Komunistická strana USA: Kam to za 100 let (ne)dotáhli američtí bolševici?

„Na pozadí jasných a přesných formulací, jimiž náš host vyjadřuje své myšlenky, všímáme si logiky jeho myšlení. A nemůže nám ujít obdivuhodná fyzická a duševní harmonie jeho osobnosti. Ušlechtilá, oduševnělá tvář s vysokým čelem a dlouhou špičatou bradou vyzařovala cosi podmanivého. Čte se v ní jako v knize – o moudrosti, rozvaze, klidu. A jako konfrontace – jeho dlaně! Velké uzlovité ruce jako by dotvrzovaly, co jsme četli v jeho životopise: že tyhle ruce, patřící člověku s čelem myslitele, držely mnoho let dřevorubeckou sekeru, že rubaly uhlí, že stavěly domy, obdělávaly pole, tavily ocel…“

Těmito vzletnými slovy doprovodilo Rudé právo 4. až 5. května 1971 obsáhlý dvoudílný rozhovor, vedený s režimem opěvovaným návštěvníkem Prahy – generálním tajemníkem Komunistické strany USA. Stalinista, soudruh Gus Hall, byl tváří partaje s jednotkami až nižšími desítkami tisíc členů po čtyři dekády její staleté existence. Během té doby se strana – přes dojem, jaký si snad z novin a televize mohli udělat obyvatelé zemí východního bloku – nedokázala výrazněji prosadit na domácí ani mezinárodní scéně.

100 let Velkého třesku

„Proč ve Spojených státech ne­existuje socialismus?“ ptal se v roce 1906 ve svém stejnojmenném díle německý sociolog Werner Sombart. A hned si odpověděl: Kvůli roastbeefu a apple pie. Americké dělnické třídě se podle Sombarta po materiální stránce vedlo příliš dobře, než aby se nechala obloudit socialistickou propagandou. Ani mnoha americkým dělníkům se sice nevyhnula bída, a to nejen za časů recesí, zato u nich byla silně vyvinuta touha po (osobní) svobodě, častý důvod, proč oni sami nebo jejich předkové opouštěli své původní evropské vlasti.

Levice se na půdě USA začala sice organizovat již v roce 1876, ale nezůstala ušetřena vysilujících žabomyších sporů nesmiřitelných frakcí, štěpila se a transformovala. O 25 let později vznikla ze sociálních demokratů a Strany práce Americká socialistická strana (SPA), která roku 1912 dosáhla svého historického úspěchu ve volbách. Jenže výsledných šest procent stejně nedokázala přetavit do reálného politického a ekonomického vlivu.

Před 100 lety, pod dojmem bolševického puče v Rusku a nového parcelování světa ve Versailles, došlo k osudnému třesku, hlubokému rozkolu na levici. V březnu 1919 Moskva rozhodla o založení Kominterny, řídícího orgánu světového komunistického hnutí, připravujícího převzetí moci v globálním měřítku. Na ustavujícím kongresu nechyběli ani američtí delegáti. Čelný představitel Kominterny Nikolaj Bucharin vyzval jejich levicovou frakci k vytvoření Komunistické strany USA a organizování „komunistických buněk mezi vojáky a námořníky s cílem násilné eliminace důstojníků a generálů“, zdůrazňoval „nezbytnost vyzbrojení proletariátu“ mimo jiné tím, že demobilizovaní vojáci neodevzdají zbraně.

V socialistické straně se rozpoutal boj hrozící odštěpením až dvou třetin členů. Kritickou situaci měl vyřešit sjezd svolaný na 30. srpna 1919. Střet eskaloval o dva dny později, tedy 1. září, vytvořením odpadlické Komunistické dělnické strany USA. Třináctistránková přihláška nové partaje do Kominterny nese datum 24. listopadu. Sověti však nebyli s vývojem za oceánem spokojeni a tlačili, aby se jednotlivé komunismu nakloněné proudy socialistických stran bez ohledu na osobní animozity jejich vůdců sjednotily, k čemuž došlo v květnu 1921. Ale označení Komunistická strana USA se ustálilo až po deseti letech sporů, v devětadvacátém.

Mezi členstvem naprosto převažovali přistěhovalci ze střední a východní části Evropy, jen pět procent připadalo na Anglosasy. Ti přitom patřili k vůdčím osobnostem, počínaje původem pruským luteránem Charlesem Emilem Ruthenbergem a absolventem Harvardu, novinářem Johnem Reedem. Jeho apoteóza bolševické revoluce Deset dnů, které otřásly světem vyšla právě roku 1919. Oba byli pro své zásluhy o komunistické hnutí pohřbeni u „prvoligové“ Kremelské zdi, ostatně Reed v Moskvě v říjnu 1920 zemřel na skvrnitý tyfus.

Rudé nebezpečí