R.A.F.

Impulsem pro vznik R.A.F. byl šok, jejž zažili berlínští studenti na začátku června 1967. Před západoberlínskou radnicí se tehdy sešlo několik stovek mladých lidí, aby demonstrovali proti návštěvě íránského šáha. Íránští tajní policisté na demonstranty zaútočili a zbili je obušky. Pak se objevila berlínská policie - a světe, div se, začala tlouct studenty spolu s Íránci!

Ještě téhož dne se konala další, mnohem větší demonstrace před budovou opery, kde byla na šáhovu počest uvedena Mozartova Kouzelná flétna. Při ní byl jedním z policistů zastřelen šestadvacetiletý student Benno Ohnesorg.

Pár týdnů po těchto událostech se v jednom studentském bytě poprvé setkali Andreas Baader a Gudrun Enslinová. Při konzumaci hašiše se vážně diskutovalo o dalších akcích. Jeden ze studentů chtěl, aby se na kostelní věži rozvinul velký transparent Znárodněte Springerův koncern, jehož bulvární deník Bild vedl již delší dobu kampaň proti dlouhovlasým studentům. Baaderovi to bylo málo - navrhoval, aby se celá kostelní věž vyhodila do povětří. Kde se vzala mezi rozhněvanými studenty taková radikálnost?

ZAPOMENUTÁ MINULOST

Pro odpověď se musíme vrátit ke zrodu poválečné Spolkové republiky. Její první kancléř Konrad Adenauer budoval nový stát na konsensu všech vrstev společnosti, včetně bývalých nacistů. Pomineme-li několik velkých procesů těsně po válce, jež navíc organizovali Spojenci, nebyli v západním Německu v letech 1950 až 1963 potrestáni ani velitelé koncentračních táborů. Hospodářský zázrak padesátých a šedesátých let působil jako materiální balzám na válečné útrapy a vedl k totálnímu potlačení kruté minulosti, včetně holocaustu.

A tak to byla až nastupující generace dcer a synů, která začala klást rodičům nepříjemné otázky. Dvacet let po skončení války razili tito mladí lidé agresívní tezi, že ten, kdo k minulosti mlčí, byl sám viníkem. Váhavé nebo úhybné manévry rodičů je přitom utvrzovaly v přesvědčení, že Adenauerova republika je shnilá a represívní.

K radikalizaci mladých přispěla i situace ve světě: americké angažmá ve Vietnamu s plošným bombardováním a použitím napalmu proti civilnímu obyvatelstvu a izraelské obsazení Gazy a Jeruzaléma v šestidenní válce se staly svorníky protestu, jenž zachvátil celý západní svět. Vůdcem německých protestů se stal vysokoškolák Rudi Dutschke. A pak se to stalo: 11. dubna 1968 ho na Kurfürstendammu nedaleko jeho bytu zastavil čtyřiadvacetiletý mnichovský natěrač vybuzený protistudentskými výpady bulvárního tisku. Se slovy: "Ty zasraná komunistická svině!" na něho třikrát vystřelil - jeden náboj trefil Dutschkeho přímo do hlavy.

Druhý den pronesla Ulrike Meinhofová - budoucí teroristka, ale teď ještě úspěšná levicová žurnalistka a majitelka vily v prominentní hamburské čtvrti Blankeneese - historické věty: "Když se hodí jeden kámen, je to trestný čin. Když se hodí tisíc kamenů, je to politická akce. Když se zapálí jedno auto, je to trestný čin. Když se zapálí stovka aut, je to politická akce."

Tehdy ji ještě nikdo nebral příliš vážně.

POPRVÉ POHROMADĚ

Andreas Baader, známý svými radikálními postoji, byl rozhodnut provést nikoli symbolickou, ale skutečnou revoluční akci. Vybral si pro ni Frankfurt nad Mohanem, bankovní metropoli, jež se svými okázalými mrakodrapy ztělesňovala nenáviděný kapitál. Večer 2. dubna 1968 schoval spolu s Enslinovou ve dvou obchodních domech těsně před ukončením prodeje načasované zápalné nálože. Aby nedošlo k obětem, měly začít hořet o půlnoci.

Druhý den dopoledne zatkla Baadera a Enslinovou policie. Proces se konal v říjnu 1968 - čtyři obžalované hájilo devět levicových advokátů, jedním z nich byl Otto Schilly, budoucí ministr vnitra ve vládě kancléře Schrödera

Obžalovaní vyfasovali tři roky vězení, mnohem víc, než se čekalo. Studenti se znovu radikalizovali. Poté, co si odseděli třetinu trestu, byli Baader s Enslinovou propuštěni na svobodu, aby čekali na revizi procesu. Jakmile byl tříletý trest potvrzen, odešli do ilegality. Nocovali u radikálních berlínských skupin. Dva týdny je ve svém berlínském bytě hostila také Ulrike Meinhofová.

V dubnu 1970 byl Baader znovu dopaden při obstarávání zbraní. O měsíc později ho Meinhofová s Enslinovou osvobodily, když se vloupaly do knihovny Sociologického institutu, kde střežený Baader studoval politickou literaturu. Od této chvíle byl trojlístek Baader-Meinhofová- Enslinová prohlášen za největší zločince Spolkové republiky.

VELKÁ TROJKA

Andreas Baader se narodil v roce 1943 v Mnichově jako syn historika a archiváře Bernda Phillippa Baadera. Pocházel z jedné z mála německých rodin, které nemohly nacisty vystát. Jeho otec padl koncem války do ruského zajetí a od té doby byl nezvěstný. Matka se podruhé neprovdala a Andi, jak mu říkala, vyrůstal rozmazlován třemi ženami: matkou, babičkou a tetou. V ryze feminním prostředí mu do vínku byla dána samozřejmá schopnost okouzlovat a ohromovat slabé pohlaví. Přesto platil za vzteklé, tvrdohlavé dítě. Jeho učitelé u něj rozpoznali vysokou inteligenci spojenou s mimořádnou leností. Ve škole se nadchl jedině pro to, co ho přitahovalo - pak ale velmi důsledně. V sedmnácti četl Sartra, Nietzche a detektivky Raymonda Chandlera. Jeho spolužáci vzpomínají, že byl drzý a rád se rval. Později objevil zálibu v rychlých autech a neváhal je krást.

V roce 1963 odešel dvacetiletý Baader do Berlína, kde se potloukal po kavárnách a začal pracovat na své legendě. Sponzorován rodinou navštěvoval bohémské hospody a rád na sebe upozorňoval zevnějškem: někdy nosil klobouk a la Humphrey Bogart, jindy se stylizoval jako Marlon Brando. Občas předstíral zkušeného zloděje aut nebo dával k lepšímu své sadomasochistické historky.

Gudrun Enslinová, pohledná mladá žena, jež v červenci 1967 potkala ve studentském bytě Andiho Baadera, byla vzorně vychovaným dítětem z rodiny evangelického faráře. Na gymnáziu si vzala rok volna a strávila je v americké puritánské rodině metodistů. V roce 1962 začala studovat germanistiku v Tübingenu. Tam se seznámila s Bernwardem Vesperem, synem básníka, jenž psal za války ódy na Hitlera. Bernward za to svého otce nenáviděl a toužil po tom, stát se levicovým spisovatelem. Se svolením Gudruniných rodičů se zasnoubili. Když Gudrun získala stipendium pro zvlášť nadané studenty, odešli do Západního Berlína, kde se už dávno shromažďovali mladí lidé toužící po liberální alternativě k zapšklé Adenauerově republice. Tady se jim narodilo dítě. Jenže zjevení Baadera, imponujícího ženám svým radikalismem mělo pro mladý pár dalekosáhlé důsledky: Gudrun se rozhodla opustit snoubence i dítě a odejít za svým idolem.

Ulrike Marie Meinhofová byla takřka o deset let starší než Baader. Pocházela z evangelické rodiny. Její otec byl před válkou ředitelem Městského muzea v Jeně. Když se vůdčí osobnosti evangelické církve nechaly glajchšaltovat nacistickým režimem, vstoupila rodina do zakázaného hnutí evangelíků, které oponovalo nacistické ideologii. V patnácti Ulrike osiřela a byla vychovávána tetou. Po maturitě získala státní stipendium a začala studovat. Její spolužáci vzpomínají, že se ještě ve dvaceti před obědem v menze modlila. O rok později už podala přihlášku do SPD a radikální studentské organizace SDS (Socialistický spolek německých studentů). Ve třiadvaceti se stala dopisovatelkou levicového časopisu Konkret, jenž byl z velké části tajně financován východoněmeckým režimem. Spíš z idealismu než pro ideologickou indoktrinaci podala přihlášku do Moskvou sponzorované Komunistické strany Německa (KPD). Začala žít se šéfredaktorem Konkretu Klausem Rainerem Röhlem, pohybovali se mezi hamburskou smetánkou, mezi níž bylo tehdy extrémní levičáctví v módě. Provozovala tak schizofrenní trojroli levicové agitátorky, matky malých dvojčat a předními intelektuály Spolkové republiky obdivované žurnalistické hvězdy.

Momentem obratu byla radikalizace studentského hnutí, již Ulrike novinářsky zaznamenávala, a manželova milostná aféra. Na jaře 1968 opustila ze dne na den bohémský život v hamburské vile a se svými dvojčaty odešla do centra dění, do Západního Berlína.

V květnu 1969 přestala přispívat do Konkretu, časopis označila za kontrarevoluční, a aby podtrhla své rozhodnutí, vloupala se s bývalým snoubencem Gudrun Enslinové do vily, v níž ještě před rokem bydlela. Uvnitř s Vesperem zdevastovali všechno zařízení.

VÝCVIK U ARAFÁTA

V červnu 1970 odletěla první skupina sympatizantů R.A.F. z východoněmeckého letiště Schönefeld do Bejrútu, kde se zúčastnila dvouměsíčního vojenského výcviku v táborech Arafátovy Organizace pro osvobození Palestiny. Ve druhé skupině dorazili do Libanonu - převlečeni za Araby - i Baader, Enslinová a Meinhofová. V Berlíně se zatím ostatní soudruzi (tak se teroristé titulovali) připravovali na boj v podzemí: najímaly se ilegální byty a auta, sháněly se - hlavně přepadáním bank - peníze. A řada prominentních německých intelektuálů bez dlouhého rozmýšlení pomáhala.

V létě 1971 publikoval Ústav veřejného mínění výsledky průzkumu na téma Baader-Meinhofová: Zločinci, nebo hrdinové? Každý čtvrtý dotázaný mladší třiceti let cítil k R.A.F. sympatie.

DOPADENI!

Počátkem května 1972 zaminovali Američané všechny severovietnamské přístavy. Němečtí teroristé neváhali. Už 12. května zdevastovaly tři bomby americké důstojnické kasino ve Frankfurtu. Bilance: jeden mrtvý a třináct zraněných.

O týden později vybuchly tři bomby v centrále tiskového magnáta Axela Springera v Hamburku. Bilance: sedmnáct zraněných, z toho dvě osoby těžce.

Za dalších pět dní detonovaly tři bomby v komplexu kasáren americké armády v Heidelbergu. Zabily tři americké vojáky. Jenomže to už se začala stahovat smyčka.

Na podzim roku 1971 byl do čela Spolkového úřadu pro kriminalitu jmenován Horst Herold. Jeho jméno se mělo brzy stát symbolem honičky na zbylé teroristy. Herold řídil pátrání až do roku 1981 a vždy byl - a ještě dnes v penzi stále je - jednou z nejvíce chráněných osob Spolkové republiky. Stal se vedoucím úřadu s ročním rozpočtem 55 miliónů německých marek, v němž pracovalo 1100 lidí. Když v roce 1981 odcházel, pracovalo v jeho instituci 3500 lidí a měla k dispozici 290 miliónů marek.

Herold vešel do historie jako autor rastrového pátrání vedeného pomocí megapočítače, k němuž měla přístup každá policejní stanice. Koncem sedmdesátých let bylo v jeho kartotékách registrováno skoro pět miliónů jmen, dva milióny občanů v nich měly otisky prstů a fotografie. Ve sbírce rukopisů bylo šedesát tisíc vzorků a detailní údaje o dalších 135 tisících osobách.

Herold nebyl jen pečlivý sběratel dat, ale především mimořádně inteligentní kriminalista, který se detailně seznámil s nejnovější historií studentských bouří a byl schopen empatie do myšlení teroristů. Zároveň si kladl zneklidňující otázky: Je současný německý a světový terorismus produktem nemocných mozků, jak je všeobecně souzeno, nebo nějakým způsobem zrcadlí situaci západních společností? Reflektuje problémy, které objektivně existují? Má bojovat proti terorismu policie, nebo politika? Má vůbec smysl bít teroristy po hlavě, nebo jim dokonce hlavy stínat? Není lepší politicky působit tak, aby se změnily poměry, z nichž terorismus vyrůstá?

První červnový den v šest hodin ráno obklíčilo 150 policistů garáž na okraji Frankfurtu. V ní se ukrývali Andreas Baader a jeho kolega Holger Meins. V divoké honičce, spojené s přestřelkou, byl Baader postřelen do stehna. Pak ho policisté polonahého dovlekli - jako trofej - před televizní kamery.

Po zatčení Baadera odjela Enslinová do Hamburku za Meinhofovou. Sedmého června zahlédla pokladní v jednom hamburském butiku v kabelce velmi unavené mladé ženy pistoli. Dvěma policistům, kteří měli nablízku službu, se podařilo Enslinovou zatknout. O týden později navštívila v Hannoveru jednoho levicově orientovaného učitele mladá žena. Zajímalo ji, jestli u sebe nechá druhý den přenocovat dvě osoby. Ráno vypravoval učitel tuto podivnou příhodu své přítelkyni. Ta mu poradila, aby šel na polici. Večer byla Ulrike Meinhofová při otevření dveří učitelova bytu odzbrojena policisty.

HLADOVKA A SMRT

V prvním roce vazby byli hlavní aktéři R.A.F. rozmístěni ve věznicích po celém Německu. Nejhůř úřady zacházely s Ulrike Meinhofovou. Od června 1972 do února 1973 žila v totální zvukové izolaci, v cele, kterou ve svých zápiscích pojmenovala "mrtvý trakt".

Teroristé spolu komunikovali pomocí motáků vynášených jejich advokáty. Zahájili sérii hladovek, aby prosadili společné umístění v jedné věznici. Koncem roku 1974 se jim to podařilo: svezli je do nové věznice, jež byla zvlášť postavena pro nadcházející proces. Podle stuttgartské čtvrti, v níž stála, dostala symbolický název Stammheim (Kmenový domov). Vedle Baadera, Enslinové a Meinhofové se ve zdejším traktu zvýšené bezpečnosti ocitl ještě Holger Meins a Jan-Carl Raspe.

Zatímco Baader, Enslinová a Meinhofová byli při hladovkách násilně krmeni, zdravotní stav Holgera Meinse se prudce zhoršoval. Po dvouměsíční hladovce vážil 183 centimetrů vysoký bývalý student filmové režie pouhých devětatřicet kilo. Ve stavu totálního vyčerpání stihl ještě napsat závěť: "Pro případ, že ve vězení zemřu, byla to vražda. Bez ohledu na to, co budou tvrdit ta prasata."

Poté, co byla Meinsova smrt oznámena v médiích, vyšly do ulic velkých německých měst stovky demonstrantů. Na stěnách domů a kostelů se objevil nápis: Pomsta za Holgera Meinse.

PŘIJÍŽDÍ SARTRE

Několik dní po Meinsově smrti byl v Berlíně zastřelen soudce Günter von Drenkmann. S procesy proti teroristům neměl nic společného. Baader a jeho přátelé vydali k soudcově smrti prohlášení: "Máme z té popravy radost. Tato akce byla nutná, protože ukázala každé justiční a policejní svini, že už dnes může být volána ke odpovědnosti."

Vězňové se také rozhodli vyburcovat světovou veřejnost. Pro takovou akci se od padesátých let dvacátého století až do své smrti v roce 1980 hodil nejlépe Jean-Paul Sartre. Ulrike Meinhofová mu napsala dopis: "Sartře, víme, že jsi nemocný, ale jsme toho názoru, že to, co od Tebe chceme, překračuje vše ostatní. Držíme hladovku, a proto Tě žádáme, abys ihned přijel a udělal interview s Andreasem Baaderem."

Sartre opravdu přijel, požadované interview s Baaderem se sice nekonalo, ale přesto s ním hovořil. Poté na otázky novinářů odpověděl: R.A.F. sice ohrožuje levici, ale já jsem přijel, abych pomohl. Příčinou hladovky jsou podmínky ve vězení.

DRUHÁ GENERACE

Na jaře roku 1975 se chystaly v Západním Berlíně volby. Tři dny před jejich datem byl teroristy unesen přední kandidát konzervativní CDU Peter Lorenz. Za politikovu výměnu žádali únosci propuštění šesti vězňů, kteří nepatřili ke špičkovým teroristům. Nebyl mezi nimi nikdo z těch, kteří spáchali vraždu. Po třídenním vyjednávání dopravilo letadlo Lufthansy propuštěné teroristy do Adenu v Jižním - komunistickém - Jemenu.

Pětadvacátého dubna 1975 krátce před polednem přepadlo šest teroristů skupiny Komando Holger Meins velvyslanectví Spolkové republiky ve Stockholmu. Jejich ultimátum znělo: propuštění topteroristů ze Stammheimu.

Švédská policie obsadila spodní patro budovy a chystala se k útoku. Teroristé zajali německého vojenského atašé, vyhrožovali jeho popravou a vyhozením ambasády do povětří. Aby švédskou policii přinutili k odchodu, vojenského atašé postřelili a později zastřelili hospodářského atašé ambasády. O půlnoci zničila mohutná detonace část velvyslanectví. Byla to bomba nastražená teroristy. Při následujícím útoku na hořící budovu jeden terorista zahynul.

PRVNÍ SEBEVRAŽDA

Proces s hlavními aktéry R.A.F. začal 21.května 1975. V jeho průběhu se prohloubila propast mezi Ulrike Meinhofovou a dvojicí Enslinová-Baader. Devítiměsíční izolace v mrtvém traktu zanechala v psychice Meinhofové hluboké stopy - kolísala teď mezi otevřenou agresivitou a masochistickým sebeponižováním.

Ráno 7. května 1976 ji našli oběšenou na mříži okna v její cele, aniž zanechala dopis na rozloučenou. Dvě provedené pitvy, jedna vězeňským lékařem, druhá na přání rodiny uznávaným specialistou, nepřinesly sebemenší důkaz naznačující cizí zavinění. Pro teroristy a jejich sympatizanty to přesto byla jednoznačná záležitost - jednalo se o státní popravu.

Pohřbu Meinhofové se zúčastnily čtyři tisíce lidí. Na transparentech stálo: "Je v nás smutek a hněv, který neztratíme. Ulrike, pomstíme tě." Pohřební řeč pronesl Klaus Wagenbach, známý levicový vydavatel a jeden z největších znalců díla Franze Kafky. Připomněl životní cestu mrtvé a označil její odchod do podzemí za odpověď na německé poměry, v nichž je jakákoliv kritika automaticky považována za extremismus. Ale německá společnost reagovala i opačně. Věznění teroristé byli v následujících týdnech zaplaveni množstvím anonymních i podepsaných dopisů, k nimž byly jako dárek připojovány oprátky s výzvou, aby následovali příklad Meinhofové. Jak se později prokázalo, rozhodl soudní senát, aby se tyto dopisy včetně oprátek(!) obžalovaným pravidelně doručovaly.

ÚNOS SCHLEYERA

Na konci dubna 1977 byl po takřka dvou stech dnech soudního přelíčení vynesen rozsudek: za vraždy, přípravu vražd a bombových atentátů byli Baader, Enslinová a Jan-Carl Raspe odsouzeni k doživotnímu vězení.

Druhá generace teroristů však vraždila dál. Tři týdny před vyhlášením rozsudku byli na cestě do práce v pancéřovaném mercedesu zastřeleni hlavní žalobce Spolkové republiky Německo Siegfried Buback, jeho řidič a osobní strážce. Prvního června byl ve své vile zastřelen bankéř Jürgen Ponto.

Ale hlavní útok měl teprve přijít.

Hans-Martin Schleyer ztělesňoval v očích teroristů všechny neřesti generace otců. Již za studií byl příslušníkem zbraní SS, během protektorátu se v Praze staral o organizaci válečného průmyslu a po válce se bez nejmenších problémů se svou minulostí vypracoval na jednoho ze šéfů koncernu Daimler-Benz. Navíc byl nechvalně známý svou tvrdostí a arogancí vůči odborům. Pátého září 1977 čekala na jeho obrněný Mercedes 450, doprovázený autem se třemi osobními strážci, čtveřice teroristů. Zablokovali Schleyerovu konvoji cestu mikrobusem. V následné přestřelce zahynul Schleyerův řidič a všichni tři bodyguardi. Sám Schleyer jako zázrakem přežil bez zranění. Teroristé ho dopravili do podzemní garáže ve velkém činžovním domě na okraji Kolína-Erfstadtu. Po půlnoci ho odvedli do najatého bytu. V něm dvaašedesátiletého Schleyera uzamkli do vysoké, zvukově izolované skříně. V poutech v ní seděl 45 dnů.

Následující den byla vládě Spolkové republiky doručena poštou obálka se Schleyerovou fotografií a štítkem: Vězeň R.A.F. Dopis obsahoval požadavky únosců: propuštění deseti vězněných teroristů, včetně Baadera a Enslinové, do čtyřiadvaceti hodin a letadlo připravené na frankfurtském letišti. Začalo pátrání, boj o čas i vyjednávání. Ale vězni propuštěni nebyli.

Prioritu v prohledávání měly podle rozkazu Horsta Herolda činžovní domy nacházející se v těsné blízkosti nájezdů na dálnici. Již dva dny po únosu zvonil v domě, kde byl Schleyer vězněn, policista. Zeptal se domovníka, zda neviděl něco mimořádného, a pak prolistoval nové nájemní smlouvy. Zjistil, že byt, v němž byl zadržován Schleyer, splňuje vytypovaná kritéria: byl před poměrně krátkou dobou najat mladou ženou a činže byla zaplacena na několik měsíců dopředu. Byla to horká stopa. Policista informoval dálnopisem odpovídající policejní stanici. Ta však informaci z neznámých důvodů ignorovala. Totožnost ženy nebyla ověřena a byt nebyl nikdy prohledán. O měsíc později - 13.října 1977 - bylo po odletu z Mallorky uneseno komandem Organizace pro osvobození Palestiny letadlo Lufthansy směřující do Frankfurtu. Únosci požadovali propuštění všech soudruhů vězněných v německých věznicích a výkupné patnáct miliónů dolarů.

Z Říma podniklo letadlo dobrodružnou šestidenní cestu přes Dubaj a Aden do somálského Mogadiša. Tam o pár hodin později přiletěla zvláštní skupina Bundeswehru, která byla založena v roce 1972 po tragických událostech mnichovské olympiády. Palestinští teroristé mezitím zastřelili kapitána letadla a dvě další osoby.

Vojáci Bundeswehru zasáhli o půlnoci 18. října. Během pěti minut vnikli do letadla, zastřelili až na jednu výjimku všechny palestinské teroristy a osvobodili rukojmí. Pokus o osvobození Baadera s Enslinovou tak znovu nevyšel.

TRAGICKÉ FINÁLE

Osmnáctého října 1977, při roznášení snídaně ve stammheimském vězení, našli dozorci tři mrtvoly. Baadera, zastřeleného pistolí do týla, Raspeho jinou pistolí do spánku. Enslinová visela na elektrickém kabelu připevněném na mříži okna cely. Přežila jen Irmgard Möllerová, odsouzená v jiném procesu, - ta se pobodala do srdeční krajiny nožem z vězeňského příboru.

Podle všech závěrů šlo o sebevraždy. Pistole propašovali do cel advokáti. Jenže otázka: Vražda, či sebevražda? dodnes dělí Spolkovou republiku na dva tábory. Mnohé totiž naznačuje, že zejména v případě obou zastřelených mužů nebyla všechna fakta zcela zvážena a osvětlena.

O den později - 19. října 1977 - bylo objeveno mrtvé tělo Hanse-Martina Schleyera v alsaských Mylhúzách. Za jeho únosem a vraždou stála Brigitte Mohnhauptová, dopadená v roce 1982, o tři roky později odsouzená na doživotí a letos na jaře propuštěná.

Smrt Baadera a jeho přátel neznamenala konec německého terorismu. Nová generace R.A.F. se poučila. Nezanechávala stopy a vraždila zákeřně. Od roku 1978 do pádu berlínské zdi provedla deset větších atentátů. R.A.F. zabíjela ještě počátkem devadesátých let. Až 25. dubna 1998 oznámili na svobodě žijící teroristé rozpuštění skupiny.

Jednu z nejvýstižnějších charakteristik R.A.F. podala její zakládající členka Astrid Prollová, zároveň jedna z prvních, jež se k organizaci obrátila zády. Na otázku: Čím byla R.A.F? odpověděla: Vůbec nevím, zdali to byla politická skupina. Spíš byla výrazem drzého sebepřecenění celé jedné generace.

AUTOR JE SPOLUPRACOVNÍKEM REDAKCE