nahoru

Alexandrovci: Zpívající zbraň

PETR VAVROUŠKA5. ledna 2017 • 00:15
Alexandrovci: Zpívající  zbraň
foto: Archív

Tragická smrt Alexandrovců se stala citelným bodnutím do ruské duše.
Armádní soubor písní a tanců symbolizuje sovětské časy i dnešní Rusko.
Patří k jeho rozpoznávacím znakům. Matrjoška, kalašnikov, Bolšoj těatr a zpívající chlapíci v uniformách a směšných kulatých čepicích.

Za zrozením legendy Alexandrovců stojí do jisté míry Adolf Hitler. Jeho vojska napadla 22. června 1941 Sovětský svaz a dosavadní spojenectví se rázem proměnilo v nepřátelství na život a na smrt. Dva dny po začátku operace „Barbarossa“ vyšla v denících Izvěstija a Krasnaja zvezda báseň, jež burcovala sovětský lid k obraně země. Krátký text začínal verši: Povstaň, obrovská země, povstaň na smrtelný boj! S fašistickou temnou silou, s prokletou hordou.

Noviny si přečetl i Alexandr Alexandrov. Hudební skladatel, autor vojenských i národních písní a šéf armádního souboru písní a tanců, který založil v roce 1928. Za pouhé čtyři hodiny napsal na vlastenecký text hudbu. Rázný pochod s výraznou melodickou linkou. Ve spěchu dorazil na zkoušku orchestru a noty napsal křídou na tabuli. Na tisk notového záznamu nebyl čas. První vojáci se už chystali na frontu a Alexandrov je chtěl vyprovodit písní, která jim dodá kuráž, odvahu, zbaví je strachu.

Druhý den se Alexandrovci seřadili před Běloruským nádražím v centru Moskvy, odkud odjížděly speciální vlaky s vojáky vstříc Wehrmachtu. Poprvé veřejně zahráli a zazpívali Svatou válku. „Když dozněl poslední tón, bylo absolutní ticho. Dědeček si myslel, že se skladba nepovedla, že se lidem nelíbí, že to je propadák. Lidé jen stáli a nijak nereagovali. Až zhruba po minutě se spustil nekončící aplaus a následovalo pět opakování. Svatá válka se v tu chvíli stala symbolem, legendou,“ vzpomínal v dokumentu ruské státní televize Jevgenij Alexandrov, vnuk slavného skladatele.

Od roku 2005 připomíná tento moment pamětní deska na průčelí Běloruského nádraží. Svatá válka tak sice vyprovázela vojáky na frontu, ale veřejnost ji příliš neznala. V textu se totiž nemluvilo o rychlém vítězství, ale o smrtelném a těžkém boji i prolité krvi. To nechtěl nikdo slyšet. Takový scénář se zatím nepřipouštěl.

Vše se změnilo v říjnu 1941, během něhož se Rudé armádě stále nedařilo odrazit postup Němců. Bylo jasné, že tato Velká vlastenecká válka bude dlouhá. Svatá válka v podání Alexandrovců se tak začala vysílat denně ve státním rozhlase po doznění zvonů z Kremlu. Stala se vojenskou hymnou. Měla udržet morálku vojáků během nejhorších momentů války. Alexandrovci ji zpívali živě v zákopech, v kasárnách, dvakrát ji nahráli na vinylovou desku.

Součást

genetického kódu

Dnes se bez ní neobejde žádný z jejich koncertů. Pokud vystupují v Rusku a spustí Svatou válku, rozpoznatelnou už po prvních tónech, lidé v hledišti se bez vyzvání zvednou ze sedadel. Podmanivá hudba má až magickou sílu, jež v Rusech oživuje vzpomínky. Skoro každá ruská rodina je poznamenaná válkou, tragickou smrtí předků a také hrdostí na velké vítězství.

Skladba se tak stala součástí genetického kódu ruské společnosti. Novým a novým generacím připomíná, jak kdysi sovětská říše bojovala s Němci. Ostatně i proto se Rusové jen těžko zbavují stereotypního pohledu na svět zatížený minulostí, svět rozdělený na my a oni.

Svatá válka si zároveň připsala největší nevojenské vítězství v dějinách Ruska. A to, když ji Alexandrovci v roce 2007 zazpívali přímo v centrále NATO v Bruselu. V místě, kde nikdy žádný ruský umělec nevystoupil. Tento nepředstavitelný nápad vznikl spontánně během belgického turné souboru. Vztahy Ruska a Západu byly zrovna v jedné z lepších fází, a tak stačila bezpečnostní prověrka, pár rychlých povolení a umělecký soubor ruské armády se ocitl přímo v srdci někdejšího protivníka. Sál pro pár stovek lidí zaplnily dva tisíce diváků. „Věděli jsme, že v hledišti jsou i lidé, kteří mají k Rusku velmi negativní postoj. Ale všechny nás spojila hudba. Tleskali vestoje a v tu chvíli zapomněli na ideologii, politiku, nesváry. Křičeli bravo!“ vypravoval před lety autorovi tohoto článku dlouholetý člen souboru Viktor Kadinov.

Lidé ze Severoatlantické aliance dostávali po koncertě zadarmo cédéčka Alexandrovců a v belgických novinách vyšel následující den článek s titulkem: Rusové bez jediného výstřelu dobyli NATO!

Mise splněna, mohli si říct ruští generálové doma v Moskvě. Cizin-

ci podlehli kouzlu Alexandrovců stejně jako v roce 1945 Winston Churchill. V Jaltě právě končilo

zákulisní vyjednávání Stalina,

Roosevelta a Churchilla. Sféry vlivu v Evropě byly víceméně rozdělené a státníky čekal zábavný program. Na pódium před přihlížející politiky nakráčeli Alexandrovci. Britský premiér, očarovaný kouzlem mužského pěveckého sboru, po jejich vystoupení prohlásil: „Spojenci neměli otevírat druhou, západní frontu, pokud měli Rusové tento tajný arzenál. Vždyť to je zpívající zbraň,“ řekl doslova. Zrodilo se tak označení, jež si Alexandrovci nesou dodnes. Zpívající zbraň.

Hymna, která se nelíbila Stalinovi

Kromě Svaté války se Alexandrovci zapsali do srdcí Rusů ještě jednou veledůležitou skladbou. Státní hymnou. Melodii, jež zůstala v nezměněné podobě dodnes (měnil se pouze text), složil znovu Alexandr Alexandrov. Na Stalinův příkaz se na konečné podobě hymny pracovalo několik měsíců během válečného roku 1943. Premiéra byla naplánovaná na Nový rok 1944. Alexandrovci nacvičovali hymnu v utajení a živou nahrávku měl národ poprvé uslyšet z rozhlasu.

S napětím tehdy poslouchal i sám Stalin, jenž se okamžitě po doznění hymny rozjel do rozhlasového studia za Alexandrovem. „Takhle si hymnu nepředstavuji. Chci, aby ji lidé vnímali jako při zpěvu v chrámu,“ měl si podle archívních pramenů postěžovat vůdce sovětské říše. Alexandrov se odhodlal k nesouhlasu, který ho mohl stát život. „To já jsem byl posledním vedoucím církevního chóru v chrámu Krista Spasitele. To já znám duchovní hudbu a vím, jak má znít hymna,“ oponoval Stalinovi a ten kupodivu v diskusi nepokračoval.

Alexandrovci a jejich šéf se stali během války nedotknutelnými. Na frontě odehráli pro ruské vojáky víc než tisíc živých koncertů. Západní Spojence rozveselovala a bavila svůdná Marlene Dietrichová, ruští vojáci získávali rozptýlení v podobě Kalinky nebo Kaťuše –

dalších dvou nesmrtelných hitů v podání Alexandrovců. Hudební skladatel svou práci obhájil a mimochodem – každou novou oficiální nahrávku ruské státní hymny pořizují ve studiu Alexandrovci dodnes. Je to jejich výsada, jež platí od dob Stalina až po Putina.

Válka se blížila ke konci, když v červnu 1945 dorazil do Kremlu dopis z nejvyšších míst USA. Oficiální pozvání na turné Alexandrovců do Spojených států. Stalin souhlasil a na zahraniční cestu armádních zpěváků, tanečníků a hudebníků vyčlenil mimořádné prostředky. Aby členové souboru důstojně reprezentovali Sovětský svaz, dostali tehdy nevídanou materiální podporu. Z historických dokumentů je patrné, že se myslelo na nejmenší detaily. Na ušití uniforem a oblečení vydělil Kreml 1500 metrů té nejlepší vlny a 2000 metrů bavlny. K tomu přidal 330 párů spodního prádla a 220 pyžam.

Toto rozhodnutí schválili na nejvyšších místech. Pod objednávkou je podepsán tehdejší lidový komisař zahraničí Vjačeslav Molotov. Krejčí tedy začali šít, diplomaté připravovat turné a čas běžel. Jenže dřív než Alexandrovci odjeli za oceán, zmrazila někdejší spojenectví Moskvy a Washingtonu studená válka. Americký prezident Harry Truman zrušil všechna vystoupení ruských umělců. Zákaz se přirozeně vztahoval i na Alexandrovce. Bílý dům jim vzkázal, že mohou přijet, ale pouze jako civilisté.

„Ve vojenských uniformách nevystoupí na americké půdě žádný umělecký soubor ze Sovětského svazu,“ podpořil prezidentovo rozhodnutí americký Senát.

A reakce Alexandrovců? Byla jednoznačná. „Jsme armádní soubor vítěze války. Bez uniformy ať vystupují soubory ze zemí, které kapitulovaly,“ vzkázali tehdy do Ameriky. Pyžama přišla do skříně a nikam se nejelo. Do Bílého domu dorazili Alexandrovci až

o 45 let později za Georgem Bushem starším. V uniformě.

Leningradští kovbojové a Čečensko

Na Západ ovšem Alexandrovci vyjížděli i během studené války. Vyprodané sály, fronty na lístky a nekonečné potlesky je čekaly v šedesátých letech například ve Francii. Moskva si tak velmi dobře uvědomovala hodnotu a význam armádního souboru. Byla to čistá propaganda, která získala pod záminkou písní a tanců to nejlepší alibi.

Po jednom pařížském koncertu přišel do zákulisí blahopřát Alexandrovcům tehdejší sovětský velvyslanec ve Francii. Zformuloval při tom pravdu platící dodnes. „Ani sto diplomatů nezvládne za rok to, co jste dneska dokázali vy za pár hodin.“

Pak se k šéfovi souboru přitočil předseda francouzských komunistů a požádal Borise Alexandrova (syna původního zakladatele), aby si poslechl jednu mladou, talentovanou zpěvačku z chudé rodiny. Ruským umělcům učarovala natolik, že ji pozvali ke společnému vystoupení. Za pár let ji znal celý svět. Byla to Mireille Mathieu.

Slavných i méně významných zpěváků, kteří se objevili na pódiu po boku Alexandrovců, bylo za dobu fungování souboru nespočet. Avšak nikdo neudělal pro jejich celosvětovou propagaci tolik jako potrhlá finská skupina Leningradští kovbojové. Ta je přizvala ke společnému projektu Total Balalaika Show, jenž měl premiéru v červnu 1993 na hlavním náměstí v Helsinkách. Sedmdesát tisíc diváků tehdy přihlíželo prapodivné, v každém případě však strhující směsici rocku, popu a ruských vlasteneckých písní.

O rok později si všichni společně zopakovali koncert v Berlíně. To už se živě přenášel do celého světa. Sex, drogy a rokenrol ve spojení s ruskou balalajkou –

to byl šílený koktejl, jenž vrátil Alexandrovce do hry. „Byl to pro nás velký zážitek. Nacvičili jsme světové hity a s kovboji jsme byli v Evropě, Americe a všude to mělo úspěch. Najednou jsme viděli, jak se chovají na pódiu rockeři bez zábran. To víte, my máme přece jen jiná, přísná, vojenská pravidla,“ vypravoval mi před lety sólista Alexandrovců, národní umělec Ruska Vadim Ananěv. Ten, jejž zachránilo před smrtí ve zříceném letadle narození třetího dítěte. V souboru je už třicet let a je jeho největší hvězdou.

Turné Alexandrovců s finskými pankáči zásadně nakoplo v té době skomírající armádní soubor. Po rozpadu Sovětského svazu neměl nikdo o vlastenecké písně ze sovětských časů zájem. Rusové tehdy žili sliby Borise Jelcina o nástupu demokracie, volného trhu a prosperity. Na Kalinku a Svatou válku neměl nikdo náladu. Alexandrovci naopak symbolizovali staré časy, na něž chtěli Rusové zapomenout. Armáda je chtěla dokonce zrušit a rozpustit do jiných vojenských souborů.

„Byly to opravdu těžké časy. Skoro jsme nekoncertovali. Doma o nás nebyl zájem, ale koncerty s Leningradskými kovboji nám dodaly energii,“ vzpomínal Ananěv. K tomu se přidala deziluze Rusů z chaosu, korupce a bídy. Nostalgie po sovětských časech sílila a zkraje devadesátých let přehlížené vlastenectví se opět vrátilo na scénu.

Alexandrovci zase jezdili po kasárnách. Zasáhli i do bojů v Čečensku. „Tam bylo tehdy nebezpečně. Zpívali jsme a za námi byla slyšet kanonáda ruského dělostřelectva. Byl to velmi zvláštní pocit.“

A to nemůžete odmítnout cestu do tak nebezpečné oblasti? zeptal jsem se Vadima Ananěva.

„Nemůžu, protože jsem v první řadě voják a až pak umělec. To je prostě povinnost armádního souboru. Naši předchůdci jezdili hrát na frontu během druhé světové války. My jezdíme do současných konfliktů. V Čečensku přivezli nákladní auto, postavili nás na korby a ani neprůstřelné vesty jsme nechtěli. Zpívali jsme jako kdekoliv jinde ve světě, akorát se u toho střílelo.“

Alexandrovci na Krymu

V roce 2014 vystoupili Alexandrovci na Krymu. Poprvé tu veřejnosti představili novou píseň svého repertoáru – jmenuje se Zdvořilí lidé. Je věnovaná „zeleným mužíkům“, jak se jim říkalo jinde ve světě. Tedy neoznačeným ozbrojencům, kteří byli podle ruského prezidenta Putina během anexe Krymu pouhými dobrovolníky, aby se z nich nakonec vyklubali příslušníci ruských speciálních jednotek. Pamatujete? Postarali se o „bezpečnost“ během referenda o připojení Krymu k Ruské federaci. Oslavný text o jejich zdvořilosti napsal Anton Gubankov, šéf kulturního oddělení ministerstva obrany.

Tak to ale bylo s Alexandrovci vždycky. Okolo umírají civilisté a ruská armáda k tomu posílá svůj armádní soubor, aby povznesl ducha a morálku ruských vojáků. Alexandrovci hráli v Podněstří, Tádžikistánu, Jugoslávii nebo Afghánistánu. Prosincový tragický let směřoval do Sýrie.

„Vystupujeme v těch nejhorších i nejkrásnějších místech. V krásných sálech i tam, kde by nás nikdo nečekal. To je náš paradox,“ svěřil se mi Viktor Kadinov, jenž strávil u souboru půl století. Stejně jako ostatní členové souboru musel chodit na střelby, umí rozebrat a sestavit samopal AK-47 Kalašnikov. Je přece voják.

Alexandrovci cvičí tři hodiny denně a v repertoáru nemají jen ruské vlastenecké písně a pochody. Ze zásoby více než tisíce skladeb mohou vytáhnout i současné hity, prověřené šlágry, církevní chorály nebo operní árie. Patří k nejlepším mužským pěveckým sborům na světě. Proto se posluchačům mimo Rusko tak líbí. Tajemství spočívá ve výběru hlasů, ve střídání ticha a mohutného nástupu.

Tklivé melodie, jež tak dojímají, nelze však oddělit od obsahu a poslání, které Alexandrovci mají. Bez ohledu na nesporné umělecké kvality je to především armádní soubor, součást ruských ozbrojených sil. Kdo nad tím mávne rukou, tomu to připomene již zmíněný Anton Gubankov z ministerstva obrany: „Koncerty Alexandrovců jsou pro Rusko diplomatickou misí, mírovým výsadkem. Jejich repertoár je pak učebnicí historie naší země.“

Ředitel Alexandrovců Leonid Malev k tomu dodává. „Vychováváme diváky k tomu, aby si vážili Ruska. Když nám tleskají, cítíte hrdost na Rusko, na naši armádu. Ti lidé totiž tleskají ruským ozbrojeným silám.“ To samozřejmě platí i o vystoupeních v České republice.

Jak to říkal Winston Churchill? Zpívající zbraň.

Autor pracuje ve společnosti mmcité+

PETR VAVROUŠKA


Kurzy měn
25,530
21,760
28,480
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější