Rocky. Rambo. Postradatelní. Letošní filmový festival v Cannes se blížil k závěru a chlapi i holky vytáhli fanouškovská trička. Děravá, sepraná, z mládí. Nešlo jenom o úlevu od všeho toho umění s velkým U, které jsme měli skoro dva týdny na talíři. Předposlední den akce, jejíž dramaturgové si libují v propojování vysokého a lidového filmu, se měla promítat restaurovaná verze akčního hitu Rambo (1982). Jen pár hodin předtím, totiž teď odpoledne, pak do tisícihlavého sálu Debussy mířil jeho představitel, americký herec, scenárista a režisér Sylvester Stallone.
Velikášskej idiot
Dvaasedmdesátník se svižně vyhoupl na pódium. Ve vysokých kovbojských botách, džínech a rozepjaté flanelové košili. Nonšalantní obyčejností připomněl své nejznámější postavy: chlápky, kterým štěstí nepřálo, ale oni se přesto rvali dál: Rocky je nenapravitelný romantik a boxuje proti favoritovi do roztrhání těla. Rambo v sobě naopak dusí válečná traumata, smutek a vztek. Oba pak bojují nejen s vlastními slabinami, ale také s nepřízní okolí. Vždyť Rocky by rád byl se svou holkou, Rambo chtěl potkat kamaráda. Oba chtějí svůj klid, ale všichni okolo se do nich navážejí. „Hledal jsem ve vašich filmech nějakou společnou nit,“ uvedl canneské setkání Sylvestera Stallona s filmovými diváky moderátor, populární filmařský teoretik i praktik Didier Allouch. Našel ji v houževnatosti, kterou Rambo i Rocky sdílejí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
Už mám předplatné.
Přihlásit se
