Albert Speer (19. 3. 1905-1. 9. 1981), Hitlerův architekt a později říšský ministr zbrojení a válečné výroby, byl mezi špičkami nacistické diktatury výjimečnou a záhadnou osobností. Jeho verbální odsouzení Hitlera na norimberském procesu, a především paměti vydané po propuštění ze špandavské věznice mu vydobyly pověst slušného nacisty, která - přes nově publikovaná fakta - přetrvává dodnes.
Když si Albert Speer volil povolání, zůstal věrný rodinné tradici: stejně jako jeho dědeček a otec zvolil architekturu. Po studiích pracoval bez většího úspěchu v Berlíně. Podle jeho vlastních slov se v něm poprvé probudil zájem o nacionální socialismus, když se v prosinci roku 1930 náhodou zúčastnil politického shromáždění NSDAP a slyšel řečnit Hitlera. Tři měsíce poté podal přihlášku do strany a jako odměnu získal menší zakázky na přestavbu stranických budov. Po převzetí moci nacisty byl přijat Führerem a hned při jejich prvním setkání se probudila oboustranná náklonnost.
Albert Speer dostal takřka přes noc za úkol navrhnout monumentální budovy pro norimberské sjezdy strany a stal se také "vizuálním režisérem" těchto opulentních inscenací moci. V roce 1934 ho pasovali do funkce "dvorního architekta" a tři roky poté jmenovali generálním inspektorem pro přestavbu Berlína. Podle Hitlerových vizí začal koncipovat Welthauptstadt Germania (světové hlavní město Germania), jehož dominantou mělo být nové říšské kancelářství a Velká hala s největší kupolí na světě.
V letech 1938 až 1939 zvládl v rekordní době stavbu říšského kancléřství. Takový výkon byl ovšem možný jen na základě dohody se šéfem SS Himmlerem, jenž vyslyšel Speerovo naléhavé přání a začal budovat koncentrační tábory poblíž kamenolomů. Podle Speerova návrhu byly zřízeny nové koncentráky v Alsasku a Slezsku, kde vězňové těžili žulu - což je fakt, který ještě po propuštění z vězení zarytě odmítal přiznat. Speer se dokonce odvážil písemně peskovat Hitlerova sekretáře Martina Bormanna za to, že mu nedal k dispozici dostatek bytů po deportovaných berlínských Židech, a tím zpožďoval výstavbu Germanie.
V únoru 1942 zakotvil dvorní architekt v nejužším kruhu moci. Hitler jej jmenoval ministrem zbrojení a munice s rozšířenými pravomocemi pro řízení hospodářství Německa a obsazených území. V krátké době se mu podařilo zvýšit válečnou produkci tím, že zavedl přímou zodpovědnost jednotlivých zbrojních podniků za dodávky a současně jim dal k dispozici milióny mladých lidí rekrutovaných z celé Evropy. Ti nahradili německé dělníky, již putovali na frontu. Historici se shodují, že díky svým manažerským schopnostem prodloužil druhou světovou válku o řadu měsíců. Nepřímo je tak odpovědný za smrt několika miliónů vojáků i civilistů, kteří zahynuli v roce 1945.
PŘÁTELSTVÍ "UMĚLCŮ"
Pro Hitlera, zkrachovalého adepta malířství, byl Speer partnerem, který se kultivovaným chováním (pocházel z řad bohaté mannheimské velkoburžoazie), spolehlivostí, a především kreativitou výrazně odlišoval od podlézavosti a plebejskosti ostatních nacistických špiček. Führer dával rozhovorům se Speerem, v nichž se nechával unášet svými architektonicko-mocenskými vizemi, přednost před rutinními mítinky s generály i stranickými pohlaváry. Pro mladého architekta byla Hitlerova gigantomanie fascinující nabídkou k seberealizaci, při níž rychle ztratil jakékoli morální zábrany. Ve svých memoárech se na jednom místě zmiňuje o jejich vzájemném vztahu: "Kdyby Hitler býval měl přátele, patřil bych určitě mezi jeho nejbližší."
Po svém zatčení byl Speer spolu s dalšími nacistickými špičkami vyslýchán Angličany a Američany na zámku Kransberg. Nejprve počítal s tím, že díky svým schopnostem ujde válečnému tribunálu. Nabídl Spojencům detailní plány německé protiletecké obrany, materiály použitelné v probíhající válce s Japonskem. Když ho odmítli, změnil taktiku a začal hrát roli slušného mladíka, jehož svedla moc.
Do norimberského procesu vstupoval jako číslo dvě v nacistické hierarchii. Rychle si uvědomil, že musí důsledně sledovat jediný cíl: nedostat trest smrti. Tichým, důvěryhodným vystupováním a ostentativní lítostí se výrazně odlišoval od všech obžalovaných protagonistů třetí říše, kteří v čele s Göringem buď výpovědi sabotovali, nebo se odvolávali na plnění Hitlerových rozkazů.
Podařilo se mu přesvědčit tribunál, že nebyl zodpovědný za zajišťování pracovních sil rekrutovaných jak z koncentračních táborů, tak z řad totálně nasazených dělníků pocházejících z celé Evropy. Vrchol jeho lží představovalo tvrzení, že neměl ponětí o vyhlazovací mašinérii holocaustu. Soud mu přičetl k dobru, že v únoru 1945 odmítl realizovat Hitlerův rozkaz, aby učinil z Německa spálenou zemi, protože "německý národ si nezaslouží, aby přežil".
Speera odsoudili pouze ke dvaceti letům vězení, zatímco třeba diplomat Ribbentrop, Hitlerův ministr zahraničí, dostal provaz. Ve špandavské pevnosti se stranil spoluvězňů, choval se vzorně a věnoval se zahrádce s květinami a zeleninou. Nejdřív tajně, později se svolením vedení věznice psal svůj deník. Po propuštění na svobodu v roce 1966 vznikly na jeho základě rozsáhlé memoáry.
DRUHÁ KARIÉRA
Když Speerova kniha nazvaná Vzpomínky v roce 1969 poprvé vyšla, stala se v Německu bestsellerem. Nadchli se pro ni téměř bez rozdílu příslušníci všech generací, které v dospělém věku prodělaly hrůzy války.
Konrad Adenauer, první kancléř Spolkové republiky, budoval nový stát, na rozdíl od komunistické NDR, na konsensu všech vrstev společnosti, včetně bývalých nacistů. Pomineme-li velké procesy těsně po válce, jež řídili Spojenci, nebyli v západním Německu mezi roky 1950 a 1963 potrestáni ani velitelé koncentračních táborů, ani takzvaní krvaví soudci, kteří za války odsoudili k smrti 15 000 civilistů, nikoli za politické, ale za drobné hospodářské delikty.
Řada generálů Wehrmachtu po desetileté pauze bezproblémově pokračovala v kariéře. Stali se z nich velitelé jednotek Bundeswehru nebo poradci NATO.
Hospodářský zázrak padesátých a šedesátých let působil jako materiální balzám válečných útrap a vedl k totálnímu potlačení kruté minulosti. Válečná generace otců se vyznačovala absolutní ztrátou paměti. Teprve v roce 1968 reagovala revoltující generace synů na tuto zapomnětlivost agresívní tezí, že ten, kdo k minulosti mlčí, byl sám viníkem.
Speerovy memoáry oživily také dobu mezi roky 1933 a 1937. První léta Hitlerovy diktatury, jež byla érou velkého hospodářského vzestupu, likvidace nezaměstnanosti a posílení národního sebevědomí, které utrpělo těžký otřes po prohrané první světové válce a strašlivé inflaci v první polovině dvacátých let. A pak tu byl leitmotiv Speerových pamětí: Hitler byl strašný zločinec, ale navenek fascinující osobnost, jehož kouzlu jsem nekriticky podlehl. Byl jsem zodpovědný jen za chod hospodářství a za obranu Německa. Bylo mi jako každému občanu známo, že Židé jsou transportováni na východ, ale o jejich vyhlazování jsem nic nevěděl. S takovým obrazem se prakticky mohl ztotožnit celý národ - od vojáků Wehrmachtu bojujících na frontě až po ženy, jež ve velkých městech udržovaly v chodu válečnou výrobu.
Nesporný podíl viny na Speerově idealizovaném obrazu "slušného nacisty" měli také vydavatelé jeho pamětí, nakladatel Wolff Jobst Siedler a historik Joachim Fest, pozdější autor biografie Adolfa Hitlera. Ti v kritických místech Vzpomínek převzali Speerovu verzi, neprováděli hlubší historické rešerše a více méně se spokojili s tím, že při kritickém dotazování upadl zdánlivě vstřícný Speer do náhlé amnézie a stereotypně odpovídal: "Nemohu si už vzpomenout," nebo: "To jsou nezodpověditelné otázky."
Tak se všeobecně pozitivní obraz Speerovy osoby zafixoval až do nedávné doby. Nic na tom nezměnila ani rozsáhlá Festova biografie, v níž se tento historik znovu pokusil o detailní studium archívního materiálu.
KONEC DOBRÝCH NACISTŮ
Třídílný televizní film Heinricha Breloera nazvaný Speer und Er (Speer a on) byl v roce 2005 po premiéře na prvním programu německé veřejnoprávní televize, při níž jej zhlédlo deset miliónů diváků, oslavován německou kritikou jako televizní událost roku. (U nás běžel podruhé letos na přelomu května a června.) Jeho autor si v posledním desetiletí vytvořil výjimečnou pozici snímky, jež se vracejí ke klíčovým historickým událostem nebo postavám (patřil mezi ně film o terorismu R. A. F. nebo rodině Thomase Manna). Breloerův filmový postup kombinuje dokumentární materiály, rozhovory se žijícími svědky a hrané scény, které zařazuje ve chvíli, kdy nemá k dispozici autentické svědectví. Breloer patří ke generaci roku 1968 a jako mladý dokumentarista dokonce Speera osobně poznal. Filmu předcházely mnohaměsíční rešerše v archívech, jež měly přinést odpověď na sporné body Speerových výpovědí u norimberského procesu i jeho tvrzení v memoárech. Ke spolupráci získal Breloer také tři z pěti žijících potomků Alberta Speera, především nejstaršího syna Alberta juniora, renomovaného architekta-urbanistu, a dceru Hilde Schrammovou, bývalou poslankyni Spolkového sněmu za stranu Zelených.
Breloer nejenže hledal odpověď na to, proč se mimořádně inteligentní a kultivovaný mladý muž mohl nadchnout pro Hitlera a až do úplného konce sloužit nejhorší totalitní diktatuře světových dějin, ale otevřel také téma, které je v Německu dodnes aktuální: jak mohou děti žít se zátěží minulosti svých rodičů, kteří se zločinně zapletli nebo zločinný systém podporovali. Třídílný cyklus přinesl zásadní korektury na dosud tradovaném Speerově obrazu. Hitlerův ministr jednoznačně věděl o holocaustu, řídil dokonce výrobu v podzemních továrnách, především pak v táboře Dora v Nordhausenu, kde se stavěly součásti pro bezpilotní letounové střely V 1 a balistické rakety V 2.
Hnacím motorem lidí Speerova typu byl egoismus neznající hranic. Mladík, jenž se stal v jedenatřiceti letech hlavním architektem a o pět let později ministrem řídícím hospodářství takřka celé kontinentální Evropy, odpověděl později nakladateli Siedlerovi na jeho otázku: "Kdybyste měl možnost žít ještě jednou, byl byste raději hodným a ušlechtilým architektem v Heidelbergu, nebo zvolil svůj minulý osud?" následovně: "Prodělal bych to ještě jednou. Ještě jednou sláva a moc, ještě jednou potupná ostuda, ještě jednou zločin a ještě jednou cesta do dějin."
O Speerově osobnosti a podmínkách, které umožnily jeho poválečnou kariéru, se řadu týdnů diskutovalo na stránkách renomovaných německých deníků. Dvě knihy shrnující materiál k Breloerově filmu dosáhly během jediného měsíce statisícových nákladů. Za mladou generaci nejpregnantněji shrnula debatu Franziska Augsteinová v listu Süddeutsche Zeitung: Nejpozději po uvedení Breloerova filmu jsou přinejmenším dvě věci definitivně jasné. Za prvé: dobří nacisté neexistovali. Za druhé: to, co se dříve nazývalo zapletením, byla ve skutečnosti vražda. Bylo to zločinné přesvědčení kombinované s oportunismem, s posedlostí majetkem a mocí, byla to zrada všech morálních kritérií pro pýchu a sebeobohacování na cizím majetku. Nebyl to tanec na vulkánu, ale šlapání po mrtvolách.
Jenže v kritické době žili i jiní lidé. "Hitlerů se zbavíme, ale se Speery budeme muset žít," napsal prozíravě již v roce 1943 německý exilový historik Sebastian Haffner.
AUTOR JE SPOLUPRACOVNÍK REDAKCE
