Leopold Weiss byl v životě téměř vším. Židovským studentem talmudu, berlínským filmovým scenáristou, rakouským cestovatelem, saúdským agentem, pákistánským diplomatem, muslimským fundamentalistou i reformistou - a ještě mnohým dalším. Žil v Evropě, Asii, Africe i Americe. Bylo toho dost i na jeho více než devadesátiletý život.
Leopold Weiss se narodil 12. července 1900 v židovské rodině v haličském Lvově, celá rodina se pak přesunula do Vídně. Pro neklidný život, který později vedl, ho zdánlivě nic nepředurčovalo. Jeho předkové pocházeli z dlouhé řady ortodoxních rabínů, i když ve skutečnosti rodina dodržovala, jak se Weiss později nešetrně vyjádřil, už jen "zdřevěnělý rituál".
Přesto, anebo právě proto musel malý Poldi studovat bibli, Mišnu, Gemaru, Midraš a vše, co by měl znát budoucí rabín. Ve třinácti plynně ovládal hebrejštinu a aramejštinu a byl schopen "s nemalou dávkou sebejistoty rozebrat rozdíly mezi jeruzalémským a babylónským talmudem". Jak sám později přiznal, už v dětství si vypěstoval určitou nechuť k judaismu.
BOHÉM V JERUZALÉMĚ
Malý Leopold raději než bibli četl Maye a Verna. Ve čtrnácti utekl z domova a pokusil se pod falešným jménem vstoupit do armády. Potom šel na přání otce studovat práva, ale znovu ho víc zajímaly módní směry, jako třeba psychoanalýza. Po nocích se pak věnoval "vzpouře proti tomu, co jsme považovali za prázdné konvence".
Už po dvou letech se ale začal nudit. "Aniž bych komukoli něco řekl, řekl jsem jednoho letního dne roku 1920 Vídni sbohem a nasedl na vlak do Prahy." Jediné, co Weiss vlastnil, byl diamantový prsten po matce, která zemřela rok předtím. Ten se mu podařilo prodat číšníkovi v jedné z pražských hospod. "Pravděpodobně mě pěkně natáhl, ale suma, kterou jsem dostal, mi připadala jako velké bohatství," vzpomínal později.
Z Prahy se brzy vydal do Berlína. Vídeňskou kavárnu Herrenhof vyměnil za Café des Westens, ale zálibu v rozmařilém životě si ponechal. Zapletl se s jakousi filmovou hvězdou a živil se mimo jiné psaním pro film. Když dostal svůj první honorář, celý ho utratil při bujaré oslavě v drahé restauraci za víno, humry a kaviár.
V Německu ho zastihla zpráva od matčina nejmladšího bratra Doriana Feigenbauma. Tento Freudův žák žil v Jeruzalémě, kde vedl ústav pro duševně choré. V Palestině nežil z ideologických důvodů (na rozdíl od svého bratra, očního lékaře a zapáleného sionisty Arje Feigenbauma), ale kvůli výdělku. Trochu se tam nudil, a tak nabídl synovci, že za něj bude platit veškeré náklady, pokud mu bude po nějakou dobu dělat společnost.
Bývalý student talmudu v Jeruzalémě s údivem zjistil, že arabská kultura na něj působí mocněji než cokoli jiného, co kdy poznal. Dospěl k závěru, že jsou to vlastně Arabové, a ne Židé, kdo jsou pravými dědici biblické tradice. Když jednou procházel kolem Jaffské brány, zahlédl mladého beduína na velbloudu. V jakémsi mystickém záblesku nabyl dojmu, že "toto byl jeden z oněch bojovníků, kteří doprovázeli Davida prchajícího před Saulem!"
Aby byl nezávislý na strýci, začal psát pro Frankfurter Zeitung, jeden z nejvýznamnějších německých listů své doby. Ve Frankfurtu netušili, že pro ně píše nedostudovaný mladík. Jeho články byly mnohem zralejší, než odpovídalo jeho vzdělání a věku. Lišil se ještě něčím: na rozdíl od mnoha ostatních spolupracovníků listu neskrýval své proarabské a protibritské cítění (Palestinu po první světové válce spravovala Británie).
V roce 1924 Weiss uveřejnil brožuru "Neromantický Orient", v níž popsal tuto oblast mnohem střízlivěji, než bylo tehdy zvykem. Šéfové Frankfurter Zeitung ho na základě tohoto spisku pověřili, aby nasbíral materiál pro celou knihu. Weiss se vydal na cestu, která se protáhla na několik desetiletí.
ŽID MUSLIMEM
Opustil Jeruzalém a dva roky cestoval po celém Orientu. Setkával se s muslimy v Sýrii, Iráku, Kurdistánu, Íránu a Afghánistánu. Byl fascinován nespočetnými variantami jediné víry. Putoval přes Bucharu, Taškent a Ural do Moskvy a nakonec přes Polsko zpátky do Frankfurtu a Berlína, kde začal studovat islamistiku.
Oženil se tu s krásnou, ale o mnoho let starší berlínskou malířkou Elsou Schiemannovou, s níž zažil další "mystický" zážitek. Když v září 1926 uprostřed nové konjunktury a všeobecné prosperity jel podzemní dráhou, padl jeho pohled na muže sedícího naproti. "Byl to očividně zámožný podnikatel ... Když jsem se podíval do jeho tváře, vypadal utrápený, hleděl netečně před sebe a jeho ústa jako by byla zdeformována bolestí - ale ne fyzickou bolestí." Weiss se rozhlédl kolem a viděl zástupy dalších dobře živených a elegantně oblečených lidí s nešťastným výrazem ve tváři. "Jako by všichni trpěli někde v pekle."
Domů se vrátil sklíčený. Bezmyšlenkovitě vzal do ruky korán a strnul, když mu zrak padl na slova: "Jste posedlí hromaděním majetku, dokud nesejdete do svých hrobů. Avšak pozor! Brzy spatříte jistou pravdu, uvidíte, v jakém pekle žijete! ... Budete dotázáni, co jste udělali s darem života!"
Podobné pasáže lze najít i v bibli, ale Weiss dospěl k závěru, že toto setkání s Božím slovem nemůže být náhoda. "Všechny pochybnosti o tom, že korán je Bohem inspirovaná kniha, se rozplynuly," napsal později. Islám se mu zdál jako ideální odpověď na jeho otázky, bylo to více než náboženství v západním slova smyslu, byl to nadčasový způsob života. Weiss přestoupil na islám a změnil si jméno na Muhammad Asad. Muhammad na počest Proroka, Asad znamená arabsky lev, podobně jako Leopold.
O téměř třicet let později svou konverzi vysvětloval: "Islámská obec se mi zdála jako civilizace, v níž neměl žádné místo nacionalismus, třídní zájmy, žádná církev, kněžstvo a vůbec žádná pozemská privilegia. Cílem muslimského společenství byla teokracie ve vztahu k Bohu a demokracie mezi lidmi."
Je to paradoxní, ale v tomto ohledu se vyjadřoval jako typický židovský intelektuál dvacátého století. Jako v tradici nezakotvený člověk, který zoufale hledá formulku univerzálního bratrství, která by splnila jeho nároky na sebe i lidstvo a překonala jeho odlišnost a vyřazení. Zatímco ostatní generační souputníci - Karl Popper, Leo Strauss, Erich Fromm nebo Arthur Koestler - ji nacházeli v liberalismu, sekulárním humanismu nebo marxismu, on ji našel ve svém pojetí islámu.
V rodině Feigenbaumů měli jinou teorii. Domnívali se, že Leopoldova konverze je důsledkem potlačované nenávisti k otci, který se po smrti Weissovy matky znovu oženil. Leopold podle nich symbolicky zavrhl nejen otce, ale i celou židovskou ("otcovskou") tradici a národ. Tak jednoduché to asi nebylo. Zatímco Leopold otci opakovaně psal usmiřující dopisy, Weiss starší na ně neodpovídal.
SÁZKA NA KRÁLE
K islámu konvertovala i Elsa (nyní Azíza) a její desetiletý syn Heinrich - Ahmad. Společně se vydali na první pouť do Mekky, kde Weiss zažil nové mystické vytržení u posvátného kamene Kaaby. Elsa však po devíti dnech zemřela na prudkou malárii a Heinricha si Elsini rodiče vyžádali po roce zpět.
Weiss/Asad v Saúdské Arábii zůstal dalších šest let a poměrně rychle se dostal do okruhu lidí blízkých tamnímu králi Abdalu al-Azízovi ibn Saúdovi. Sám sebe načas přesvědčil, že právě tento muž může být ideálním muslimským vládcem, a to zejména proto, že Saúdové vyznávají přísnou wahhábistickou verzi islámu.
Weiss pak svůj čas dělil mezi studium koránu v Medíně a palácovou politiku v Rijádu. Ve svých pamětech se dokonce označuje za jakéhosi tajného agenta ve službách panovníka. Byl prý například vyslán na tajnou misi do Kuvajtu, aby zjistil, kdo zásobuje penězi a zbraněmi povstalce proti ibn Saúdovi. Žil však především z honorářů od několika evropských listů.
Zdá se, že byl v pouštním království šťastný, ale zároveň ztrácel důvěru v krále. Ten, místo aby začal vytvářet vzorový islámský stát, jak si přál Weiss, upevnil svou moc a začal vládnout jako každý jiný orientální vládce. Nastolil sice pořádek, ale jen pomocí "tvrdých zákonů a drsných opatření, a nikoli tím, že by vštípil svým lidem vědomí občanské zodpovědnosti". Ibn Saúd prý "neudělal nic pro vybudování spravedlivé a progresívní společnosti". Místo toho Weiss pozoroval, že čím dál více holduje "tomu nejextravagantnějšímu a nejnesmyslnějšímu přepychu". A co hůř - "zanedbává vzdělání, a to dokonce i svých vlastních synů, a tak je zanechává špatně vybavené pro úkoly, které je v budoucnosti očekávají". Jako by nemluvil Leopold, který kdysi sběhl z univerzity, ale jeho svědomitý otec Karl Weiss.
ISLÁM NA KŘIŽOVATCE
V té době se Weiss dostal v Rijádu do nemilosti, a tak se v roce 1931 vypravil opět na cestu, podoben Platónovi, který rovněž neúspěšně hledal ideálního vládce. Zamířil na Kyrenaiku (v dnešní Libyi), kde nábožensky velmi přísné hnutí Sanúsíů chystalo povstání proti fašistické Itálii. Vzpoura byla brzy rozdrcena a Weiss v roce 1932 dorazil do Indie, tehdy ještě jednotné a v britských rukou.
Významný muslimský básník Muhammad Ikbál ho přesvědčil, aby v Indii zůstal a pomohl formulovat principy ideálního islámského státu. Jak píše Martin Kramer (v knize The Jewish Discovery of Islam, z níž podstatně čerpá i tento článek), "od té chvíle byl Asad muslimským intelektuálem. Přemýšlel, přednášel a psal jen o islámské kultuře a zákonech."
Weiss/Asad uveřejnil pamflet "Islám na křižovatce". Šlo vlastně o velkou polemiku proti Západu a západnímu materialismu. Proti nim Weiss postavil návrat k "islámské civilizaci". Od počátku sice věřil v kritické myšlení, demokracii a pokrok jakožto přirozené součásti "pravého" islámu, ale zároveň v knize formuloval témata, která se později stala klasickými náměty fundamentalistického myšlení. Například moderní západní imperialismus interpretoval jako pokračování křížových výprav. Západní orientalisty obvinil, že záměrně zkreslují obraz islámu - což je idea, kterou pak zpracoval Edward Said ve slavné knize "Orientalismus".
Islám na křižovatce se stal ve své době velmi vlivnou knihou, která mnohokrát vyšla anglicky i arabsky a ovlivnila například Sajjida Qutba, ideologa egyptského Muslimského bratrstva.
To už byl konec třicátých let. Weiss navázal kontakt se svým otcem a pokusil se pro něj, jeho ženu a svou sestru Rachel získat britská víza - bylo po anšlusu a už i rakouští Židé podléhali norimberským zákonům. Záchranná akce se nezdařila a všichni tři během války zahynuli, Karl Weiss zemřel v Terezíně.
Válka dostihla v daleké Indii i Leopolda Weisse. Britové ho jakožto Rakušana - tedy "Němce" - zavřeli na šest let do internačního tábora. Situaci mu paradoxně usnadňovaly zásilky jídla a šatů od "sionistického" strážce Arje Feigenbauma z Jeruzaléma. Tuto skutečnost ve svých pozdějších pamětech zcela zatajil, snad v zájmu svých kontaktů s muslimy.
Po válce zůstal v muslimské části Indie a po vzniku Pákistánu v roce 1947 se podílel na formulaci principů jeho ústavy. Představoval si, že dokonalý islámský řád bude mít podobu pluralistické demokracie prodchnuté náboženskou vírou. To bylo ovšem v rozporu s většinou tehdejších teoretiků islámu, kteří na demokracii pohlíželi jako na západní import a nebezpečný protiislámský prvek. Weiss se pokusil v islámských pramenech najít důkazy, že volby, parlament a strany jsou zcela v souladu s islámem.
Svůj ideální stát popsal v dosud studované knize "Principy státu a vlády v islámu". Domníval se, že právě Pákistán, země bez přirozených hranic, neobydlená konkrétním národem, by mohl být skvělou příležitostí pro vytvoření islámského společenství založeného nikoli na nacionalismu, ale výhradně na základních hodnotách islámu.
Weissovy myšlenky se v Pákistánu neujaly, ale nový stát se k němu zachoval velkoryse a počátkem padesátých let ho vyslal do New Yorku jako svého velvyslance při OSN.
MUSLIM V AMERICE
Weiss, který na Západě nebyl dvacet let a považoval ho za nenapravitelně zkažený, se náhle ocitl uprostřed onoho úpadku. Bydlel na Manhattanu, měl svého řidiče a brzy si také našel novou lásku. Rozvedl se po dvaceti letech se svou arabskou ženou Munirou, s níž vychovával syna Talála, a vzal si Američanku polského původu Polu Hamidu, která předtím konvertovala od katolictví k islámu.
Svatba se odehrála před civilním úřadem, protože pákistánské orgány mu nedaly ke sňatku povolení, a dokonce musel odejít z diplomatických služeb. Jako padesátník se ocitl bez příjmu, který se pokusil zajistit sepsáním svého životopisu. Tak vznikla pozoruhodná životopisná kniha "Cesta do Mekky", která vyšla v roce 1954 v prestižním nakladatelství Simon and Schuster. Z Weisse alias Muhammada Asada udělala slavného a finančně zajištěného muže, což nepostrádá ironii, protože jeho publikem byli většinou představitelé dekadentního Západu.
Někteří muslimové Weissovu knihu tvrdě kritizovali. Myslitel Maulana Mawdúdí o "novém" Muhammadu Asadovi napsal: "Mám velký respekt k tomu, jak Asad vyložil některé islámské ideje a zejména k jeho kritice západní kultury. S politováním ale musím konstatovat, že kdysi byl dobrým muslimem, postupně se stal takzvaným ,progresívním' muslimem, podobně jako je tomu třeba s ,reformními' židy."
K tomuto nebezpečnému náznaku, že Weissovu islámu nevěří, Mawdúdí přidal ještě ostrý osobní šleh: "Jeho nedávný rozvod s arabskou ženou a sňatek s moderní americkou dívkou tento proces ještě uspíšil. (...) Každý, kdo se stane muslimem, ztratí svou tržní hodnotu. Muhammad Asad, který byl vždy zvyklý na vysoký životní standard, musel po své konverzi čelit mnoha obtížím. Výsledkem je, že byl donucen dělat jeden kompromis za druhým."
POŽIDOVŠTĚLÝ KORÁN
Z Weisse se od padesátých let stával islámský kritik "reálného islámu". Dospěl k závěru, že "ideální" islám může praktikovat kdekoli a odstěhoval se s Polou Hamidou do Ženevy. Zde se pustil do nového ambiciózního úkolu: přeložit korán do moderní angličtiny, aby jej zpřístupnil západnímu publiku.
Pro svůj velký projekt získal bohatého sponzora, byl jím nový saúdskoarabský vládce Fajsal. Weiss se "recipročně" stal Fajsalovým politickým příznivcem a vkládal do něj podobné naděje jako kdysi do jeho otce. V dalších vydáních svých memoárů Cesta do Mekky proto vyškrtal všechny kritické zmínky o ibn Saúdovi z počátku padesátých let. Fajsal pak v roce 1963 na schůzce Muslimské světové ligy vyslovil Weissovu projektu veřejnou podporu a liga Asadův překlad zaštítila svým jménem.
Už v roce 1964, kdy se objevila první část překladu, se ale objevily protesty proti Weissovu pojetí. Problém byl v tom, že se snažil o návrat k údajnému původnímu významu koránu, nezatíženému koncepty, které do četby textu vnesla pozdější tradice. Ta byla podle Weisse charakteristická "institucionalizací" islámu a jeho transformaci do zkostnatělého souboru zákonů, pravidel a zvyklostí. Kritici ho pak obviňovali z "požidovštění" islámu.
Sám Weiss se nicméně opíral o dílo islámských reformátorů z přelomu 19. a 20. století, kteří navrhovali nechápat vše doslova, ale jen metaforicky. Weiss se tak kupříkladu vyhnul nutnosti věřit v anděly nebo připustit legálnost konkubinátu.
Když v roce 1980 uveřejnil definitivní verzi svého komentovaného překladu, dedikoval ji "lidem, kteří myslí". Weissovi obdivovatelé překlad - který je vlastně výkladem - považují za mimořádný intelektuální a jazykový výkon. Kniha ovšem vyvolala skandál, překlad byl zakázán i v Saúdské Arábii a ruce pryč od něj dala také muslimská liga.
PROTI FUNDAMENTALISMU
Leopold Weiss/Muhammad Asad zůstal muslimem, ale od soudobého islámu se čím dál více vzdaloval. Po íránské revoluci prohlásil, že "Chomejní je horší než šáh, nemá s islámem nic společného".
Postavil se také proti nástupu islámského fundamentalismu, netoleranci a představě o čistě islámském vzdělání. "Muslimové se museli po staletí ohýbat a teď si myslí, že získali sebeúctu tím, že se budou považovat za bytosti odlišné od ostatních. Jsou to ale jen lidé, nejsou jiní než ostatní."
Weiss obhajoval ženská práva a stavěl se proti fundamentalistické kampani za obnovu povinnosti nosit hidžáb - šátek. "V době Prorokově hidžáb nosily pouze jeho ženy. Je chybné z toho vyvozovat, že ho musejí nosit všechny muslimky."
Přehodnotil také některé své protizápadní odsudky z meziválečné doby i okouzlení vším arabským. Po dvacetiletém ústraní v Maroku se nakonec uchýlil do jižního Španělska, kde v roce 1992 v necelých dvaadevadesáti letech zemřel. Pohřben je na malém muslimském hřbitově v Andalusii, kraji, který tisíc let před tím obývali vzdělaní a tolerantní muslimští racionalisté - jakým se i Leopold Weiss snažil celý život být.
