nahoru

Příběh Cäsara Ritze: Jak se kluk z chudé rodiny dostal mezi evropskou elitu a způsobil hoteliérskou revoluci

Ivo Rýc23. října 2018 • 17:12
Příběh Cäsara Ritze: Jak se kluk z chudé rodiny dostal mezi evropskou elitu a způsobil hoteliérskou revoluci
foto: Wikipedia Commons

Osudy Cäsara Ritze tvoří velmi silný příběh. Příběh vesnického kluka z chudé a početné rodiny žijící v Savojských Alpách, jenž se pracovitostí a podnikatelskými aktivitami zařadil mezi evropskou společenskou elitu a který obětoval své zdraví a život kvůli víře v lepší život potomků. Zanechal za sebou velký odkaz, jenž se rozvíjí v 91 hotelích ve 30 zemích světa, a zajímavé je, že rod, z něhož pochází, má i svoji českou větev, která se do dějin Čech a Moravy také výrazně zapsala. Cäsar Ritz zemřel před 100 lety, 23. října 1918.

Ritz — příjmení s latinskými kořeny

Sedlák Johann-Anton Ritz a jeho žena Kreszentia měli početnou rodinu a žili ve vesnici Niederwald (okres Goms, kanton Wallis ve Švýcarsku). Dne 23. února 1850 se jim narodilo třinácté dítě, jež pokřtili historickým jménem Cäsar v dialektu valiština (v současnosti se používá spíše verze César). Tímto dialektem, patřícím do skupiny jazyků zvaných alemanština, mluví dodnes etnická skupina Walserů.

Tuto část Savojských Alp pokrývá z 20 procent ledovec a většina Walserů žila od ostatních odděleně ve vysokých polohách. Proto se tento dialekt, používaný po staletí, nemohl rozvíjet, velmi se liší od moderní němčiny a pro ostatní švýcarské obyvatelstvo je těžké mu porozumět.


Walserské etnikum bylo v letech 2015–2016 v rámci celoevropského projektu Pestrá Evropa předmětem terénního výzkumu ve třech alpských zemích, kde potomci tohoto etnika dodnes žijí. A. Rosenhoferová v diplomové práci věnované Walserům uvádí, že tato komunita velmi dbá na předávání svého jazyka. Vlastnosti této etnické skupiny ovlivnily nepříznivé přírodní podmínky, v nichž dlouhodobě žila. Museli umět všechno a pracovat velmi tvrdě.


Příjmení Ritz dle švýcarských genealogů vzniklo zkrácením od jména Moritz přibližně v 11. století. Šlo o překlad latinského jména Mauritius do valištiny. Jméno je spojeno s legendou situovanou k vesnici s dnešním názvem Saint-Maurice, vzdálené od Niederwaldu 95 km. Podle legendy došlo na tomto místě k decimaci římské, takzvané Thébské legie, čítající zhruba 6000 mužů. Ta se účastnila tažení v Galii v letech 286–287 a zde se podílela na potlačování vzpoury proti císaři Maximiánovi. Nedaleko Ženevského jezera dostali křesťané rozkaz obětovat pohanským bohům, jak bylo před bitvou v římském vojsku zvykem, avšak Thébská legie tento rituál odmítla vykonat a stáhla se do Agauna. Císař dal za trest legii zdecimovat (každý desátý byl zabit).

Legionáři povzbuzeni velitelem však dál odmítali účastnit se pohanského rituálu, a tak decimování pokračovalo, až byla celá Thébská legie pobita do posledního muže, včetně velitele. Se švýcarskou precizností reálný základ legendy prokázal archeologický výzkum v letech 1944–45 na základě nálezu velkého množství kosterních pozůstatků. Velitel legie se jmenoval Mauritius.

Spisovatel Irvine Welsh: Knihy plné sexu, drog a násilí. A hlavně legendární film …

Moritz

V roce 515 na místě decimace v Agaunu založil burgundský král Zikmund klášter, jenž je pravděpodobně nejstarším existujícím klášterem křesťanského Západu. Roku 962 došlo k papežskému potvrzení kultu mučedníků Thébské legie a prohlášení Mauritia za svatého. V roce 1003 byl název Agauno změněn na Saint-Maurice. Český král Vladislav I. roku 1158 přinesl z Milána pro hlavní pražský chrám kost a meč sv. Mauritia a později Svatovítský chrám obdržel ještě další části z ostatků jeho legie.

Obyvatelé této části historického regionu Savojska se celý život museli potýkat s těžkými klimatickými jevy. Walserové proto byli silně nábožensky založeni a velmi pracovití. Potřebovali mít víru v něco, co je ochrání před nepříjemnými vlivy a pomůže jim přečkat těžké zimy. Od 11. do 13. století se v reakci na oteplování a populační explozi ze Svatého Mořice část obyvatel vydala do jiných částí Savojského hrabství. Jeden migrační směr byl do Vallorcine (dnes francouzská oblast Le Mont-Blanc), druhý migrační směr vedl do údolí Aosty (dnes italská provincie Valle d’Aosta), třetí podél Rhôny do okresu Goms v rámci dnešního švýcarského kantonu Wallis. Právě v okrese Goms je písemně potvrzen výskyt příjmení Ritz v roce 1432.

V polovině 19. století se stal kanton Wallis turisticky atraktivním územím. To vedlo k rozvoji ekonomiky kantonu, současně to však posílilo migrační tendence. Postupně si členové rodu získávali věhlas také v umění, sakrálním stavitelství, a dokonce i v politice.

„Playboy“ Hugh Hefner: Postavil se společenským konvencím a ukázal světu prsa Marilyn …

Cäsar Ritz v kostce

Malý Cäsar navštěvoval základní školu v Niederwaldu, později se učil tři roky zámečnickému řemeslu a francouzštině v Sittenu. Zřejmě ale neměl dobré výsledky a otec jej dal v roce 1865 do učení v hotelu v Brigu, kde se učil na číšníka. Ani hoteliér s ním však nebyl spokojen a Cäsar se po krátkém pobytu v Brigu vypravil v roce 1867 do Paříže, kde se právě otevřela světová výstava. Bylo mu 17 let.

V metropoli na Seině zůstal pět let, v letech 1873–1874 pracoval jako vrchní číšník ve Vídni a v restauraci v Nice. V práci pokračoval v hotelích v Luzernu, Locarnu a v San Remu. V 23 letech přebírá řízení restaurace Grand Hôtel v Nice. Ve svých 27 letech se stává ředitelem Grand Hôtelu National v Luzernu. V období let 1878–1887 řídí a stává se spoluvlastníkem hotelů v řadě měst ve Francii a Švýcarsku. V 38 letech je již vlastníkem dvou hotelů v Baden-Badenu a Cannes. Stává se v Evropě respektovaným hoteliérem.

V roce 1888 se Cäsar oženil s  Marie-Louise Beckovou, o 17 let mladší a pocházející z Mentonu (Alsasko), jejíž matka zde řídila a provozovala hotel. Měli spolu dva syny – Charlese (1891–1976) a Reného (1896–1918).

Od roku 1889 pracuje Cäsar také v Anglii, nejprve v hotelu Savoy, později v hotelu Carlton, kde také vznikla později obchodní značka Ritz-Carlton. Ta je dnes součástí celosvětově působícího amerického hotelového řetězce.

Paul Newman: Slavný herec a méně slavný příběh o jeho omáčkách, které šíří dobro

Ritzovy začátky

Za svá učňovská léta považoval Cäsar období pěti let v Paříži od roku 1867. V hotelu se učil číšníkem, většinou však čistil hostům boty, nosil kufry a dělal všechny možné práce. Pracoval v různých barech, restauracích a hotelech v Paříži jako číšník.

Učil se rád, byl velmi pracovitý, využíval svou mimořádnou paměť a postupně vystoupal až na pozici vrchního číšníka v hotelu Voisin. Zde se seznámil s kuchařem Augustem Escoffierem, který ho doprovázel po celou jeho profesní kariéru. Tento kuchař měl velmi dobré vztahy k velkým umělcům Paříže té doby, jako byl Edmont Goncourt, Marcel Proust, Alexandre Dumas, George Sandová a Sarah Bernhardtová. Roky ve Voisinu označil později Cäsar za svou profesní vysokou školu.

Posledním hotelem, v němž v tomto období pracoval v Paříži, byl hotel Splendide, který podle dnešních měřítek bylo možno označit za pětihvězdičkový. Zde byli zákazníky především průmyslníci, obchodníci a lidé z finančního světa.

V roce 1873 během Světové výstavy ve Vídni pracoval v renomované francouzské restauraci Les Trois Frères Provençaux“ a poznal společenskou atmosféru metropole rakousko-uherské monarchie, jež v té době byla místem setkávání evropské šlechty. Odtud jeho cesta vede do Grand Hôtelu v Nice a dále do horského hotelu Rigi-Kulm ve Švýcarsku. Zde se seznámí se svým budoucím blízkým spolupracovníkem Maxem Pfyfferem, švýcarským architektem a hoteliérem.

V roce 1877 je ředitelem hotelu Victoria v San Remu, kam významná část hostů přijíždí k léčbě tuberkulózy. Cäsar zavádí nové hygienické standardy pro zařízení hotelu. Pfyffer jej přivádí do hotelu National v Luzernu, kde již pracuje jako ředitel. Jak bylo tou dobou obvyklé, hotely měly ve Švýcarsku provoz pouze v letních měsících. To samozřejmě aktivního Cäsara neuspokojovalo, a proto souběžně řídí hotely v Nice, Mentonu, Cannes a Biarritzu. A hlavně zavádí ve švýcarských hotelech zimní provoz. Rovněž se pokouší o vlastní podnikatelské aktivity formou pronájmu hotelu. Tento pokus však končí finančním nezdarem.

Edvard Beneš: Dramatické okamžiky druhého prezidenta ČSR. Co soudil o komunistickém puči?

Cesta k vrcholu přes Německo

Od roku 1880 až do roku 1887 je souběžně ředitelem v hotelu National v Luzernu a Grand Hôtelu“ v Monte Carlu. Zde se seznámí s princem z Walesu, následníkem trůnu a budoucím králem Spojeného království Eduardem VII. Kvalitní služby, které mu Cäsar v tomto hotelu poskytoval, princ přijímal nejen zde, ale i později v dalších jím řízených hotelech. Jeho pověst rostla, styky s budoucím králem zesílily příliv zákazníků, Ritz lépe chápal psychologii náročných hostů. Mezi Monte Carlem a Luzernem vyrostl Cäsar v sebevědomého hoteliéra. A to se záhy projevilo.

V roce 1888 se prosadil v konkurenci 50 zájemců o koupi hotelové restaurace De la Conversation v Baden-Badenu. Finančně jej podpořil Otto Kahn, významná osobnost německého hospodářství. Skvělá pověst umožnila Cäsarovi koupit i hotel Minerva. Baden-Baden byl v té době nejznámější lázeňské město v Německu, kam pravidelně přijížděly společenské elity nejen z Německa. Tyto elity jezdily v létě k moři, v zimě do hor a mezitím za zdravím do termálních lázní. Cäsar poznával Němce a oni jeho kvalitní služby. Tak poznal i císaře Viléma II. a ostatní mocné a vlivné v Německu. Úspěch se dostavil a přinesl peníze.

Po Baden-Badenu nastoupil cestu, která už jej přivedla k trůnu – na jejím konci se stal králem hoteliérů. Během této cesty dosáhl tří velkých úspěchů.

Prvním z nich byl hotel Savoy v Londýně.

Zdeněk Sternberg: Příběh šlechtice a zásadového muže v době dvou totalitních režimů

Savoy

Operní impresário Richard D’Óyly Carte se na základě inspirace z Ameriky rozhodl vybudovat vedle jím vlastněného divadla Savoy hotel. Lokalita byla více než atraktivní: historické centrum Londýna – Westminster. Anglická společnost se na konci éry královny Viktorie nacházela na vzestupu. V době výstavby hotelu pozval impresário Cäsara do Londýna, aby převzal řízení provozu. Ten se dlouho zdráhal, nakonec souhlasil s rolí konzultanta za cenu 350 liber (což odpovídalo desetiletému honoráři). Vysvětlení tak vysokého honoráře podává spisovatel L. Barr takhle:

„Když se Ritz vrátil z Londýna domů do Cannes, řekl své manželce Marii: ,(D’Oyly Carte) chce klientelu, již mu já mohu poskytnout.‘ Byli to právě jeho hosté, o něž se jako hoteliér Ritz se svou pečlivostí staral v Cannes, Baden-Badenu, Monte Carlu a Luzernu. Vzájemné vztahy se svými hosty budoval a opečovával řadu let. Byli to především členové londýnského Marlborough Houseu (…), kteří představovali tehdejší londýnskou společenskou, politickou a podnikatelskou elitu.“

Proč se Cäsar zdráhal převzít tak lákavou nabídku? Hlavní důvod byl v tom, že to byla ještě stále tradiční Anglie – ctila se neděle, restaurace zavíraly v 11 hodin, legislativa podnikání v oboru byla dosti svazující, chyběly technologie a hygienické standardy. Uvědomoval si, že dosažení změny bude vyžadovat velký rozsah lobbingu. Nabídku však přijal a od zahájení provozu 6. srpna 1889 byl manažerem hotelu spolu se svým slavným šéfkuchařem Augustem Escoffierem. Cäsar bojoval o změnu licenčních zákonů, přilákal do hotelu významnou klientelu.

A právě tady se zrodilo to, co Ritzovy hotely dělalo výjimečnými. Právě u něj se stal hotel místem setkávání elit, jimž byly zároveň poskytovány špičkové služby.

Koncept hotelu jako „místa setkávání“ zaznamenal velký úspěch – byl velký, luxusní, moderní a atraktivní, plně elektrifikován, měl rychlé výtahy, naplňoval nejvyšší hygienické standardy té doby, vyznačoval se vynikající kuchyní a tak dále. Měl úspěch nejen u anglických a evropských elit, ale i u amerických.

Cäsar měl však ještě větší ambice než zůstat manažerem.

Eva Olmerová: vymydlená, voňavá, vulgární a upřímná
JIŘÍ ČERNÝ 9. srpna 2018 • 10:15

Eva Olmerová: vymydlená, voňavá, vulgární a upřímná

Grand Hôtel v Římě

Druhým z těchto velkých úspěchů byl Grand Hôtel (dnes St Regis Grand hotel) v Římě.

V roce 1891 hotel Savoy v Londýně navštívili italský předseda vlády a ministr zahraničí za doprovodu mladého korunního prince, knížete z Neapole. Obrátili se na Cäsara Ritze se žádostí o vybudování obdobně luxusního hotelu v Římě. Cäsar žádosti vyhověl a začínal připravovat projekt. Založil k tomuto projektu syndikát se sídlem v Londýně, k účasti přizve i Cartyho a jiné anglické podnikatele, podíl Cäsara v developerské akciové společnosti činil necelých 45 procent.

Do roku 1893 se ponejvíce pohyboval mezi Londýnem, Baden-Badenem a Cannes (kde žila jeho rodina). Dálek pak pravidelně navštěvoval i Aix-les-Bains, Řím, Luzern, Frankfurt n. R., Wiesbaden, Monte Carlo, Biarritz, Salsomaggiore, Paříž.

„Kufry jsme ani nerozbalovali, aby byly připraveny k další cestě,“ vzpomínala na toto cestovatelské období Ritzova manželka. Cäsar a jeho žena k cestování používali zásadně luxusní vlaky. Je nutno si uvědomit, že posledních 30 let 19. století bylo zlatou érou luxusních konvenčních vlaků v Evropě. Další jakž takž srovnatelnou éru v západní Evropě představoval až po více než sto letech nástup vysokorychlostních vlaků. Ale i tak to pro podnikatele nebyl žádný med. Pro názornost – na cestu z Cannes (kde žila jeho rodina) do Londýna potřeboval Cäsar dva dny! Současně přitom Ritz pracoval na plánech hotelů v Káhiře, Johannesburgu a Madridu.

Vrchol jeho působení v Itálii znamenalo bezesporu vybudování a otevření Grand Hôtelu v Římě dne 10. ledna 1894 za účasti 1500 hostů, mezi nimiž byli italský král Umberto I., německý císař Vilém II. a papež Lev XIII. Vedle špičkové architektury, interiéru a vynikající kuchyně zde figurovala celá řada technologických novinek (například každý pokoj měl vlastní koupelnu, včetně rozvodu teplé vody, budova byla plně elektrifikována). Tak jako ve Švýcarsku zde Cäsar vytvořil opravdovou zimní sezónu, jejíž vrchol znamenaly Vánoce. Hotel byl syntézou a symbolem tradice, bohatství a modernosti Belle Epoque. Cäsar Ritz zde vytvořil další místo setkávání společenských elit nejen Itálie, ale celé Evropy.

Jeho žena Marie-Louise ve svých vzpomínkách vypráví příběh krásné dívky, jež příležitostně prodávala květiny ve veřejných prostorách hotelu Grand a nádherně zpívala. Touto dívkou byla později slavná operní diva Lina Cavalieriová, svého času nejfotografovanější operní pěvkyně, do níž se zde zamiloval mladý Carlo Rudini, syn bývalého italského prezidenta. Na podzim roku 1896 se v hotelu slavila svatba dědice italského trůnu Viktora Emanuela, markýz Rudini byl v té době předsedou vlády a Lina Cavalieriová byla vedle nevěsty jednou z hvězd oslavy.

V roce 1895 anglický developer s významným podílem Ritze prodal Grand Hôtel za částku 260 000 liber, Ritz a spol. udělali velký obchod.

Nevyjasněná smrt po boku agenta StB. Talentovaný herec Ivan Luťanský záhadně zemřel ve …

Rozchod s Cartym

V roce 1897 založil Cäsar vlastní syndikát Ritz Hotels Development Company, v témže roce mu nabízejí fantastické sumy za rozšíření jeho konceptu luxusních hotelů i v Novém světě. Zároveň se však dramaticky zhoršily ekonomické výsledky nejen v hotelu Savoy v Londýně, ale i na jiných místech. To vedlo ke konfliktu s vlastníky a 7. března 1898 Ritz a jeho dva spolupracovníci ukončili své působení v hotelu Savoy.

Oficiální důvody byly označeny jako „hrubá nedbalost, porušení povinnosti a špatné řízení“. Ritzova manželka po mnoha letech uvedla, že Cäsar odstoupil sám. Ten se odstěhoval do Paříže, kde vrcholily přípravy otevření hotelu Ritz, jeho nejbližší spolupracovník, jeden z nejslavnějších kuchařů historie, Escoffier, snadno našel novou práci v hotelu Carlton v Londýně, kde jeho sláva dosáhla ikonického rozměru.

V tehdejší i soudobé literatuře je toho o skandálu v hotelu Savoy napsáno dost, zejména o obou hlavních aktérech – Cartym i Ritzovi. Zcela určitě řada uváděných faktů má reálný základ a je doložena. Oba aktéři byli tvrdými podnikateli a o jejich praktikách je známo mnoho. Nabízí se ale též velmi prosté vysvětlení – konkurenční boj mezi partnery. Carty jako investor měl ambice hotelu Savoy udržet pozici nejlepšího hotelu v Evropě, jímž se stal hned v roce 1889 při svém otevření.

Pro Ritze to představovalo vedle finančního a podnikatelského úspěchu zejména úspěch profesní, který byl dalším krokem k absolutnímu vrcholu. A k vrcholu se znovu přiblížil v roce 1897. Mt. Everest pro něj znamenal jeho vlastní hotel Ritz v Paříži. Konflikt mezi Cartym a Ritzem vyvrcholil tedy tři měsíce před jeho otevřením. Možná je to náhoda, možná ne.

Sedm: Příběh prestižní agentury, která ze své historie vymazala českého fotografa …

Hotel Ritz

Po zkušenosti se Savoyem v Londýně a Grand Hôtelem v Římě se hyperaktivní Cäsar soustředil na nový projekt – hotel typu „palace“ v Paříži. Zde plnil nejen roli manažera, ale i vlastníka. Při jeho otevření si sáhl na absolutní vrchol.

Toho večera 1. června 1898 v Paříži drobně mrholilo. Pro manžele Ritzovy – Cäsara a Marii-Louise pršelo štěstí. Otevírali v centru Paříže, v historickém paláci, velký, moderní a luxusní hotel, jimi vlastněný a řízený.

Impozantní budova s číslem 15 byla po staletí sídlem šlechty. Zahájení provozu znamenalo velký úspěch. Byla to zároveň doba nástupu nového, moderního světa a hotel Ritz se později stal jeho domovem. Zde se setkávali umělci a intelektuálové, Američané poznávající Evropu, filmové a divadelní hvězdy, stal se místem setkávání společenských elit.

Manželé Ritzovi měli všechny předpoklady pro to, aby v hotelu vytvořili ideální podmínky pro novou společenskou instituci. Architektonické (hotel nemá velkou halu – aby v ní nemohli okounět ti, kdo nejsou ubytováni, ale má široké schodiště, aby dámy mohly sestupovat v plné parádě) i interiérové (nábytek byl klasický a nákladný ve stylu francouzských králů, naopak v pokojích byly vymoženosti vystavěných skříní) a kulinářské — šéfkuchař Auguste Escoffier zmodernizoval francouzské stolování, zavedl systém podávání jídla po jednotlivých chodech (po generace francouzská královská rodina hodovala na studených pokrmech), zavedl menu za pevnou cenu. Stal se takovou institucí, jakou ve Vídni představoval hotel Sacher, který již šest let vedla vdova Anna Sacherová, rozená Fuchsová. Právě ze svého vídeňského pobytu znal Cäsar atmosféru, jež byla podhoubím založení nejslavnějšího hotelu Rakouska všech dob.


Hotel Sacher založil roku 1876 restauratér Eduard Sacher pod názvem Hotel Opera. Jeho syn František dosáhl slávy jako cukrář a jeho nejslavnějším produktem byl a dodnes je Sacherův dort. František pak hotel přejmenoval na Hotel Sacher, po jeho smrti vedla hotel vdova Anna. Byla to právě ona, která hotel proměnila ve společenskou instituci. Film Hotel Sacher tuto proměnu zobrazuje vynikající formou a ve filmu to i přímo zazní – „tento hotel je společenskou institucí“. Cäsar i jeho žena Marie-Louise tento fenomén pochopili a na vývoji hotelu Ritz v Paříži v první polovině 20. století to je vidět. Jak hluboké a pevné jsou kořeny tohoto fenoménu u hotelu Sacher, je zřejmé i dnes, po jeho 142 letech provozu. V TOP 10 hotelů ve Vídni se stále tento hotel drží na špici a i přes silnou konkurenci to asi ještě nějakou dobu tak bude. To nezměnil ani neméně slavný hotel Imperial, který se od roku 2012 po rekonstrukci přeměnil na hotel Ritz-Carlton. Dostat se na špici bude pro tuto ve střední Evropě novou značku mimořádně náročný úkol.


Na vrcholu přišla rána

Cäsar dosáhl svého Everestu. Dlouho na něm však nepobyl. Pouhé čtyři roky. Poté následoval prudký pád. V roce 1902 se nervově zhroutil. I když se snažil nemoc překonat, nešlo to. Postupně odešel ze všech svých pozic a funkcí.

Řízení hotelu v Paříži a společnosti Ritz hotel Development Company přebírá jeho žena Marie-Louise, dobře vzdělaná, seznámená s hotelovým průmyslem a jazykově nadaná. Bylo jí 33 let. V roce 1918 jí umírá nejen manžel, ale i mladší syn René. Navíc starší syn Charles emigruje do Ameriky. Hotel řídila až do roku 1953 (51 let!), celou rodinnou společnost až do roku 1961, kdy ve věku 93 let zemřela. Byl to neuvěřitelný manažerský výkon, zejména s přihlédnutím k mužské dominanci v této kategorii hotelů v prvé polovině 20. století.

Po návratu z Ameriky v roce 1953 se řízení hotelu ujímá syn Charles a vede ho až do roku 1976, kdy umírá. Hotel v sedmdesátých letech upadal. Jeho řízení převzala po Charlesovi jeho manželka Monique a ta v tíživé ekonomické situaci hotel prodala za skromných 20 miliónů dolarů Mohamedu Al-Fayedovi. Ten v letech 1981–1987 hotel renovuje s nákladem jeden milión dolarů na pokoj. Hotel postupně získával zpět své renomé, což je v Paříži s osmi „palace“ hotely mimořádně náročné. Další modernizace probíhá v letech 2012–2016 s rozpočtem 10 miliard korun, sláva hotelu jako mimořádné společenské instituce se však již nevrátila. Svůj vliv zde hlavně sehrává celkový úpadek francouzských společenských elit v Evropě, a zvláště pak ve světě.

Pozoruhodný život namyšleného filosofa Karla Marxe, autora Kapitálu a komunistického …

Ritzové v Čechách a na Moravě

Podívejme se teď na chvíli na rod Ritzů s odstupem. Vedle nejslavnějšího švýcarského příslušníka rodu šířili věhlas rodu ve světě i mnozí další. A šířili jej i v Čechách a na Moravě. Z řad členů pocházejí i významní umělci, vědci, stavitelé, vojáci i politici. Lobkowiczký stavitel Ludwig Anton Ritz byl pochován v ambitu kostela sv. Tomáše na Malé Straně v Praze.

Franz Joseph Ritz a stavitel perly Moravy – chrámu ve Křtinách na Blanensku — byl pochován jako významná osobnost Brna na malém hřbitově u Sv. Jakuba v samém centru města.

V tomto kontextu je smutné, že u nás hotel Ritz nikdy nevznikl a ještě smutnější, že při nedávném pokusu kdosi z pražského magistrátu Ritz odmítl s tím, že luxusních hotelů je v Praze dost. Nepochopil totiž, jak důležitou společenskou roli tyto hotely hrají. Že jde o svého druhu společenské instituce.

Causa Tomáš Holý: Předčasně zesnulá dětská herecká hvězda by dnes slavila své 50. …
Geniální vědec Stephen Hawking se stal součástí popkultury. Jak žil a jaký byl?

Ivo Rýc




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,960
22,740
29,130
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější