De Gaulle

PODIVÍN

De Gaulle se narodil 2. 11. 1890 v severofrancouzském Lille v rodině profesora historie. Jako pro každého Francouze i pro něj byly knihy a vzpomínky na dávnou minulost zdrojem národní hrdosti. Jako státník tvrdíval, že národní zájem je hlavním hybatelem politiky a stojí nade všemi idejemi a principy. Jeho otec byl účastníkem války s Pruskem v roce 1870 a celá rodina ještě 47 let poté prožívala ztrátu Alsaska a Lotrinska. De Gaulle absolvoval prestižní vysokou vojenskou školu, protože armáda byla v těch letech místem, o němž si mladí ambiciózní mužové mysleli, že jim dá největší prostor k vyniknutí. Už jako student dával najevo, že žije jen pro Francii, kterou si podle svých slov představoval jako madonu z obrázků. Na okolí proto působil jako přerostlý podivín, přesvědčený, že se narodil pro velké činy.

V roce 1912 nastupuje k 33. pluku v Arrasu. Jeho nadřízeným byl plukovník Philippe Pétain.Tento šestapadesátiletý důstojník měl léta problémy s kariérním postupem, protože kritizoval oficiální vojenskou doktrínu. De Gaulla si hned oblíbil pro jeho neortodoxní názory a ten se do roku 1934 stal jeho chráněncem. Jejich další osudy budou ilustrovat francouzskou politiku ve dvacátém století.

VELKÁ VÁLKA
Po zahájení první světové války je de Gaulle několikrát zraněn. V roce 1916 se účastní nejstrašnější bitvy Velké války, u Verdunu, kde mu shodou okolností velel sám Pétain. V jednom okamžiku je jeho jednotka obklíčena, de Gaulle dostává ránu bodákem a upadá do bezvědomí. Velitel Pétain se domníval, že de Gaulle zahynul, a in memoriam mu udělil Řád čestné legie. De Gaulle byl zatím dva a půl roku v německém zajetí, pětkrát se pokouší o útěk, až končí v nejhorším zajateckém táboře v Ingolstadtu. Po skončení války pomáhá formovat polskou armádu a účastní se tažení proti ruským bolševikům. V roce 1921 se stává posluchačem nejvyšší francouzské vojenské školy - akademie v Saint-Cyru.
Nadřízené ale dráždí jeho póza člověka vyvoleného spasit Francii, takže má zaražen služební postup a je poslán do štábu rýnské okupační armády. Na scéně se opět objevuje generál Pétain a po dvou letech ho přijímá do svého kabinetu Nejvyšší válečné rady. Po pečlivém studiu všech dokumentů de Gaulle postupně zjišťuje, že francouzská armáda ve své strategii opět zaostává o jednu válku, protože preferuje obranný styl. De Gaulle napsal během těch let několik knih a desítky článků, kde tuto koncepci kritizuje. Píše, že budoucnost má jen pohyblivá tanková armáda, podporovaná letectvem, která bude zčásti sestavena z profesionálů. Tyto názory ho stále více odcizují Pétainovi a přibližují ke skupině kolem politika Paula Reynauda, který se stává nadšeným tlumočníkem jeho vojenských koncepcí. Zajímavé je, že francouzská veřejnost jméno de Gaulle nezná a každé jeho knihy se ve čtyřicetimiliónové Francii prodá kolem pěti set výtisků.

HITLERŮV AUTOR

Zato v nacistickém prostředí jde o nejčtenější vojenské texty. Dokonce je oceňuje i Adolf Hitler, kterému potvrzují předpoklad, že Francie je naprosto nepřipravena na další světovou válku. Když 10. května 1940 napadl Francii, projíždějí jeho tankové divize územím jako nůž máslem a během šesti týdnů ovládnou značnou část země. De Gaulle chvíli velí tankové divizi a potom jej nastupující premiér Reynaud jmenuje náměstkem ministra války. Z tohoto titulu se také sešel s britským premiérem Winstonem Churchillem, který vede několik jednání s francouzskou vládou. Do svých deníků si zapíše, že kolem sebe viděl jenom pasivitu a kapitulantství, s výjimkou de Gaulla. Šlo o ten typ setkání, které ovlivní historii.
Nerozhodný Reynaud odmítá plán (tentokrát už brigádního generála) de Gaulla na evakuaci zbytku armády do francouzského Alžírska, odkud měla být vedena válka s Hitlerem.Ve Francii se mezitím ujímá politické moci maršál Pétain, uzavírá příměří s Hitlerem a stává se vládcem zbytkového Francouzského státu se sídlem v lázeňském městě Vichy. Jeho někdejší chráněnec zatím v Londýně vytváří zahraniční hnutí odporu (Svobodná Francie) a „vlastní“ armádu. Za to ho pétainovská justice odsuzuje k trestu smrti.

SVOBODNÁ FRANCIE

Rok 1940 je ve znamení líbánek de Gaulla s Churchillem. Starý buldok (de Gaullova přezdívka) si svého spojence cení. De Gaulle je skutečně jediný opravdový spojenec proti Hitlerovi. Kupříkladu americký prezident F. D. Roosevelt má v té době před volbami a svým voličům tvrdí, že Spojené státy do války nevstoupí a zůstanou neutrální.V dalších letech se mezi oběma politiky stupňují střety. De Gaulle zastává názor, že jeho hnutí (od roku 1942 s názvem Bojující Francie) je reprezentantem Francie. Po boku anglosaských spojenců se chce plnohodnotně účastnit válečných operací a po válce převzít moc v osvobozené zemi. S degaullovskou tvrdostí současně hájil nedotknutelnost území francouzského impéria. Přesněji řečeno chtěl, aby s ním byly jakékoli válečné operace na území francouzských kolonií předem konzultovány. „Tak, jak se dnes postupuje vůči francouzskému impériu, se bude postupovat po válce vůči Francii samé,“ říkal de Gaulle.
Rooseveltova administrativa v čele se státním tajemníkem Cordellem Hullem měla jinou strategii: maximální orientace na vichistický režim, maršála Pétaina a snaha přetáhnout je za cenu ústupků na svou stranu. De Gaulle byl pro ně výtvor Angličanů, kterého navíc podezřívali z diktátorství.Této naprosto chybné koncepce se drželi ještě na jaře 1944, když vichistická vláda už dva roky prováděla plně proněmeckou politiku. Churchill kolísal mezi oběma stranami, ale de Gaullovi řekl: „Kdykoli se mám rozhodnout mezi Spojenými státy a Francií, rozhodnu se pro USA.“ To vedlo k jejich faktickému rozchodu.

DVOJÍ NEPŘÍTEL

Zhruba od konce roku 1941 začíná de Gaullovo těžké období. Diplomaticky i jinak musel tehdy bojovat nejen proti Němcům, ale i určitým tendencím v americké a britské administrativě. Na to reagovaly oba státy tím, že podporovaly jakékoli de Gaullovy konkurenty.Ti ale tváří v tvář de Gaullově suverenitě zakrátko odpadají. Čím méně byl populární u Roosevelta a Churchilla, tím větším symbolem se ale stával ve Francii.Vedle mnohatisícové armády v koloniích se mu prostřednictvím legendárního odbojáře Jeana Moulina podařilo sjednotit podzemní skupiny do Národní rady odboje, čítající kolem sta tisíc lidí.
Američané a Britové ho však stále odsunovali na druhou kolej a jednali s vichistickými veliteli (admirál Darlan) nebo si z Francie přivezli „svoje“ generály (Giraud), které chtěli instalovat do čela zahraniční akce. De Gaulle současně nebyl informován o vylodění v severní Africe (podzim 1942), nikdo ho nepozval na důležité spojenecké válečné schůzky (Teherán a Jalta), a dokonce nebyl zapojen do otevření druhé fronty ve francouzské Normandii v červnu 1944. Roosevelt otočil až několik dní před osvobozením Paříže a de Gaulla oficiálně přijal. Byl nejvyšší čas, protože američtí důstojníci na osvobozovaném území zjišťovali, že de Gaulle je zde přijímán jako přirozený vůdce. I tak musel generál vyvinout neuvěřitelnou obratnost, aby mohl 25. srpna 1944 triumfálně vstoupit do Paříže a převzít politickou moc. Díky šikovné zahraniční politice se mu pak podařilo znovuvyzbrojit armádu, získat německou okupační zónu a stát se stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Francie tak opět získala velmocenské postavení.

KRÁL VE VYHNANSTVÍ

V lednu 1946 svolal tiskovou konferenci, na níž prohlásil, že se nadále odmítá účastnit politického života a odchází do ústraní. Poté se přestěhoval do svého letního sídla ve vesničce Colombey, vzdálené 225 kilometrů od Paříže.V té době de Gaulle zjistil, že není schopen skutečně změnit předválečnou strukturu nefunkčního politického života ve Francii. Stručně řečeno, tamní politická scéna opět upadla do typicky francouzského boje všech proti všem, přičemž výkonná moc nebyla dostatečně silná a postupně ztrácela autoritu a vážnost. De Gaulle už tehdy navrhl změnu ústavy, ale politické strany jeho řešení odmítly. Přijal proto postavení „krále ve vyhnanství“ a čekal.

S PUČISTY?

Jeho návrat uspíšila krize v Alžírsku.Tento severoafrický stát byl od roku 1830 integrální součástí Francie a žilo v něm přes milión bílých obyvatel. Vlna poválečného emancipačního hnutí zasáhla i tuto zemi a na rozdíl od jiných států přerostla v občanskou válku. Alžírská Fronta národního osvobození začala používat mimořádně brutálních prostředků boje, včetně mučení, uřezávání údů, vypichování očí, a to nejen vůči bílým Francouzům, ale i Alžířanům, kteří jen spolupracovali se státní správou. Protireakce armády byly stejně drastické.
V roce 1958 bylo francouzským důstojníkům v Alžírsku jasné, že křehká pařížská vláda nemá dostatek sil na vyřešení sporu, a začali uvažovat o převratu. De Gaulle po letech ucítil svou šanci. Ne že by stál na straně pučistů. Mistrně ale dokázal využít generálský odpor k porážce čtvrté republiky.
Dnem D se stal 13. květen 1958. Po vlně demonstrací uchopil v Alžíru moc tzv. Výbor pro veřejné blaho, který hrozil, že provede převrat i v centru.V Colombey si začaly podávat dveře desítky politiků čtvrté republiky, staří gaullisté i pučisté. De Gaulle žádnému neřekl nic určitého, ale ve všech vyvolal neurčité naděje na změnu. O několik dní později v Paříži uspořádal další ze svých pověstných tiskových konferencí, na níž připustil, že je ochoten znovu převzít výkonnou moc.
Na závěr uvedl: „Nyní se vrátím do své vesnice a tam mě bude mít země k dispozici.“ Parlamentní strany ale stále váhaly, zda vyzvat de Gaulla k návratu. Dne 24. května provedli parašutisté generála Massuho výsadek na Korsice, aby dali najevo svou sílu.V politických kuloárech se začalo šířit, že jedině de Gaulle je schopen odvrátit Francii od občanské války. První červnový den pak Národní shromáždění poměrem hlasů 329 ku 224 zvolilo novým premiérem Charlese de Gaulla. Král se vrátil z vyhnanství a následně provedl „legální převrat“.

MONARCHOREPUBLIKA

Tragédií Francie od revoluce 1789 bylo, že její politici nebyli schopni dát zemi takovou formu vlády, aby s ní souhlasila většina obyvatel. Výsledkem byla chronická krize režimu. Francie nejdříve kolísala mezi nastolováním republiky a monarchie, takže vždy existoval velký počet těch, kteří se ke státnímu uspořádání stavěli odmítavě. V demokratickém období si pak přivlastnil nepřiměřenou moc francouzský parlament, který byl nesmiřitelně roztříštěný ve svých zájmech. „Jak vládnout zemi, kde se vyrábí přes dvě stě druhů sýra?“ říkával často de Gaulle. Politická nestabilita před a v poválečném období zase zvyšovala odpor velkých částí společnosti k demokracii jako takové. Pro Francii proto byla typická masová podpora antisystémových stran typu národních fašistů z hnutí Francouzská akce nebo komunistů.
V roce 1958 přišel de Gaulle s jedním z nejgeniálnějších politických řešení moderní doby. Vytvořil zcela nový ústavní režim, pro který se v učebnicích politologie vžil název poloprezidentský. Základem tohoto uspořádání je přímo volený prezident, který má rozhodující vliv na vytváření zahraniční a bezpečnostní politiky. V mírně podřízeném postavení vůči němu je premiér, který s ním musí konzultovat všechny vnitropolitické kroky. Pokud se nemohou dlouhodobě dohodnout, má prezident pravomoc vyhlásit předčasné volby. Zároveň se může k občanům obracet přímo prostřednictvím referend. Tímto systémem nastolil de Gaulle tzv. pátou republiku. Skvěle tím vystihl mentalitu republikánských Francouzů, kteří současně potřebují svého krále a vzhledem k ležérnímu životnímu stylu, střídanému se sklony k bouřlivým revolucím, i pevnou výkonnou moc.

NECHUTNÉ ŽERTÍKY

Poté, co de Gaulle provedl „legální převrat“, musel se vypořádat s aktéry pokusu o ten nelegální. Zvolil si k tomu salámovou metodu povyšování jedněch generálů, penzionování jiných a přemisťování dalších.V roce 1959 ale důstojníkům v Alžírsku došla trpělivost a ve vzduchu byl další pokus o převrat, který de Gaulle odvrátil až na poslední chvíli.V reakci na to vytvořili pučisté Organizaci tajné armády (OAS), jejímž cílem se stala destabilizace Francie a atentát na de Gaulla. Začátkem šedesátých let vybuchovaly v centrech velkých francouzských měst stovky bomb a jen de Gaulle přežil kolem dvaceti pokusů o svou likvidaci. Když jednou vylezl z rozstříleného vozu, pronesl se svým typickým suchým humorem známou větu: „To jsou nechutné žertíky.“
Po potlačení armádních vzpour a vyřešení alžírské otázky se de Gaulle velmi angažoval v evropské politice. Své celoživotní heslo - Francie bude veliká nebo nebude vůbec - začal realizovat skrze evropské sjednocování. Na rozdíl od zastánců vytvoření nadnárodního superstátu vždycky tvrdil, že usiluje o Evropu vlastí. Cílem takového útvaru neměl být federální superstát s jednotnou vládou, ale konfederativní společenství suverénních národních států. Jinak sjednocování chápal jako možnost vytvořit třetí velmoc vedle Spojených států a SSSR. V letech 1963 a 1967 proto dvakrát vetoval vstup Británie do tehdejšího Evropského hospodářského společenství, neboť ji chápal jako trojského koně Spojených států. V roce 1966 také Francie vystoupila z vojenských struktur NATO. Podle vlastních slov chtěl evropskou Evropu, nikoli atlantickou, svázanou s Novým světem. Byl v tom kus typicky francouzského postoje, který sdílely široké vrstvy zleva doprava. Na to byl ostatně de Gaulle vždycky pyšný a o to usiloval - být sjednocující osobností mimo politické strany.

DALŠÍ DIKTATURA?
De Gaulle patřil k tomu typu vyhynulých politiků, kteří si potrpěli na silný mandát od voličů. Proto ho velmi zarmoutilo, když v prezidentských volbách v roce 1965 získal jen 55 procent hlasů. Hlavní otřesení autority zažil během pařížského května 1968. Protesty studentů proti zastaralému univerzitnímu systému a společenským konvencím přerostly ve střety s policií. A jak tomu bývá ve Francii zvykem, došlo i na stavění barikád a stávky. Po několika dnech se k protestům přihlásili i dělníci a odbory, a tak celá akce dostala politický charakter. Mezi transparenty se objevily texty s nápisem „De Gaulle - deset let stačilo“. Francouzský prezident šest dní nespal a promýšlel, co dělat. Na jeho okolí totiž nebyl pěkný pohled. Vláda se totálně položila a každý zbaběle svaloval vinu na druhé. Ministerští úředníci si brali dovolenou a nikdo nechtěl převzít odpovědnost za situaci v ulicích.
Devětadvacátého května oznámil de Gaulle premiéru Pompidouovi, že odkládá ministerskou radu na další den, a zmizel. Oficiálně řekl, že jede do Colombey, ale tam jeho vrtulník nedoletěl. Moc v tu chvíli byla na zemi. Teprve po dvou hodinách všeobecného hledání francouzský premiér zjistil, že de Gaulle se nachází s celou rodinou v Německu, mezi francouzskými důstojníky tamní okupační armády. Dodnes se vedou spory, co to gesto mělo znamenat. Obával se de Gaulle, že demonstrace svolaná odbory a komunisty na 29. květen přejde v dobývání Bastily, přesněji řečeno jeho prezidentského paláce? Nebo se chtěl jenom ujistit věrností armády? Anebo pouze potřeboval změnit prostředí a pročistit hlavu po dnech obrovského vypětí?
Faktem je, že následující den přišel na zasedání vlády jako vyměněný, vysmál se ustrašeným ministrům a přednesl nezapomenutelný rozhlasový projev, kde řekl, že Francii možná hrozí další diktatura, a nazval komunisty totalitární organizací, která podněcuje vzpouru. Zároveň oznámil, že vypisuje předčasné volby.V tentýž den vyšlo na jeho podporu do ulic Paříže půl miliónu „jiných“ Francouzů.Volby o pár týdnů později drtivě vyhráli gaullisté. Francouzský prezident ale cítil, že i tak dostala jeho autorita trhlinu, což byla věc, se kterou se nechtěl smířit. Na duben 1969 proto vyhlásil zcela zbytečné referendum o reorganizaci Senátu a regionální struktuře a spojil ho se svým dalším setrváním, přestože mu prezidentský mandát měl vypršet až v roce 1973. Když byl malou většinou odmítnut, do Elysejského paláce se už nevrátil, nechal si poslat pro osobní věci, začal psát paměti a 9. listopadu 1970 v tichosti zemřel. I v posledních dnech si zachoval degaullovskou důstojnost, na které si tolik zakládal.