvěd je běžně k vidění dokonce i v Anchorage, kde lidé nemají oplocené zahrady, jen občas nějakou laťku a ještě častěji jen kolík zapíchnutý do trávníku a na něm tabulku s nápisem Soukromý pozemek. To si ovšem los ani medvěd nepřečte.
Já jednou potkala chlupáče na cestě do práce. Naštěstí jsem poslechla dobrých rad, že s sebou nemám nosit jídlo, jehož vůně by medvěda přitahovala (k dalším patří tlesknout nebo křiknout, než zatočíte za nějaký roh, kam nevidíte), a zvíře se mě leklo víc než já jeho. Možná i díky doporučené rolničce, bez které jsem nedala ani ránu. Je velká, hlučná a její zvuk vám brzy začne lézt na nervy. Naštěstí se dá utišit síťkou s magnetem, jenž udrží její srdce v klidu, když jste někde uvnitř nebo v okolí nic nehrozí.
Nižší střední třída
Anchorage má pět tisíc let starou historii, původní obyvatelé byli athabašští Eskymáci. Jako město se zrodilo v roce 1914, když tam dorazila železnice kvůli nalezištím uhlí. Hlavní rozvoj ale přinesl až objev bohatých zásob ropy.
Golfový areál je v jižní části města, u O’Malley’s Road, mezi zábavním parkem a zoologickou zahradou. Brigádníkům nabízeli práci groundskeepera, kterou jsem v žebříčku dala na třetí místo (práce venku za jedenáct dolarů na hodinu nevypadala špatně), pomoc v kuchyni, místo servírky a prodej rychlého občerstvení.
Kvůli spropitnému, jež hodinový plat dost převyšuje, jsem upřednostnila právě poslední dvě možnosti. Vyšlo to a nastoupila jsem jako prodavačka ve Snack Shopu, pojízdné boudičce, na kterou hráči občas mávli, aby něco zakousli nebo vypili. Někdy jsem zaskakovala i ve stánku s občerstvením vedle restaurace.
Hodinový plat byl nižší, necelých osm dolarů, ale celkem jsem měla zhruba tři tisíce tři sta dolarů měsíčně. Pět set padlo na bydlení, jež mi sehnal manažer, co měl zahraniční brigádníky na starost, zato v supermarketech se dalo nakoupit za podobné ceny jako u nás nebo i levněji. Režii i náklady na cestu – devatenáct tisíc korun agentuře, totéž za letenky plus pět tisíc ambasádě – to bohatě pokrylo, a ještě mi většina peněz zbyla.
Od výplaty k výplatě
Pro mě byl uvedený výdělek splněný sen, ale v porovnání s Američany jsem za boháče nebyla. Ve střední třídě bych patřila do spodní třetiny, běžný plat za práci bez větší kvalifikace jsou čtyři tisíce.
Na druhé straně, většina obyvatel Anchorage si zase moc skvěle nežije. Vydělané peníze totiž utrácejí stylem od výplaty k výplatě. Proč si doma uvařit kávu za pár centů, když si ji můžu dát po cestě do práce v bistru za osm dolarů. Proč si uvařit nebo ohřát polotovar (mají výtečné!), když můžu večer vystát frontu v pizzerii, kde mají pro nával i čekárnu. Proč se nepodívám na zavírání vrat, než zavolám drahého specialistu. Tohle například chtěla udělat moje domácí. A přitom se jen vyvléklo lanko z očka. Vrátila jsem ho na místo, i když nejsem zrovna technicky nadaná.
Úsměv pomáhá
Je známo, že Američané se usmívají. V krámě, dokonce i na úřadě. I když se jejich řeči často dají považovat za prázdné fráze, je pořád hezčí slyšet, že je všechno (i vy) fajn, než pořád poslouchat ten náš nářek a stížnosti. Navíc – Američané potěší i skutkem. Zpočátku jsem projížděla Anchorage na kole půjčeném od bytné. Jakmile jsem zastavila a vzala do ruky mapu, hned u mě někdo stál a nabízel pomoc. Při špatném počasí nebyla nouze ani o nabídky, že mě někdo odveze. Ke konci pobytu, když jsem změnila ubytování a kolo musela vrátit, mi nový domácí dokonce půjčil auto, abych nemusela do práce pěšky. Kupodivu, v práci to bylo jiné. Zatímco pro mě nebylo těžké pomoci kolegyni, Američanky neudělaly ani o píď víc, než musely.
Cigareta vadí
Zvláštní je americká obsese kolem kouření. Uvnitř nikde nelze a venku, jakmile si zapálíte, rychle někdo přijde a upozorní vás, že si škodíte. Proč to děláš, vždyť je to nezdravé… Mě to spíš štvalo. Víc než kuřáků tam vidíte extrémně obézních lidí. Sto osmdesát kilo žádná váha. Supermarkety jim půjčují pro pohyb mezi regály elektrické vozíky, aby vůbec zvládli nákup, ale tohle se neřeší. Když si to šinou z fastfoodu s litrem koly a XL porcí čehosi, co kolem jídla nanejvýš prošlo, neřekne jim nikdo nic.
Text byl původně publikován v Reflexu č.25/2015.
