Harry Houdini

Příbuzní velkého Houdiniho si vzali do hlavy otevřít mágův hrob. Nevěří, že zemřel přirozenou smrtí. Snad byl otráven, myslí si. Nejsou první a jistě ani poslední, kdo nepřijímají myšlenku, že Harry Houdini zemřel – prostě jen tak. Víra v jeho spojení s nadpřirozenými silami zůstává pevná i dnes, jednaosmdesát let po jeho úmrtí. „Největší kouzelník národů“, „vládce duchů“, ale také „ďáblův spratek“, tak mu říkali.

Ve skutečnosti se jmenoval Erich Weiss a narodil se 24. 3. 1874 v městečku, spíš přerostlé vesnici jménem Apleton v americkém státě Wisconsin. Jeho otec byl rabín a pocházel z Maďarska. Jestliže někdo chce věřit, že Houdini obcoval s nadpřirozenem, pak do kolébky dostal docela jiné základy. Oba rodiče byli hluboce nábožensky založeni a nedochovaly se žádné zprávy o jejich styku s bludičkami nebo jinými obyvateli „paralelního světa“.
Za své umění vděčil Houdini jedině své píli a talentu. Oboje ovšem bylo obdivuhodné.

CO JE TAM UVNITŘ?

Malý Erich jako každé jiné dítě rozbíjel hračky. Na rozdíl od mnohých je ale potom zase skládal dohromady. Od hraček přešel k hodinám, a co bylo důležité: šly dál.
Protože miloval sladkosti, začal je otec zamykat do skříně. Netrvalo dlouho a Erich se do ní dostal. Pobavený otec začal na skříň montovat stále složitější a složitější zámky – a nadějná ratolest je znovu a znovu odemykala. Později Houdini připustil, že mu nešlo ani tak o mlsání jako o nadšený obdiv bratrů a sester.
Pak přesedlal na karty, mince a provazy a nevynechal žádné představení kočovných cirkusů.
Za rok dva věděl, jak vytáhnout králíka z klobouku, a mnoho dalšího, nad čím nám, i když jsme dospělí, zůstává tak trochu rozum stát.
Umění mu nepředal umírající fakír, jak se říkalo. Erich měl prostě jistý druh nadání. Mohl se stejně dobře stát fenomenálním lupičem.
Vlastně jím tak trochu byl, i když šlo jen o cukrátka. V roce 1883 se ale z venkovského kluka Ericha stal kouzelník Harry Houdini, byť své jméno ještě nenosil.

Toho léta do Spletinu přibyla společnost pana Jacka Hufflera, chvalně známá po celé Unii, jak hlásaly plakáty. Maličcí obdivovatelé svého šikovného kamaráda doslova dostrkali na jeviště, aby panu Hufflerovi asistoval při kouzlech. Zkouška dopadla nad očekávání dobře. Dokonce tak dobře, že když cirkus wisconsinský Apleton opouštěl, Jacka Huffl era už ani nenapadlo, aby vzal Ericha s sebou. Do příběhu selfmademana by se to hodilo, ale Huffl er poznal to, nač měli ostatní iluzionisté za pár let přijít také: totiž že tenhle Erich Weiss je příliš dobrý, nebezpečná konkurence.
Erichovi už bylo jasné, že chce k cirkusu, a aby se k němu dostal, musel být nejlepší. S nedětskou ctižádostí svůj život přizpůsobil tomuto cíli. V jedenácti letech se rozloučil se školou, věnoval se jen svým trikům. Zámky, které byly běžně k dostání, ho záhy přestaly zajímat. Vstoupil jako učeň k zámečníkovi a za několik měsíců už svému mistrovi vysvětloval, jak sestrojit z kousku drátu univerzální paklíč.
Pak už ho nezajímaly ani zámky. Cvičil s kartami, pěstoval ohebnost svého těla. Teoretické vědomosti získával z díla Paměti Roberta Houdina, vyslance, spisovatele a kouzelníka, vlastnoručně sepsané. Odtud tedy onen pseudonym. V roce 1890 byl Harry Houdini na světě.

DO CELY

Na vlastní nohy se postavil spolu s bratrem a nutno říct, že jejich vystoupení na jarmarcích, výstavách a dobročinných večerech nebyla nic zvláštního. Zato se seznámil s Beatricí Raymondovou. Při představení jí nedopatřením na šaty vylil polovinu obsahu „kouzelné číše“. Beatrice přijala jeho omluvy a posléze i nabídku k sňatku. Dlouhá léta byla jeho asistentkou a řeklo by se manažerkou. Ze začátku ale musela mít pocit, že mnoho štěstí neudělala. Harry vystupoval i dvacetkrát denně, přesto se mladá rodina nepřestávala pohybovat na hranici chudoby.
Došlo to tak daleko, že během návštěvy v Chicagu Houdini obcházel redakce a nabízel, že za 25 dolarů prozradí tajemství uvolnění pout, kterými se nechával spoutat. Kupec se nenašel. Právě tento neúspěch přivedl Houdiniho na riskantní myšlenku. Přátelé ho seznámili s velitelem chicagské věznice Andym Roanem. Zatímco ho Beatrice bavila svým šarmem, Harry se porozhlédl po vězeňských celách, a zejména po jejich zámcích. Pak sezval reportéry a prohlásil, že se dostane ze zamčené cely, ve které bude spoután okovy. Novináři, lační v oněch nudných dobách po jakékoliv senzaci, souhlasili a nakonec přesvědčili i blahosklonně se usmívajícího Roana.
Před zraky všech spoutali Houdiniho řetězy a závora zapadla. Policejní šéf se ve své pracovně usmíval jen několik minut. Když se objevil Houdini s kouřícím doutníkem v ústech, senzace byla na světě. Další den byly Houdiniho plné noviny a jeho jméno se rozletělo od oceánu k oceánu.

SVĚRACÍ KAZAJKU PRO PÁNA!

Houdini a jeho manželka Bessy vytvořili spolu s Harryho mladším bratrem Theodorem dobře pracující tým. Manželé vymýšleli a připravovali nová a stále nebezpečnější čísla, Theodor se staral o propagaci. Houdini, to byla na začátku dvacátého století firma, instituce, která plnila noviny a uváděla v nadšený úžas statisíce diváků – samozřejmě platících. Byla to zlatá předválečná doba marnivých boháčů. Po válce se Houdini stal součástí kočovného národa jazzového věku. Krize už se nedožil.
Byl Houdini bohatý? Ano. Ale jeho práce byla nebezpečná a namáhavá. Když se nechal pověsit ve svěrací kazajce hlavou dolů třicet metrů nad zem, diváci se chvěli morbidním napětím, zatímco se břemeno svíjelo a kroutilo. Ale dav jásal, když se Houdini za dvě a půl minuty objevil s doutníkem v ústech.
Svědkové popisují, že například během rozhovoru Harry hodil na zem provazy s mnoha uzly, pak se zul a rozvazoval je prsty na nohou. „Jako by měly vlastní oči a rozum,“ napsal svědek. Speciálními cvičeními se naučil zvětšovat a smršťovat své tělní orgány i svalstvo, posouval kosti v kloubech.
„Ve všech případech bylo pro mě hlavní zvítězit nad strachem,“ vyprávěl Houdini. „Nebylo důležité, zda mě svlékají do naha a navlékají mi okovy, nebo mě zavírají do truhly a házejí do vody, či zaživa pohřbívají. Musel jsem zachovat absolutní klid. Přitom jsem musel pracovat bleskově a s nesmírnou přesností. Kdybych jen na chviličku podlehl panice, byl bych zahynul.“

ZMRZLÝMI PRSTY

Přinejmenším dvakrát se Harry Houdini ocitl v ohrožení života. Poprvé v Detroitu, kde měl předvést reklamní číslo pro svá pohostinská vystoupení. Měl skočit do řeky v poutech, pod vodou se z nich osvobodit a vyplavat ven. Řeka ale byla zamrzlá.
„Copak se nenajde jediný mizera, který by vykopal díru v ledu?“ vyštěkl podrážděný iluzionista.
Mizera se našel a Houdini zmizel pod ledem.
Před očima Detroitských se odehrálo něco, co připomínalo zázrak. Harry vydržel pod příkrovem ledu v chladné vodě osm minut. Obyčejně se přitom objevoval za dvě. Po čtyřech minutách kdosi uvázal k zábradlí šňůru a spustil ji k zamrzající díře. Když už si začal svlékat kabát, aby vylovil utopence, Harry se objevil.
„Klesl jsem na dno a jako obvykle jsem se rychle osvobodil z pout,“ řekl Houdini své ženě po návratu do hotelu. „Ale asi jsem si špatně vypočítal rychlost proudu a ten mě odnesl daleko od díry v ledu. Musel jsem ručkovat po spodní straně ledu. Mezi vodou a ledem byla tenká vrstva vzduchu. Tam jsem se vždycky jen nosem, leže na zádech, nadýchl.“
Houdini nedořekl ještě jednu podstatnou věc. Onen odvážlivec s lanem byl jeho asistent, povoláním potápěč. Jeho úkolem bylo spustit do vody lano, ale protože měl zmrzlé prsty, zdržel se. Houdini, který ve vodě neviděl konec lana, podle kterého by se mohl orientovat, se toho dne málem utopil. Nakonec neměl ani chřipku, na rozdíl od své ženy.

ÚSTA PLNÁ HLÍNY

Podruhé ho málem doopravdy pohřbili zaživa. Jako obvykle uzavřel Houdini vysokou sázku, pak se nechal spoutat a zasypat do hrobu.
Tentokrát se iluzionisty, tohoto nesporně fyzicky i psychicky silného muže, zmocnila panika.
Viděl děsivé přízraky a jeho organismus, překonávající hrůzu, spaloval drahocenný kyslík. Vzpamatoval se s vynaložením nadlidského úsilí. Osvobodil se z pout a začal rozhrabávat hlínu. Jak ubíhaly vteřiny, začaly mu docházet síly. Houdini se pokusil zavolat na ty, kdo stáli okolo hrobu, a do úst mu vnikla hlína. Nakonec se ze země vyhrabal jako krtek, tak vyčerpaný, že se nedokázal ani postavit na nohy. Jestliže Harry Houdini byl ve spojení s temnými silami, pak se mu v hrobě zjevily ve vší své strašlivosti. Poslední velký plán, nechat se zamrazit do ledu a pak se z něj bez jakéhokoliv nástroje zase dostat, už neuskutečnil.

DEN STRAŠIDEL

V říjnu 1926 vystoupil na montrealské univerzitě s přednáškou namířenou proti spiritistickým šarlatánům. Jeden ze studentů se ho zeptal, zda jsou meze lidské síly takové, že by iluzionista bez jakýchkoliv následků vydržel i silné údery. Houdini požádal, aby ho nechali chvíli soustředit a pak to vyzkoušeli. Kdosi netrpělivý náhle vyskočil a začal ležícího Houdiniho bít pěstí do břicha. Tři rány vydržel, při čtvrté ucítil silnou bolest. Ten den vystupoval naposledy. Z vlakové zastávky na cestě do Detroitu telegrafoval, aby na něj čekal lékař. Ten konstatoval sněť slepého střeva. Dali Houdinimu nejvýš dvanáct hodin života, ale iluzionista žil dál, den, dva, tři. Sedmého dne požádal, aby zavolali jeho bratra.
„Přestal jsem bojovat. Tentokrát jsem patrně prohrál,“ řekl Erich Weiss. Byl Halloween, den strašidel. Zemřel král iluzionistů, který obohatil angličtinu slovem houdinis, což znamená umění dostat se z každé situace.

PRÁZDNÁ SCHRÁNKA?

V dubnu 1974 měla být otevřena Houdiniho závěť. Zájem byl obrovský, ale Houdini předvedl záhrobní trik. Toužebně očekávaná závěť, od níž se očekávalo vysvětlení jeho neuvěřitelných kousků, vůbec neexistovala.
Teď se Houdiniho příbuzní rozhodli nechat otevřít jeho hrob, aby zjistili, zda nebyl otráven některým ze svých méně úspěšných konkurentů – a takových bylo v jeho době mnoho, vlastně všichni. Kdo ví, čeho se dočkáme. Třeba bude hrob prázdný, u Houdiniho by se ostatně nebylo čemu divit.