nahoru

Chuck Berry

Michal Bystrov27. října 2016 • 00:15
Arogantní floutek a jeden z nejvlivnějších rock’n’rollových muzikantů
Arogantní floutek a jeden z nejvlivnějších rock’n’rollových muzikantů
• foto: 
Archív

Před týdnem oslavil devadesátku a při té příležitosti oznámil, že na příští rok chystá novou desku. První po osmatřicetileté pauze! Bůh ví, jaká bude, ale jednoho z nejdůležitějších muzikantů všech dob není radno podceňovat. Bez něj by přece nebyli žádní Beatles, Hendrix, Rolling Stones. Žádný Springsteen, Dylan, Jimmy Page. Při vší úctě k Elvisovi, když se zeptali Johna Lennona, kdo je pro něj ztělesněním rock’n’rollu, odpověděl: CHUCK BERRY.

O americké hudební legendě Chucku Berrym platí totéž, co zpívával Kris Kristofferson o muži v černém – Johnnym Cashovi: „Je to chodící protiklad, zčásti pravda, zčásti fikce.“ Na jedné straně protiva a neřád, který měl po celý svůj dlouhý život problémy se zákonem, na straně druhé geniální hitmaker s vysokým IQ. Podle jedněch arogantní floutek, který vyhazuje spoluhráče z pódia za to, že mu pomáhají držet melodii. A pro druhé je tenhle zlodědek zkrátka a dobře nejvlivnějším kytaristou na světě, vynálezcem těch několika základních riffů, bez nichž se rocková muzika prostě neobejde.

Když před pár dny zemřel Phil Chess, spolu s bratrem Leonardem zakladatel chicagského labelu Chess Records, znovu se hodně mluvilo o dávné slávě prvních afroamerických rockerů. Tehdy se jejich žánru říkalo rhythm and blues; teprve když v podání Billa Haleyho jaksepatří zbělel, stal se z něj rock’n’roll. Charles Edward Anderson Berry, zkráceně Chuck, určitě patří mezi průkopníky: do Chicaga přišel v roce 1955 z rodného St. Louisu ve státě Missouri, vybaven poctivou bluesovou výchovou, minulostí kostelního zpěváčka a zkušeností s vystupováním v prestižním saintlouiském klubu Cosmopolitan. Jednou z prvních věcí, které ve velkoměstě udělal, bylo, že zapadl do klubu, kde hrál nekorunovaný král chicagského blues Muddy Waters, a po koncertě se ho s drzostí sobě vlastní zeptal, zdali neví o někom, kdo by mu vydal desku. „Jasně, Chess Records na rohu Čtyřicátý sedmý a Cottage Street,“ opáčil Muddy. Tímto způsobem se Chuck Berry v podstatě přes noc zařadil mezi takové sekáče zastupované firmou Chess, jako byli Howlin’ Wolf, Little Walter či Bo Diddley.

JEDNA PECKA ZA DRUHOU

Své triky, jimiž v budoucnu ohromí tolik mladých kapel, odkoukal Berry od pianistů hrajících styl jump blues. Hlasem však připomínal spíš salónního elegána Nat King Colea, a proto byl přijatelný i pro posluchače sofistikovanějších žánrů. Chytlavé nápěvy prošpikoval odkazy na předválečný swing a country, přidal trochu legrace, chytré slovní obraty – a stal se zázrak. Muziku, jež dosud cílila na afroamerické posluchače, si oblíbila mainstreamová rádia. Černošské publikum si nejprve myslelo, že se zbláznil, vzápětí ale zjistilo důležitou věc: že se na Berryho písničky dobře tancuje. Bílí zase ocenili, že Chuck zpívá o věcech patřících k jejich všednímu životu: škola, auta, randění…

Bez nadsázky se dá říci, že Berry toho pro sblížení obou kultur udělal skoro tolik jako Martin Luther King. Stačilo, aby se prošel po pódiu svou typickou kachní chůzí (duck walk), a diváky libovolné pleti či vyznání měl v hrsti. Od ostatních rock’n’rollů se jeho skladby lišily tím, že měly sice jednoduchý, ale inteligentní text. Roku 2012 získá Chuck za své zásluhy v této oblasti prestižní cenu PEN Award – a ne náhodou ji převezme společně s Leonardem Cohenem, největším básníkem moderní pop-music, kterého ostatně také ovlivnil. Tenkrát, v druhé polovině padesátých let, byl Chuck Berry jako autor nesestřelitelný. Vše, co napsal, se okamžitě stalo šlágrem: Maybellene, Brown-Eyed Handsome Man, Reelin’ and Rockin’, Little Queenie, Too Much Monkey Business, Memphis Tennes-

see… Nemluvě o písničce z roku 1958, jejíž začátek vešel do dějin a která začíná asi nějak takhle: „V louisianskejch lesích nedaleko New Orleansu žil v jedný chatrči

venkovskej kluk. Jmenoval se Johnny B. Goode, číst a psát moc neuměl, ale jeho kytara zněla jako zvon!“

I kdyby Chuck Berry nenahrál nic jiného než singl Johnny B. Goode, zasloužil by si čestné místo v rock’n’rollové síni slávy. Úvodní kytarová vyhrávka znamená pro beatovou generaci totéž co první tóny skladby Smoke on the Water od skupiny Deep Purple pro vyznavače tvrdého rocku let sedmdesátých. Je to klasika, povinná učební látka každého slušnějšího sólisty. Pragmatický zpěvák později složí ještě dvě pokračování – Bye, Bye, Johnny a Go Go Go. A v roce 1969 vydá obskurní desku Concerto In B Goode se stejnojmennou devatenáctiminutovou suitou. Po tomhle elpíčku už dneska neštěkne pes, zato původní píseň dobyla nejprve Ameriku a potom celý svět. Musela to být nádhera, když Berry mezi lety 1957 a 1959 nasázel do éteru tucet hitů za sebou! Po vypalovačce School Days přišel s Rock’n’Roll Music a navrch přihodil Sweet Little Sixteen. Kdo mohl tušit, že zrovna skladbička o sladké šestnáctce předznamená jeho dlouhý volný pád?

BURAN S PISTOLÍ

Přes veškerou chválu je dost těžké zatajit, že fenomén jménem Chuck Berry má i svou odvrácenou stránku. Od jeho narození – v říjnu 1926 –

až po okamžik, kdy vyrazil za slávou do Chicaga, uplynulo tajemná tři desetiletí, o nichž toho on sám nikdy moc neprozradil, až teprve ve své autobiografii. Kdo by se také chtěl chlubit tím, že se v osmnácti účastnil tří ozbrojených přepadení obchodů v Kansas City nebo že s pistolí v ruce zastavil na ulici auto, řidiče donutil vystoupit a v kradeném voze ujel? Mladistvého delikventa brzy chytili; strčili ho do pasťáku, kde ve volném čase boxoval a dával dohromady vokální kvartet. Tedy nejen Louise Armstronga naučila polepšovna housti…

Z vrat káznice vyšel Berry na 

svobodu v den svých jedenadvacátých narozenin. Následně se oženil, měl dítě a pracoval v automobilce. Odtud ta náklonnost k rychlým kolům, která dokáže v písničkách typu Maybellene oslavit jako nikdo jiný. S muzikou začal vážně koketovat někdy kolem roku 1953, ačkoli si zprvu musel od temperamentních návštěvníků klubů a putyk pro „barevné“ leccos vytrpět. Vymysleli pro něj nadávku „black hillbilly“. Kdyby tak věděli, že tenhle „černej buran“ jim už zanedlouho vyšlape svou kachní chůzí cestičku přes rasové bariéry.

Léta 1955 až 1959 lze nazvat Berryho zlatou érou, zatímco následující čtyři roky by kytarista ze svého životopisu nejraději vyškrtl. V prosinci v devětapadesátém, kdy kraloval hitparádám, ho obvinila jakási nikoliv šestnáctka, nýbrž čtrnáctka, že ji zneužil. Možná ano, možná ne – jisté je, že indiánská servírka Janice Escalantiová měla na Chucka pifku, protože ji odmítl, když se ucházela o zaměstnání v jeho restauraci na saintlouiském bulváru North Grand. Bílí policisté se však s bývalým výtržníkem nemazali: s chutí ho vsadili za mříže na další tři léta. Zničili mu tím kariéru podobně jako armáda Elvisovi nebo kostel Little Richardovi. Můžeme jen domýšlet, kam by se ubíral vývoj americké pop-music, nebýt těchto nepředpokládaných zdržení…

DRUHÁ ŠANCE

Do normálního života se Chuck Berry vrátil roku 1963. Myslel si, že je odepsaný, ale osud ho zase jednou překvapil. Dal mu novou šanci v podobě nahrávky britské skupiny Beatles, která na své druhé album natočila vlastní, veleúspěšnou verzi Chuckovy pecky Roll Over Beethoven. Píseň vyznačující se především tím, že je na rock’n’roll až nějak moc intelektuální, vtloukla do hlavy spoustě nezvedených teenagerů, že existuje nejen nějaký Ludwig van Beethoven, ale i Petr Iljič Čajkovskij. Liverpoolští Beatles měli v repertoáru víc písniček od Chucka Berryho než od jakéhokoliv jiného autora. Paul McCartney zpíval Little Queenie, John Lennon Carol nebo Rock and Roll Music. Celkem hráli nejméně patnáct jeho kousků. Berryho skladba Back In The U.S.A. navíc výrazně ovlivnila McCartneyho parádní číslo Back In The U.S.S.R., kdežto za inspiraci k ranému hitu Beatles I Saw Her Standing There posloužila basová linka z Chuckova singlu I’m Talking About You.

Pohaslá star se svezla na vlně takzvané invaze britských blues-

rockových kapel a poměrně snadno našla druhý dech. Půdu jí připravili jak Rolling Stones, jejichž sólový

kytarista Keith Richards byl v očích mnohých zvrácenou parodií na Chuckův styl, tak Beach Boys, kteří se skladbou Surfin’ U.S.A. otevřeně přihlásili k melodii Berryho písně Sweet Little Sixteen. Škoda že problematická osobnost nedovolila zpěvákovi nabízené možnosti plně využít. Místo toho si vypěstoval pověst potížisty, nepříjemného chlápka, kterému jde jen o prachy. Což o to, o prachy mu opravdu šlo: potvrdil to v roce 1972, kdy pohrozil žalobou svému nejvěrnějšímu fandovi Johnu Lennonovi, protože prý Beatles v písni Come Together vykradli Berryho skladbu You Can’t Catch Me. Lennon spor urovnal tím, že slíbil nahrát dvě Chuckovy věci na připravované album Rock’n’Roll. Nemilou zkušenost udělal se svým idolem taktéž zmíněný Keith Richards, jenž se v roce 1986 uvolil zorganizovat koncert k Berryho šedesátinám. Ale za chvíli už lamentoval: „Tohle nemám zapotřebí. Mně úplně stačí Jagger!“

O náladovosti a vrtošivosti stárnoucí hvězdy se mohli dvakrát přesvědčit i čeští fanoušci. Poprvé přijel Chuck Berry do České republiky v květnu 1996, kdy poněkud nečekaně vystoupil v Brně na Dominikánském náměstí coby zlatý hřeb volebního mítinku ODA. Hudebník proslulý tím, že cestuje nalehko a na vystoupení si najímá zásadně místní kapely, s nimiž se nikdy předtím neviděl, už po pár písničkách vztekle vytrhl basákovi z nástroje šňůru a doslova ho vykopal ze scény. Co mu ten chudák udělal? Nic, jenom držel rytmus… Do hotelu Voroněž to tehdy Chuck ve frajerské kožené bundě odřídil sám – kde zůstal šofér, který mu byl přidělen, to ví jenom pánbůh. Beze slova minul přítomné novináře, zamířil na toaletu a pak rovnou na pokoj, kde usnul.

Podruhé se u nás zjevil v lednu 2005 na ruzyňském letišti. Ani tehdy nedal interview; vykašlal se na slíbenou tiskovou konferenci, a když mu organizátoři jeho závazek připomněli, příšerně se rozčilil. Večer v rámci oslav padesáti let rock’n’rollu v pražské Lucerně proběhl podle očekávání: Chuck Berry se do rytmu, jímž byl kdysi pověstný, trefoval spíš jen výjimečně, ale diváci ho stejně milovali. Kdyby se z nějakého důvodu nedostavil, zřejmě by všechny jeho písničky odzpívali za něj. Zmatený starý pán je odměnil mírně lascívním popěvkem My Ding-A-Ling. Když se k němu ostýchavější část publika nechtěla přidat, zašklebil se: „Vy, co nezpíváte, jste si asi nikdy nehráli se svým cililink...“

Michal Bystrov


Kurzy měn
25,530
21,710
28,440
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější