Svůj život vystavěl jako mýtus a donutil vlastní biografy, aby tomuto mýtu uvěřili. Fakta? Mnoho jich v případě GUSTAVA MEYRINKA nemáme. A tak nezbývá než citovat legendy šířené spisovatelovými obdivovateli, bez dalších námitek je označit za skutečnost, jakkoli se jim rozum zdráhá uvěřit.
Manipuluje s námi. Gustav Meyrink po sobě zanechal pomníčky v rozostřených tvarech mýtů a legend, kolem kterých odvíjí svůj životní příběh - tak, jak chce, aby byl sto čtyřicet let po jeho narození vypravován.
A daří se mu to, opravdu daří.
Třeba teď: Píše se rok 1891 a Gustav Meyer - zatím se nerozhodl pro dráhu spisovatele a používá své civilní jméno - uvažuje o sebevraždě.
Zbývá poslední krok.
Je mu 23 let. Před dvěma roky založil s přítelem a bývalým spolužákem z obchodní akademie Janem Morgensternem (synovcem slavného německého básníka Christiana Morgensterna) směnárnu, malý bankovní dům - Gustav Meyer et Morgenstern. Byl to odvážný podnik. Ale zdá se, že finanční obtíže nejsou důvodem pro čin, na který se chystá.
Sám Meyrink hovoří o rozhodnutí "z milostného hoře a jiných sentimentálních důvodů". Možná to nejsou jen vágní slova, ale součást zděděného pudu - uplyne řada let a sebevraždu spáchá také Meyrinkův syn Hano.
Spisovatel přiloží ke spánku revolver značky Bulldog. Jenže pak se stane něco neočekávaného: "Vyrušil mne šelest u dveří mého mládeneckého pokoje: fatum převlečené za nakladatelského poslíčka mi podstrčilo pod práh publikaci. Kdyby tehdy bývala visela zvenčí schránka, nebyl bych nejspíše mezi živými."
Tenký sešit - právě takový, aby podklouzl nad prahem dveří - obsahoval okultní a spiritistické příběhy. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století velmi módní literaturu.
"Tato oblast, kterou jsem dosud znal jen z doslechu, ihned zaujala mou pozornost do té míry, že jsem schoval revolver do zásuvky, kde měl čekat na další, příznivější příležitost."
O dalším Meyrinkově životě je rozhodnuto.
"Co se zpočátku jevilo jako zvědavost nebo povrchní zájem, proměnilo se v průběhu několika málo let v planoucí touhu po vědění a neukojitelnou, spalující žízeň!"
Romantický příběh o zázrakem zmařené sebevraždě a prozření tak vrcholí. Po pravdě - je to dobře vystavěná legenda. Nepostrádá podrobnosti dodávající zdání autenticity (revolver značky Bulldog), zázračný zvrat ani závěrečné, vpravdě životní poznání, jež je její pointou.
Zdá se, že Meyrink (jako v jiných případech, a bude o nich řeč) zasadil do svého života jeden z příběhů, které s takovým smyslem pro vše tajemné a okultní, pro nevyzpytatelnost lidské existence psal.
Stal se alter egem svých hrdinů.
Anebo - ano, možná je to obráceně a Meyrink do svých příběhů vložil více než cokoli jiného, víc než fantazii, skutečné zážitky svého života. A hrdinové - v čele s tím nejslavnějším, Athanasiem Pernathem, pražským rytcem kamejí - jsou naopak alter egem, opsanou tváří spisovatele.
Kde je skutečnost?
Pravda a mýty se v Meyrinkově případě prostupují a vytvářejí krajinu značně nepřehlednou. Jako v Golemovi, jeho největším románě.
SÁM V PRAZE
Gustav Meyrink se narodil 19. ledna 1868 ve Vídni jako nemanželský syn herečky Marie Meyerové a württemberského státního ministra Karla von Varnbühler von und zu Hemmingen.
Tuctový příběh, alespoň napohled - matka herečka, otec vysoce postavený aristokrat.
Burleska z vídeňských salónů.
Jenže neobvyklý původ poznamenal Meyrinkův život. Po letech, až v podolském veslařském klubu urazí jeden z důstojníků jeho budoucí ženu Menu Berntovou a Meyrink ho vyzve na souboj (je vynikající šermíř), voják odmítne - s nemanželskými syny se nelze bít! Aféra bude mít dalekosáhlé důsledky a vyústí v Meyrinkův odchod z Prahy.
Ale možná byla taková doba.
Její styl.
A milostný román herečky Meyerové a württemberského ministra byl jen předzvěstí mnohem slavnějšího příběhu o nerovné lásce. Vzplanutí samotného císaře Františka Josefa I. k Marii Schrattové, herečce vídeňského Městského divadla a Burgtheateru.
Psal se rok 1883.
A druhá, méně slavná a úspěšná z obou Marií, tou dobou putovala po německy mluvících městech od divadla k divadlu, od angažmá k angažmá. Syn Gustav s ní.
V roce 1885 dorazili přes Mnichov a Hamburk do Prahy.
Marie Meyerová teď vystupuje v Německém zemském divadle, syn studuje na obchodní akademii v Masné ulici. Klid netrvá dlouho. Zanedlouho Marii Meyerové nabídnou další angažmá - tentokrát v Berlíně. Odchází a syna Gustava nechává v Praze.
Vedly ji k tomu ohledy na školu? Předchozí studia v Mnichově a Hamburku musel kvůli stěhování přerušit.
Možná.
V roce 1888 Gustav Meyer maturuje. Zůstává v Praze, i když neumí česky a společensky je odkázaný na pohyb uvnitř čtyřicetitisícové německy mluvící menšiny.
O tři roky později zakládá, nejspíš za pomoci peněz poukázaných otcem v den plnoletosti, již zmíněnou bankovní společnost.
Teď je bankéř a to zní v pražských kruzích dobře.
VIDĚT ZA ZAVŘENÝMI VÍČKY
Jestliže k Meyrinkovu prozření - alespoň tak, jak je popisuje - došlo na tehdejší Ferdinandově, dnes Národní třídě, kde v roce 1891 bydlel, k okultnímu zasvěcení dospěl na protějším vltavském břehu - na Kampě.
Stalo se to jedné zimní noci a všude bylo plno sněhu.
"Za mnou čněla stará Mostecká věž s velikými hodinami. Již po několik hodin jsem tam seděl, chvěje se chladem, přestože jsem byl zachumlán do kožichu, a zíral do černošedého nebe, usiluje o to, dosáhnout jakýmkoliv způsobem toho, co mi bratří žijící v Indii v náznaku popsali jako vnitřní zření. Zase vše nadarmo!"
Ale Meyrink se nevzdával.
"Předsevzal jsem si podle vznešeného vzoru Gautamy Buddhy, že pokud to bude v mých silách, nevstanu z lavičky dříve, dokud se mi nezdaří dosáhnout alespoň malého pokroku. Uběhlo asi pět hodin a tu se náhle vnutila pohříchu lidská otázka: Kolik je asi hodin? A hle! Právě v tom okamžiku, kdy jsem se vytrhl ze svého ponoření, zřel jsem kupodivu s jasností větší, než bylo mé předchozí vnímání nějakého skutečného předmětu, ohromně jasně zářící ciferník hodin, vznášející se na obloze. Ručičky ukazovaly za dvanáct minut dvě. Jasně jsem cítil, jak se mi zastavuje srdce, což jsem přikládal za následek tomuto mohutnému dojmu. Jak jsem si brzy poté všiml, šlo o omyl, protože zpomalení tepu nebylo následkem, ale příčinou té vize. Měl jsem přitom zvláštní pocit, že mi nějaká ruka svírá srdce. Otočil jsem se a pohlédl na hodiny: i ony ukazovaly za dvanáct minut dvě!"
Bylo vyhráno.
"Domů jsem si přinesl jako trvalý zisk přesné vědění o tom, jak napříště zařídit, abych znovu dosáhl vnitřního zření: ovlivnit srdeční tep, přimět se k větší bdělosti, zaměřit paralelně osy očí tím, že se budu soustředěně dívat do největší dálky, atd."
Co přesně vnitřní oko a vnitřní zření jsou, vysvětlil Meyrink o několik let později v Golemovi.
"Byla to ona schopnost vidět za zavřenými víčky, která okamžitě zmizí, jakmile otevřeme oči - schopnost, o níž si všichni myslí, že ji mají, a kterou ve skutečnosti mezi milióny ovládá sotva jeden."
Ano, jeden mezi milióny - Gustav Meyrink.
Opravdu tomu věřil?
Anebo šlo o záměrnou sebestylizaci? Cílevědomé utváření tajemného (provokativního a přitom atraktivního) nymbu, který z Meyrinka učinil jednoho z nejznámějších lidí tehdejší Prahy a jeho knihám pomohl zajistit fantastický úspěch? Marketing na přelomu století?
A buďme poctiví, je tu ještě třetí možnost: co když opravdu existovalo a třeba existuje Bratrstvo Asijských bratří, které zná klíč k tajemstvím života, a Meyrink skutečně byl jeho členem? Vnitřní oko, ono vnitřní zření, které není jen iluzí vyvolanou meditací? Co když Meyrink skutečně patřil mezi několik málo zasvěcených?
To je věčná pohádka novoromantiků.
PODIVÍN, HAŠIŠ, OPIUM
Jaký vlastně Gustav Meyrink byl? Nebo lépe, jak se jevil svému pražskému okolí? Výrazná a konfliktní osobnost provokovala svědectví - dokumentární i prozaická.
Max Brod píše: "Vypadal jako velice elegantní, štíhlý, trochu neduživý důstojník ve výslužbě. Bylo ho možno najít neděli co neděli dopoledne na promenádě na Příkopech; chodil vždycky sám ... Výraz v jeho tváři byl hrdý, uzavřený. Velké modré oči občas posměšně zaplanuly. Přitom chodil vždycky u samého vnějšího okraje chodníku, jako by chtěl přehlédnout celý ten houf promenujících se lidí a nikoho nesměl vynechat. A najednou, jako by ho přemohla únava, šel dál, ale nikoho si už nevšímal; vůbec nezvedl oči. Já ho zdálky pozoroval a chvěl jsem se úctou."
Brod vzpomíná na setkání v kavárně Continental (oblíbeném podniku pražských Němců a německy mluvících Židů v dodnes stojícím domě na Příkopech 1047/17) a přidává obraz sugesce, již podmanivý muž šířil: "Všechno, co souviselo s chvílemi strávenými s Meyrinkem, se před mýma očima magicky měnilo: dokonce i sklenice vody, kterou přinesl sklepník, kávová lžička tiše zacinknuvší o sklo, maličká miska s třemi kostkami cukru."
Spisovatel exprese a erotických vášní Paul Leppin vykreslil Meyrinka v románě Severinova cesta do temnot. Vystupuje zde jako Nikolaus. "Ve svém elegantně a vkusně zařízeném bytě měl mnoho podivuhodných a neobyčejných věcí - bronzové sošky Buddhů se zkříženýma nohama, mediální kresby v kovových rámech, skarabeje i magická zrcadla, portrét Blavatské a opravdovou zpovědnici."
O několik stránek dál: "V pokoji mladého Nikolause byla zapuštěna do zdi malá skříňka, zdobená drahokamy a intarziemi. Když se Severin jednoho dne zeptal na její obsah, vytáhl Nikolaus z kapsy tenký klíč a otevřel ji. Uvnitř ležely červené pilulky opia, jedovatý prášek v miniaturních skleněných rourkách a indický chrámový hašiš v plochých lékárenských krabičkách, všechno pečlivě zabalené a poskládané."
Na Leppina musel udělat přítelův byt silný dojem, k jeho popisu se vrací stále znovu: "Nikolaus spal v budoáru. V tomto pokoji, který se podobal spíš rozpustilému hnízdečku nějaké kurtizány nežli mládenecké ložnici, shromáždil jeho vybraný vkus stovky uměleckých předmětů. Od stropu visela stříbrná svítilna, jejíž světlo hořelo za medově zbarvenými skly. Na židlích a malých stolcích zářily těžké barvy hedvábí a brokátu. Sošky z temného bronzu, pouzdra ze santalového dřeva a japonské laky stály vedle ozdobných sklenic a krabiček, vedle mešních kalichů a asiatských misek a velký, stářím zčernalý svícen držel ve svých pažích sedm silných a slavnostních svící."
Jak musel takový muž působit na pražské středostavovské německé elity, je nasnadě. Mladí ho obdivovali - zejména pro jeho povídky otištěné v prestižní mnichovské revue Simplicissimus, staří zatracovali.
Byl zvláštní. Vysmíval se.
A točily se kolem něj skandály a klepy.
MRTVÝ OTEC PORADÍ
Osmnáctého ledna 1902 vypukla aféra, která několik měsíců živila pražský tisk. Policejní rada Wenzel Olič, jenž necelou dekádu předtím vykonstruoval na základě chorých sdělení udavače Mrvy proces s Omladinou, nechal zatknout - na druhý den právě čtyřiatřicetiletého - Gustava Meyera, majitele První křesťanské směnárny v Jungmannově ulici. (V roce 1894 se Meyrink ve svém podnikání osamostatnil.)
Obvinil ho, že svými klienty manipuluje za pomoci okultních praktik a nutí je k nevýhodným transakcím. "Ve zprávách tisku se tvrdilo, že využíval spiritismu pro svůj obchod, neboť vyvolával duchy, kteří radili příbuzným k burzovním spekulacím, že se vydával za syna bavorského krále a že vkladů a směnek zákazníků nepoužíval ke spekulacím pro své klienty, nýbrž k vlastním obchodům," popisuje dobovou konstrukci Egon Ervín Kisch.
V pozadí obvinění stál pravděpodobně onen neuskutečněný souboj s důstojníkem v záloze a veslařem klubu Regatta Wilhelmem Ganghofnerem.
Pokračuje Kisch: "Meyer podal totiž u c. a k. sborového velitelství dvě udání; v nich obvinil nadporučíka Karla Hellera, že porušil povinnosti sekundanta a podal úmyslně nesprávné informace, a setníka Budinera, že udal na policii připravovanou věc. Oba důstojníci žalovali pro urážku na cti a okresní soud odsoudil Meyera ke čtrnácti dnům vězení, které byly změněny v peněžitou pokutu. Meyer podal odvolání a připravoval nové důkazy, v nichž chtěl uvést také tajnou rozmluvu mezi policejním radou Oličem a setníkem Budinerem."
Začalo rozsáhlé vyšetřování.
Bylo vyslechnuto na tři sta svědků. Přezkoumány všechny bankéřovy obchody od chvíle, kdy se pustil do finančního podnikání. To vše s nulovým výsledkem. Nakonec bylo trestní stíhání zastaveno a bankéře 2. dubna v deset hodin dopoledne propustili na svobodu.
"Mé knihy byly shledány úplně a jour," sděluje pražskému tisku.
Jenomže dobrá pověst je ve finančním světě nevratná.
"Na všech stranách jen špatná pověst a klepy," vzpomíná Max Brod. "Tatínek pokládal Meyrinka za úplně nevinného. Ale přesto jsem na něm viděl, na jeho starostlivém pohledu, že mu není zrovna dvakrát vhod - i když o tom neřekl jediného slova -, že toužím ze všech možných společností, které Praha nabízela, právě po společnosti Meyrinkově a že ji vyhledávám."
První křesťanská směnárna se ocitla v troskách.
Znechucený Meyer ještě několik měsíců setrval v Praze a v roce 1903, nejpozději 1904, ji definitivně opustil. Nejprve do Vídně, pak do Mnichova.
"Po léta bylo mým nejvřelejším přáním obrátit se ku Praze navždy zády, ale držela mě jako ve vězeňských zdech. Jakmile se mi to podařilo, hned se také obrátil můj osud k lepšímu. Kdyby se mě někdo zeptal: Chtěl byste znovu žít v Praze?, odpověděl bych: Ano, ale jen ve vzpomínkách; ve skutečnosti ani hodinu. V noci často sním o Praze a jejím nezvyklém, démonickém kouzlu, když se probudím, je mi, jako bych se zbavil noční můry."
Všechno zlé je k něčemu dobré.
Gustav Meyer se definitivně začal věnovat literatuře. A s velkoněmeckými buršáky, vojáky, soudci i právníky si to rozdal ve svých románech a povídkách. Nevyšli z toho střetu nejlíp.
Jeho umělecké jméno zní Gustav Meyrink.
PRAŽSKÝ ROMÁN
Kromě odborných spiritistických a okultních textů napsal pět románů, několik (vesměs zapomenutých) divadelních her a řadu povídek. Jaké jsou?
Argentinský spisovatel Jorge Luis Borges (další z těch, kteří se pokusili nahlédnout do tajemného světa mystiky) říká o Golemovi: "Je to jediná kniha Gustava Meyrinka, jež stojí za zmínku. Ostatní raději neotvírat; jsou udělány ze špatné literatury a z ještě horší teosofie. V každém případě cosi ze zvláštností Prahy je v té knize zachyceno; je plná snů ztrácejících se v jiných snech. V Praze je všechno zvláštní anebo, chcete-li, nic není zvláštní. Může se tam přihodit cokoli."
Je to příkrý soud, ale je na něm něco pravdy.
Golem - první Meyrinkův román - vyšel v roce 1915 a okamžitě sklidil obrovský úspěch. V laciném vydání putoval na frontu a dodnes je - při vší úctě ke Kafkovi, Haškovi nebo Kunderovi - nejznámějším pražským románem.
Není to Voskovcův a Werichův hliněný homunkulus přepásaný železnou obručí. Meyrinkův Golem je více principem než stvořením, pohledem do vlastní tváře než reálnou existencí, odrazem bytí než bytím samotným.
Meyrink zde nakládá s pražskou mytologií, spojuje legendy se skutečností, dávno mrtvé se živými a hrdiny svého románu - jakoby vytržené z času a civilní reality města - osazuje do zšeřelých zákoutí pražských chrámů, paláců a domů.
A přidává ze svého života - jak moc a jak intenzívně?
Ze svých sezení v nočním Ungeltu, z opilého bloudění zchátralým městem, experimentů s opiáty, z temných putyk ghetta, z tajemných zasedání lóže U modré hvězdy, znalostí židovské kabaly (ostatně, poměrně mizerných), snů a fantaskních vizí.
Výsledkem je nadreálný obraz, který nemá nic společného se skutečným životem Prahy na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy se román odehrává. (To byla také hlavní výtka české dobové kritiky v čele s Arne Novákem a F. X. Šaldou.)
Jenomže své tajemné kouzlo, svoji strhující a uhrančivou atmosféru si Golem podržel dodnes. Je skvělý, vážně. Vlastně i v tom, že si do jeho rozostřených významů a poselství může každý vložit své vlastní vysvětlení - na úrovni svého ducha, vzdělání a emocí.
Další Meyrinkovy romány takové síly ani hloubky nedosahují. Čím více spisovatel pronikal do tajů spiritismu, všech esoterických nauk a východních náboženství, tím méně byla jeho díla čtivá a přehledná.
Čtenáři se od nich vcelku pochopitelně odvraceli. Totéž platí o Meyrinkových povídkách.
Ale Meyrink se nedal odradit od své cesty. Celý život napřel k poznání, k tomu, aby se z ADEPTA stal MISTREM. V tom jeho život postrádal vypočítavost sebestylizace. V roce 1911 se usadil na břehu jezera ve Starnbergu u Mnichova a neustával ve studiu. Pokud mohl, vesloval, sport byl jeho vášní, a v roce 1927 konvertoval od protestantství k buddhismu.
Tentýž rok vydává svůj poslední román - Anděl západního okna, odehrává se na pražském dvoře Rudolfa II.
V roce 1932 Gustav Meyrink zemřel.
O několik měsíců později už hoří jeho knihy na nacistických hranicích. Kvůli antimilitaristickému obsahu, výsměchu nafoukaným Velkoněmcům i tomu, že jejich autor byl - a dodnes často bývá - mylně považován za Žida.
Vyrostl přece v Praze.
A pak: jeho nejslavnější román - Golem.
ZASTAVIT SRDCE
Je to poslední mýtus Meyrinkova života.
Tentokrát ho nepíše sám - neutváří své curriculum jako v případě textu z pozůstalosti, který obsahuje zprávu o zázračně odvrácené sebevraždě a otevření vnitřního zraku na malostranské lavičce.
Svědectví nám zanechali jeho nejbližší.
Svědectví o čem?
O tom, jak umírá jeden z největších evropských mystiků své doby. Jak by měl umřít.
Tedy: Třetího prosince 1932 se Gustav Meyrink rozloučil se svými blízkými, zaujal jogínskou pozici a za úsvitu 4. prosince 1932 - v okamžiku, kdy nad jezerem, u kterého bydlel, vycházelo slunce - vědomě zastavil své srdce.
Překročil práh do astrálního světa.
Kdo ví, třeba je to pravda.
Skutečnost a mýty se v případě Gustava Meyrinka prostupují.
