V českých kinech si odbyl premiéru snímek Totem vlka od francouzského režiséra. Platili ho Číňané, konečně jako čím dál víc světových filmů. Smělá družba probíhá i opačným směrem. O čtyřiatřicet míst určených pro zahraniční snímky, které je čínská vláda ochotna pustit v jednom roce do svých kin, je enormní zájem.
Totem vlka je v první řadě příběhem čínského studenta, jenž je v rámci kulturní revoluce odvelen do zaostalého Vnitřního Mongolska, kde má dovzdělat místní pastevce. Sám se však začne učit o zdejších divokých vlcích a je zděšen ze způsobu, jakým je decimuje místní zapálený komunista. Totem vlka je filmařskou bravurou. Jean-Jacques Annaud, známý krotitel divé zvěře z Medvěda (1988), ukazuje vlky v dech beroucích kompozicích divokých přírodních scenérií. „Na Totemu vlka mě ale lákaly především ty politické
konotace,“ říká mi Annaud krátce před českou premiérou filmu, jenž se objevil i na loňském Febiofestu.
„Číňané vnímali původní román, který vyšel před dvanácti lety, jako jakési výstražné zvonění, aby se začali věnovat ochraně přírody, aby začali něco dělat s tím příšerným znečištěným ovzduším.“
Pro Annauda znamenal Totem vlka dokonalý životní obrat – vždyť až donedávna žil v domnění, že v Číně nebude smět nejenom natáčet, ale ani tam jet na návštěvu. Číňany totiž rozpálil Annaudův historický film Sedm let v Tibetu (1997) o rakouském horolezci, který se stane učitelem mladého dalajlamy. „Řekněme, že jsem tam nebyl vítaný,“ odtuší Annaud a na vteřinu se ztrácí ve vlastních myšlenkách. „Ten zákaz mě dlouho uháněl. Se Sedmi lety v Tibetu jsem přitom neměl žádné nepřátelské úmysly.
Francie byla koloniální velmoc a s vlastními koloniemi jsme vedli mnoho válek. Lze o tom ovšem svobodně mluvit. Reakce z Číny na Tibet byla od začátku nepřátelská, což mě překvapilo. Nechtěli, abych to vůbec natáčel, takže jsme se štábem odjeli do Argentiny. Pak byli velmi naštvaní na ten film, který tam také dosud nepromítli. Byli naštvaní na Brada Pitta, jenž v tom hrál, a byli naštvaní i na mě.“ Jenže před pár lety se v Annaudově kanceláři objevili čínští producenti s knihou Totem vlka.
Úspěšný román chtěli nejprve zfilmovat sami, ale zjistili, že nemají nikoho, kdo by jim vlky a lidi srovnal do latě. Obrátili se proto na Petera „Pána prstenů“ Jacksona, ovšem na Novém Zélandě nepochodili. Američana nechtěli z politických důvodů, zato Francouz byl ideální kandidát. Annaud si tak s poukazem na zakázaný film nepřipadal. „Naopak, vy jste pro nás ten pravý,“ nedali se Číňané a slíbili Annaudovi kompletní autorskou svobodu. „Na Sedm let zapomeňte. Teď máte šanci veřejnosti ukázat, co by šlo dělat pro záchranu životního prostředí.“
Čtyřiatřicet vyvolených
Zbytek je historie: Annaudův film vydělal v Číně 110 miliónů dolarů a země ho využila k propagaci začátku nové éry mezinárodních koprodukcí. Na podzim vyslala Čína Totem vlka zápolit o Oscara za zahraniční film. Tahle snaha nakonec nevyšla, protože akademici snímek odmítli s tím, že tvůrci nejsou Číňané, a nepřihlédli k tomu, že rozpočet – čtyřicet miliónů dolarů – zaplatili především oni.
Totem vlka je důkazem obecnějšího směřování světových filmových produkcí do Číny. Evropané i Hollywood tam míří především proto, že čínský kinotrh prožívá bouřlivý růst a už v roce 2017 by se měl stát největším na světě. Stačí se podívat na aktuální trháky: Jurský svět vydělal v Číně 229 miliónů dolarů, Avengers: Age of Ultron 240 miliónů. Osm hollywoodských filmů takhle loni vydělalo téměř miliardu a půl dolarů, zatímco o rok dříve to byla zhruba polovina.
Číňané si ovšem přístup ke své miliardě diváků velmi chrání: za celý rok pustí do celostátní distribuce pouhých 34 zahraničních filmů. Producenti se proto snaží vycházet čínským cenzorům a kontrolorům vstříc. Tou nejméně bolestnou cestou jsou koprodukce. To znamená natočit alespoň jednu scénu v Číně, případně obsadit jednoho čínského herce. Proto se Iron Man 3 (2013) částečně odehrává v Číně, pro tamní publikum pak režisér dokonce připravil speciální verzi, nadlepšenou o pár minut čínského obsahu.
Hollywoodská studia zároveň otevírají v Číně své kanceláře: scénář pro aktuální animované dobrodružství Kung Fu Panda 3 tak sice vznikl ve Státech, animace ale proběhla v Šanghaji. Režisér a vynálezce James Cameron (Titanic, Avatar) v Číně založil společný podnik, který se má soustředit na využití 3D technologie. „Nebudeme říkat Číňanům, jak natáčet filmy. Pomůžeme jim přejít na 3D tak efektivně, jak jen to bude možné, abychom přitom neomezovali jejich kreativitu.“
Trable s cenzorem
„Víte, proč netočím v Číně? Protože točím horory. A to je v Číně zakázané,“ řekl mi jednou na festivalu v Berlíně hongkongský režisér Fruit Chan. Démony či cokoli nadpřirozeného v rámci čínských hranic totiž zakazuje státní agentura pro cenzuru, jež kontroluje všechno, co se v čínských kinech promítá. Nelze točit nic, co by mohlo zavánět společensky kritickým obsahem. V zemi zároveň chybí odstupňování přístupnosti podle věku, takže se do tamních kin jen těžko dostanou nahaté scény, případně násilí. Odmítnutí se proto dočkaly u kritiků tak úspěšné kusy jako Skrytá identita anebo Zkrocená hora. Na druhou stranu, když víc než malé množství násilí režíruje domácí Čang I-mou v Květech války, je všechno v pořádku. Zvlášť když masakr v Nankingu ukazuje útočící Japonce coby jednoznačné zlosyny.
Někdy ale stačí prostě vystřihnout pár scén, jež by se mohly citlivých Pekiňanů dotknout. V Mission: Impossible 3 (2006) tak chyběla scéna se sušením prádla na šňůře v Šanghaji, protože by to prostě neukazovalo město v pozitivním světle – a to přesto, že se zmiňovaný obraz v Šanghaji natáčel. V čínské verzi bondovky Skyfall (2012) zase zmizel moment, kdy hrdinný James Bond zabije čínského strážce, neboť se nenosí, aby Číňana zastřelil cizinec. Adjustaci se ale nevyhnul ani katastrofický horor Světová válka Z (2013), kde byla původně Čína zdrojem obávaného zombie-viru.
V akčním filmu Rudý úsvit: Nová krev (2012) pak původně mělo jít o čínskou invazi do Spojených států. Číňané si ale nechtěli připadat jako vojenská hrozba pro obyčejné Američany, a tak scenáristé protivníka museli změnit na Severní Koreu.
Američtí filmaři pak často cenzurují sami sebe, aby dostali šanci na čínský import. Například v nepříliš dobrém animovaném filmu Pixely měla být zničena Velká čínská zeď a mluvilo se tam o komunistickém e-mailovém viru. Hlavní zlosyn měl mít napojení na čínskou vládu. Ať už jde o jakkoli chytré/hloupé motivy, producenti je nakonec vystřihli jak z čínské, tak z mezinárodní verze filmu.
Moc cenzorů je v Číně silná, někdy ale také krátkodechá a spíše demonstrativní. Jako když Martin Scorsese v roce 1997 natočil pro Walt Disney Studios snímek o dalajlamovi Kundun – podobně jako v případě Sedmi let v Tibetu, vyfasoval zákaz působit v Číně nejen režisér, ale i studio. Alespoň na chvilku. Pod tlakem jsou současně i herci. Když Angelina Jolie propagovala svou pohádku Zloba – Královna černé magie (2014), zastala se práva Tchaj-wanu na svobodu, což Číňané neslyší rádi. Disney pak raději poslal Angelinu do Šanghaje, aby tam veřejně oslavila své narozeniny a taky se nechala vidět, jak se učí vařit knedlíčky dim sum. Vyplatilo se. Zloba vydělala v Číně téměř 50 miliónů dolarů, což bylo nejvíc ze všech zahraničních trhů.
Nadvláda musí být
Čísla, za nimiž se ženou světoví producenti, nakonec berou vážně i Číňané. A to natolik, že svižně manipulují zejména s návštěvností a tržbami domácích snímků. Když měl loni v létě premiéru válečný kus Bitva sta regimentů, tak si mnozí diváci stěžovali, že chtěli jít třeba na Terminátora, ale vyfasovali lístek na domácí produkci. Některé tržby čínských filmů pak působí tak fantasticky, že by jich bylo možné dosáhnout jenom tehdy, kdyby projekce v kině začínaly každých patnáct minut. Stát ale prostě touží po „jednoznačné nadvládě domácí kinematografie“, jak o tom píše tisková agentura Nová Čína: V loňském roce získaly domácí filmy na čínském distribučním koláči podíl téměř 62 procent, zahraniční, především hollywoodské filmy dosáhly na třicet osm procent.
