Ferdinand Peroutka a 20. léta

Pavel Kosatík

Když před pětadvaceti lety, 20. dubna 1978, v New Yorku zemřel český novinář Ferdinand Peroutka, všimli si toho doma, v Československu, jen ti, kdo měli naladěno na Hlas Ameriky nebo další exilové rozhlasové stanice. Doma byl Peroutka mrtvým mužem už dávno, od odchodu do exilu v roce 1948. Dnes už je to jinak, Peroutkovo jméno bývá spojováno s nejúctyhodnějšími jmény a institucemi z dob první republiky: znal se s Masarykem, Benešem i Karlem Čapkem, byl členem skupiny Hradu a docházel mezi pátečníky; psal do Lidových novin, vydával Přítomnost. To byl výsledek; jak ale k tomu všemu došlo?

MEZI OBRAZY

Podle legendy začala Peroutkova novinářská kariéra tak, že si ho jednoho dne zavolal na Hrad prezident Masaryk. Četl jeho studie o národním charakteru, zařazené později do knihy Jací jsme, a rozpoznal mimořádný analytický talent muže, kterému v té době bylo málo přes dvacet (Peroutka

Foto
byl ročník 1895). Protože byl prezident mužem velkorysým a šlechetným, předal mladíkovi štědrý finanční dar,který mu umožnil zahájit vydávání Přítomnosti, později proslulého společenskopolitického týdeníku.
Skutečná Peroutkova novinářská dráha ale začala mnohem dřív,už před první světovou válkou. Peroutka, v té době student gymnázia, ji zahájil na stránkách takzvaných pokrokových listů, jako byly Čas, Samostatnost a Novina, kam psal výtvarné kritiky,věnované obyčejně některému členu tehdejšího Sdružení výtvarných umělců Mánes. Bylo to v poklidných dobách, kdy referátu o jedné výstavě nebo třeba jen o jediném zajímavém obraze bylo možné poskytnout i několik sloupců - jako to Peroutka učinil například na podzim 1915, když s velikou chválou vyložil obraz Vojenský pohřeb od Vincence Beneše, považovaný dnes za jeden z prvních signálů pronikání sociálních a lidských tendencí do formalistických experimentů v českém kubismu. Z Peroutkových raných výtvarných referátů by se ještě dnes dala sestavit zajímavá knížka, ze které by vyplynulo, že její autor měl už jako student všechny základní vlastnosti připisované mu později jako dospělému a zavedenému pisateli: analytický talent, vedoucí ho bez velkých odboček k rozlišení mezi podstatným a nepodstatným; "nietzscheovskou" potřebu nekonečně intenzívního životního a uměleckého prožitku; neemotivnost a věcnost ve vyjadřování; bezpředsudečné myšlení; a konečně odosobněný tón psaní, snažící se plně sloužit tom u, co pisatel pokládá za smysl věci. Asi už se nepodaří přesně zjistit, odkud mladý Peroutka své pevné postoje, o které se opíral celý život, získal. Za jisté lze považovat, že se tak nestalo v rodině, odkud, hlavně v osobě otce, získal příklad spíš negativní. Peroutka sám tvrdil, že na ustavení parametrů jeho osobnosti měla vliv spíš četba autorů, jako byl Čechov a ostatní ruští klasici, kteří prý mu umožnili rozumět lidské duši lépe, než by to svedla životní zkušenost. Zdá se to podivné, ale asi je to pravda: žádné silné lidské vzory v Peroutkově mládí nejsou vidět, zato k představě literatury jako hlavnímu prostředku sebevýstavby se Peroutka vracel ještě na sklonku života.
Přišel rok 1918 a muž se spolehlivě zažitou knihovnou ruských románových klasiků si hledal místo. Usmálo se na něj štěstí: získal post odpovědného redaktora v deníku, který se ustavil počátkem roku 1919 a kde se mu, čtyřiadvacetiletému, nabízel mnohem větší prostor a nezávislost než v kterémkoli z listů, jež jinak patřily politickým stranám. Tím deníkem byla Tribuna, vydávaná skupinou vlivných a česky mluvících Židů. Peroutka pak v její redakci strávil pět let.

V TRIBUNĚ

Rozhodnutí vydávat tento list se s odstupem času může jevit jen jako
Foto
výsledek snahy stvořit protiváhu vlivnému německožidovskému Prager Tagblattu. Duchovní zázemí deníku ale vytvořili lidé, jejichž cílem bylo mnohem víc než dát do oběhu jen další noviny.Muži jako Viktor Vohryzek, Arnošt Kraus, Bohdan Klineberger a Jindřich Kohn pracovali už před první světovou válkou v řadách česky mluvícího Židovstva s cílem dosáhnout - v protikladu k dobovým sionistickým trendům - jazykového a národnostního splynutí Čechů se Židy v českých zemích. Když se stal po převratu prezidentem T.G.Masaryk, hrdina hilsneriády,zdálo se splnění takového snu na dosah. Hnutí za asimilaci českých Židů se obratem stalo jedním z hlavních státotvorných proudů v republice. Jeho příslušníci měli pro loajalitu ke státu ještě o jeden důvod víc než Češi: budovali stát, který kromě toho, že bude český,vymýtí z veřejného života veškeré antisemitské tendence.
Angažovat v novinách tohoto hnutí právě Peroutku byl geniální tah, což se začalo projevovat ihned v prvních týdnech existence listu. Peroutka se za svou názorovou nezávislost odvděčil tím, že z Tribuny vybudoval nejlépe vedený deník první poloviny dvacátých let (bylo to ještě před tím, než se nejlepší autoři první republiky,mimochodem opět včetně Peroutky,nově soustředili okolo redakce Lidových novin). Že šlo o nezávislost opravdovou, nikoli formální, ukazovala nejlépe podoba jednotlivých rubrik: že jsou vydavateli Židé, se dalo poznat pouze z inzerce, kde se častěji než v jiných denících objevovala židovská jména. Pokud se Svaz Čechů-židů prostřednictvím svých zástupců v dozorčí radě Tribuny snažil nějak ovlivňovat obsah listu, dělo se to v podobně diskrétních formách, jako byla ta, když v únoru 1920 Svaz protestoval, že deník málo informuje o svazových schůzích nebo publikacích: "Dozorčí rada jest toho daleka, aby redakci dělala nějaké předpisy,doufá však přece, že na její přání bude vzat zřetel." Sám Peroutka v roce 1921 vydavatele Tribuny chválil: "Poprvé v Čechách, domníváme se, vytvořil se správný poměr svobody a harmonie mezi těmi, kdo list vedou hospodářsky,a těmi, kdo jej píší." Když na něj z
Foto
pravicových novin útočili, že píše podle židovských direktiv,odpovídal, že jediná linie, která ho zajímá, je linie česká.
Na počátku Peroutkova působení měla Tribuna osm, na konci šestnáct stran a dvě vydání denně, s množstvím mimořádných vydání a příloh. Od roku 1921, kdy se redakce přestěhovala do budovy Černého pivovaru na pražském Karlově náměstí, měla ve své době i nejlepší grafiku a tisk. Co však především rozhodovalo o její čtivosti, bylo složení redakce a okruh přispěvatelů. Peroutka tam poprvé ukázal, že se umí obklopit nejlepšími autory své doby.Karel Poláček v Tribuně v roce 1920 otiskl první z pozdějších Povídek pana Kočkodana, čímž se jednak prvně představil na stránkách velkých novin a zároveň se etabloval jako prozaik. Divadelními referáty přispíval Josef Kodíček, fejetony dodával Vojtěch Rakous a Jaroslav Hašek, který v Tribuně po příjezdu ze Sovětského Ruska otiskl sérii vzpomínek na to, jak se mu dařilo jako rudému komisaři. Do Tribuny psal Arne Laurin, pozdější šéfredaktor vládního německého listu Prager Presse, Luděk Stránský,který se po roce 1945 stal šéfredaktorem Svobodného zítřku, ale také celoživotně rozevlátý anarchista Michal Mareš, který se s Peroutkou naposledy autorsky sešel v předúnorových časech, kdy do jeho Dnešku psal články odsuzující zvěrstva a loupeže páchané v osídlovaném pohraničí. Filosof Ladislav Klíma tiskl v Tribuně texty zařazené do knihy Svět jako vědomí a nic, Roman Jakobson psal o ruské literatuře, začínající Marie Pujmanová o nových knížkách, Alfréd Fuchs o náboženství. Redakce listu se doširoka rozkročila nejenom mezi českým a židovským, ale také německým světem, takže se v Tribuně běžně referovalo o důležitých novinkách německé literatury a dramatu. Když slavil narozeniny velký českoněmecký sociální myslitel a spisovatel, kolínský rodák Josef Popper-Lynkeus, byla Tribuna jediná mezi českými novinami, která o tom přinesla velký referát na první straně.
Vůbec poprvé se tak okolo Tribuny zformovala vlivná českožidovská skupina, která později vytvořila páteř veřejného života a ovlivňovala veřejné mínění ve prospěch masarykovské demokracie. Lidé, kteří se později sešli jako pátečníci nebo na stránkách Lidových novin, se často poznali právě zde, v Tribuně. Mnohé z nich Peroutka později přetáhl jako autory do Přítomnosti. Že to byl právě on, kdo do Tribuny vnesl otevřeného, demokratického ducha, se ukázalo po roce 1924, kdy redakci opustil. Obratem se v ní projevily protižidovské nálady a původní široký tematický záběr listu se pak neustále zužoval, podobně jako se tenčila obec čtenářů - až Tribuna v roce 1929 zanikla.

NOVÝ ČASOPIS A NOVÁ STRANA

Peroutkovo propojení se židovskou Tribunou bylo ve své době vnímáno tak silně, že část veřejnosti ho v první polovině dvacátých let považovala za židovského novináře. Přihodilo se to také předsedovi vlády Antonínu Švehlovi. Když si v Tribuně přečetl Peroutkovy články o Pětce, faktickém mocenském centru státu složeném ze šéfů pěti hlavních politických stran, spletl si ho s tehdy známým vídeňským publicistou Federerem - a jako "Federera" (tak o tom aspoň v pamětech píše Julius Firt) ho doporučil Masarykovi. Prezident, který celý život nejenže do různých novin a časopisů psal, ale neustále i nějaké zakládal, si pak Peroutku pozval k sobě.
Foto
K prvnímu setkání obou mužů došlo 18. května 1923 při obědě v Lánech. Podle Peroutkových vzpomínek se jednalo o dlouhý rozhovor,při němž mu prezident nabídl vydávání týdeníku. Oba shodně odsoudili tradiční české žurnalistické opozičnictví a emotivní styl stranického psaní. Podle hradních audienčních knih se v roce 1923 setkali ještě dvakrát a v dalším roce čtyřikrát - to už však byl Peroutkův týdeník Přítomnost na světě; jeho první číslo vyšlo 17. ledna 1924.
Na rozjezd časopisu dostal Peroutka od prezidenta milión korun, v dané době šlo o neuvěřitelnou částku. Bezprostředně na vydávání časopisu však byla určena jen polovina. Zbytek měl financovat start Národní strany práce, nové politické síly,rodící se s Masarykovým svolením a pod jeho vlivem. Obě skutečnosti, nový časopis a nová politická strana, spolu měly od počátku úzce souviset, což trochu rozmývá tradovaný portrét Masaryka jako nadstranického prezidenta a Peroutky jako apolitického novináře. Je to však spíš zdání: ze spolupráce obou mužů nemělo vzniknout nic menšího než právě jakási strana nad stranami, prosazující politiku nového typu, protikladnou dosud převažujícímu úzkému partajničení "běžných" politických subjektů. Národní strana práce (NSP) byla koncipována jako strana vzdělaných českých středních vrstev,učitelů, advokátů, státních úředníků atd., uznávajících autoritu Hradu. Po vzniku republiky se nejdřív zdálo, že touto stranou by se mohla stát národní demokracie, která se však po odchodu roztrpčeného Karla Kramáře do opozice vyvíjela k ultrapravici a fašismu. Masarykovo jméno mělo k rodící se straně přivábit jak národní demokraty nespokojené s politikou dosavadního vedení, tak indiferenty na levici, pro které byla sociální demokracie příliš plebejská a doktrinářská. Mozkem vznikající strany byl Jaroslav Stránský,který jí dal do služeb perlu z majetku rodiny,Lidové noviny.Z intelektuálů sdružených okolo těchto novin, z pátečníků atd. se automaticky stali propagátoři hnutí. Šlo ale o podnik názorově od počátku amorfní. Karel Čapek si třeba představoval, že vznikne "nová realistická strana", elitní sdružení inteligence podobné tomu, jež kdysi založil Masaryk. Jiným stačila představa NSPjako "živého svědomí inteligence". Nejčastěji se od nové strany očekávalo, že zabrání ostatním v tom, aby si tak jako dosud mezi sebou parcelovaly státní správu a s ní celý stát.

KRACH STRANY A NOVÁ SVOBODA

Během prvního roku existence Přítomnosti dal Peroutka svůj týdeník zcela do služeb předvolební kampaně NSP.Otiskl její programové prohlášení (pod nímž byl podepsán), a hlavně řadu vlastních článků, včetně textů velmi emotivních a v tom smyslu "neperoutkovských". Za některé z nich se ještě o několik desetiletí později styděl - například za úvodník Sladko je vládnout, napadající Švehlu, muže, kterému Peroutka za mnoho vděčil a jehož v dalších letech označoval za hlavního "budovatele státu" po Masarykovi. Podle toho, co psal, snil Peroutka o tom, že na půdě NSP se prolne moderní socialismus s liberalismem a obě tyto dosud protikladně působící síly ve společném objetí ztratí své hlavní nectnosti, požadavek zrušení osobnosti na jedné straně a fikci ničím neomezované svobody na druhé. De facto šlo o myšlenku třetí cesty v politice, o ideu strany,jejíž celá existence by,řečeno opět s Peroutkou, "závisela na poctivosti". Podle všeho Peroutka v polovině dvacátých let skutečně věřil, že lze dělat tuto idealistickou a "nepolitickou" politiku, jinou než ostatní strany. Důkazem mimořádného Peroutkova angažmá v kampani za Národní stranu práce byl jeho souhlas s tím, aby bylo jeho jméno uvedeno na stranické kandidátce do poslanecké sněmovny - i když až na devatenáctém, tedy předposledním, nevolitelném místě v Praze (na dvacátém místě se nechali zapsat bratři Čapkové). Peroutka také překonal svůj celoživotní odpor ke schůzím všeho druhu a minimálně jedné, v Lucerně, se zúčastnil - nepromluvil tam, seděl však na pódiu. V listopadových volbách ovšem NSP propadla, nezískala nutné minimum 100 tisíc hlasů a do parlamentu se nedostala. Několik let potom ještě strana vedla jakous takous existenci, až se na přelomu dvacátých a třicátých let zčásti rozplynula, zčásti její členové přestoupili k národním socialistům.
Původní záměr,s nímž Přítomnost vznikla, se tedy nepovedlo naplnit. Když se k tom u přidaly ekonomické obtíže, které Peroutkův týdeník v prvních letech jeho existence doprovázely,začal Masaryk přemýšlet o tom, že finančně podpoří vznik nového politického týdeníku, který Peroutkův časopis nahradí. Počátkem roku 1927 plán získal konkrétní obrysy: nový časopis měl vycházet ve vládou kontrolovaném vydavatelství Čin a jeho šéfredaktorem se měl stát Karel Čapek, který po počátečním váhání s takovým angažmá souhlasil. Z plánu nakonec sešlo zřejmě jen díky osobní intervenci vydavatele Přítomnosti Jaroslava Stránského, jenž prezidenta přesvědčil, že v daných podmínkách by si nový časopis sotva vedl obsahově nebo hospodářsky lépe než ten Peroutkův.Peroutka, který se tím lidsky (nikoliv názorově) Masarykovi poněkud vzdálil, se tak, podpořen vydavatelem, definitiv ně stal pánem ve svém týdeníku, který mu až do zániku republiky v roce 1938 poskytoval takovou míru nezávislosti, o jaké mohl kdokoli jiný z oboru jenom snít.