Hugo Bergmann

Hugo Bergmann

Hugo Bergmann

Z PRAHY DO ČELA SLAVNÉ UNIVERZITY
V okruhu Franze Kafky byl považován za nejnadějnějšího studenta. Chytrý, komunikativní a energický. Určitě patřil mezi nejzajímavější osobnosti takzvaného Pražského kruhu ...

... a všichni mu předpovídali velkou budoucnost. Té opravdu dosáhl, ale v Praze o tom věděl jen málokdo.


Jméno Huga Bergmanna se nanejvýš objevuje v knihách o Kafkovi, ve výčtu lidí, kteří slavného spisovatele obklopovali. Oba muži patřili do relativně úzké skupiny několika desítek tisíc pražských německy mluvících Židů, ovšem s Kafkou Huga Bergmanna pojí mnohem více.

Narodili se ve stejném roce 1883 (Bergmann 25. prosince), jejich matky byly blízké přítelkyně a oni sami bydleli velmi blízko sebe. Také díky tomu byli spolužáky na německém gymnáziu na Staroměstském náměstí, kde byl ovšem Bergmann na rozdíl od Kafky tradičně primusem. Kafka také pod Bergmannovým vlivem začal studovat chemii. A byl to rovněž Bergmannův vliv, díky kterému se Kafka zajímal o sionismus nebo antroposofii. "Možná že skupina lidí známá dnes jako Pražský kruh byla ovlivněna Bergmannem více než kýmkoli jiným," napsal o mnoho let později jeden z jeho pražských známých. Také Max Brod na něj vzpomínal jako na "skvělého Bergmanna". Jednoduše řečeno, tento charismatický muž v Praze zanechal hlubokou stopu, než odtud v šestatřiceti letech odešel, aby dalších pětapadesát let prožil daleko od rodného města.

ČEŠTINA A DOMÁCÍ ÚKOLY

Kafku a Bergmanna spojovala ještě jedna věc - jejich rodiče a prarodiče pocházeli z prostých poměrů českého venkova. V Bergmannově případě šlo převážně o Příbram a okolí, například Chraštice, Zalužany, Obcov nebo Žďár u Blovic. Je přitom důležité zdůraznit, že zatímco pražští Židé ze středních vrstev byli v té době převážně německy orientováni, chudí venkovští Židé ve středních Čechách naopak tíhli k češství. To byl případ prarodičů Kafky i Bergmanna, jejich rodiče se ovšem usadili v Praze a své syny poslali v rámci snahy o společenský vzestup do německojazyčných škol, i když zůstávali v kontaktu s českým prostředím. O Kafkovi je známo, že mluvil česky dobře. Bergmann podle všeho uměl česky dokonale. On a jeho bratr Arthur prosadili později v židovském spolku Bar Kochba na německé univerzitě, aby byli přijímáni také studenti z české části univerzity. To byl zcela neobvyklý krok v době, kdy se i venkovské hasičské spolky dělily podle jazyka.

Na rozdíl od Kafků nebyli Bergmannovi zámožní a měli by obtíže syna na studiích vydržovat. Hugo byl ale po celých osm let nejlepší ve třídě, dostával tak prospěchová stipendia, a ještě si přivydělával kondicemi. Kafka později žertoval, že "v matematice prošel jen díky tomu, že při písemkách brečel a domácí úkoly ho nechával opsat Hugo Bergmann".

Bergmann byl navzdory svému premiantství ve třídě oblíben, a to také kvůli své ochotě pomáhat. Jeho pedagogický talent využíval i Kafka - často spolu dělali doma u Kafků domácí úkoly. Chudého Bergmanna natolik fascinovalo, že Franz měl nejen vlastní stůl, ale dokonce i pokoj, že na to vzpomínal ještě ve stáří.



Jak poznamenává Kafkův životopisec Ernst Pawel, Bergmann svou činorodostí, energií a sebevědomím připomínal spíše zakladatelskou generaci otců, a nikoli dekadentní syny své generace - i když jeho zájmy byly výsostně duchovní a intelektuální. Bergmann měl během studentských let s Kafkou četné náboženské spory, oba nezávisle na sobě vzpomínali na jeden rozhovor, který se odehrál u Staroměstské radnice. "Kafka procházel ateistickou či panteistickou fází a zoufale se mě snažil připravit o mou židovskou víru. Byl velmi dobrý debatér, ale tehdy se mi podařilo mu odolat. Mnohem později se zoufale snažil získat tu víru, kterou se mi za studentských let snažil vymluvit."

KAVÁRNA LOUVRE

Bergmann pocházel - opět podobně jako Kafk a - z rodiny kulturně a nábožensky velmi asimilované. "O vánocích jsme my děti měly i stromek a 6. prosince jsme si dávaly za okno holínku, aby nás Mikuláš mohl odměnit ořechy a rozinkami. A on opravdu pravidelně splnil naše očekávání," napsal později. I když Bergmann také vzpomínal, že otec aspoň o velkých svátcích chodil v bílé jarmulce do pražské Pinkasovy synagógy, duchovní život pražských Židů byl podle pozdějšího filosofa judaismu Bergmanna téměř nulový. "Jediná pražská rodina, která zůstala věrná náboženským pravidlům, nám připadala jako muzeální exponát."

Chlapcovy náboženské zážitky se proto vázaly k cestám za prarodiči na venkov, do Příbrami, a zejména do Chraštic, odkud to bylo do synagógy ve Zbenicích hodinu cesty.

Tamní Židé, které Bergmann popsal jako "napůl rolníky a napůl obchodníky", neměli rabína ani synagogálního zpěváka a synagógu představoval malý venkovský dům bez nábytku nebo drahé výzdoby. "Jednoduchý život venkovských Židů a silné židovské cítění na nás Pražany dělaly mocný dojem, a to zejména o šabatu. Vidím před sebou ta páteční odpoledne úplně jasně," napsal po zhruba osmdesáti letech. "Tento venkovský šabat měl v sobě mnohem více židovského než šabat v novodobém Jeruzalémě," tvrdil Bergmann v roce 1969.



Bergmann stejně jako Kafka praktická studia chemie opustil a vystudoval nepraktickou filosofii. Jeho pražským zaměstnáním se na velkou část života stalo knihovnictví, v roce 1906 nastoupil do knihovny německé části univerzity a zůstal zde až do roku 1919. Filosofii se věnoval hlavně po večerech. V té době byl jednou z hlavních postav intelektuální společnosti, která se scházela v pražské kavárně Louvre. Mezi častými účastníky byl i Bergmannův přítel Kafka, jenž sem docházel v letech 1902 až 1905. Tento okruh přátel se později přesunul do "literárního salónu" paní Berty Fantové, jejíž dceru Else si v roce 1908 Bergmann vzal za ženu. Salón U jednorožce, který je dnes důležitou kapitolou pražských kulturních dějin, měl hlavní stan ve stejnojmenném domě na Staroměstském náměstí, jen patřil.

V této společnosti se muzicírovalo, tančilo, hovořilo o literatuře nebo sionismu a debatovalo o politice a filosofii. Max Fanta, syn Berty Fantové, později vzpomínal: "Hugo Bergmann byl intelektuální hlavou, moje matka byla spojovacím prvkem celého kroužku, Felix Weltsch měl analytické nadání a Max Brod vždy přinášel podnětné nápady." (Také Weltsch a Brod byli blízkými přáteli Franze Kafky a oba také nakonec skončili v Jeruzalémě.) Salón Berty Fantové prý nejméně jednou týdně navštěvoval během svého pražského pobytu v letech 1911 až 1912 Albert Einstein, jenž mnohem později vedl s Bergmannem korespondenci. Na Bergmanna vzpomínal jako na "vážného světce z Prahy", ale také ještě v roce 1916 ironicky mluvil o pražských sionistech, mezi něž Bergmann patřil, jako o "malé skupince nerealistických lidí hledících zpět do středověku".

SIONISTOU V PRAZE

Koncem devatenáctého století propukla v Evropě vlna antisemitismu a jako reakce se začalo mezi částí evropských Židů formovat Herzlovo sionistické hnutí, které místo asimilace vidělo budoucnost v odchodu Židů do staré vlasti v Palestině. Vlna antisemitismu zasáhla i české země, zejména v souvislosti s Hilsnerovou aférou, jež se stala pro dobře integrované české Židy šokem. Většina pražských Židů i nadále viděla svou perspektivu v asimilaci. Ovšem právě Hugo Bergmann a jeho bratr Arthur patřili už na gymnáziu k prvním pražským sionistům.

Bergmannovo nadšení nakazilo mnoho dalších lidí. Například Max Brod ve svých vzpomínkách popisuje, jak ještě jako mladík navštívil svého staršího známého a na zdi uviděl "muže s asyrským plnovousem". "Kdo to je?" zeptal se a dozvěděl se, že je to Theodor Herzl. "Tak jsem poprvé slyšel o sionismu."



Také Franz Kafka patřil k lidem, které Bergmann přivedl k zájmu o Palestinu, i když ke klasickým sionistům nikdy nepatřil. Na Kafku možná ještě mnohem víc zapůsobilo Bergmannovo přirozeně prožívané židovství, v Kafkově rodině potlačené či zapomenuté.

Zatímco pražští sionisté o Palestině většinou jen snili, energický Bergmann už v roce 1910 odjel do tehdy ještě turecké Palestiny a už tenkrát se rozhodl, že se do Jeruzaléma odstěhuje. V tom mu dočasně zabránila první světová válka, do níž narukoval na celé čtyři roky. V roce 1918 se ještě nakrátko věnoval českým židovským záležitostem. V roce 1919 odjel do Paříže za Edvardem Benešem, který zde zastupoval ČSR na mírové konferenci, aby s ním projednal budoucí postavení Židů v republice. Krátce nato ale obdržel pozvání do Kodaně a pak do Londýna, aby tam vedl kulturní sekci sionistického hnutí. Bergmann se však v Londýně soustředil na něco jiného - aby od dárců získal peníze na svůj vysněný projekt, jejž hodlal uskutečnit v Jeruzalémě, nyní pro změnu pod britskou správou.

KNIHOVNA V POUŠTI

Tak se z něj jednoho dne stal Šmuel Hugo Bergmann. Jeruzalém byl na počátku dvacátých let zapadlá díra, kam nedospěla civilizace téměř v žádné podobě. Německo-izraelský historik Gershom Scholem ironicky vzpomínal, že život v Jeruzalémě byl levný, protože "jsme neměli elektřinu a tam nám nechodily ani účty za ni". To se samozřejmě týkalo i tekoucí vody, divadel nebo veřejné dopravy.

Bergmann ovšem měl své cíle, kvůli nimž se rád vzdal středoevropského komfortu, i když nepřestal myslet jako středoevropský Žid. Jeho cílem bylo vybudovat - knihovnu. Vlastně byl díky pražskému zaměstnání zkušeným knihovníkem a věděl, že chce vybudovat knihovnu podle těch nejnovějších knihovnických pravidel. Navzdory tlaku sebevědomých a vlivných německy mluvících Židů - mezi které svým původem a vzděláním také patřil - prosadil knihovnu v americkém stylu včetně způsobu katalogizace a řazení knih.

Bergmann se během let zasadil také o vznik mobilních knihoven, jež obsluhovaly židovské zemědělské osady po celé zemi. Chtěl také, aby šlo o otevřenou instituci, do které bude mít přístup široká veřejnost, a to bez ohledu na národnost nebo náboženství. To z Bergmanna udělalo mezi arabskými křesťany a muslimy známou osobnost.



V roce 1923 přijel Bergmann opět do Prahy, aby zde přednesl sérii řečí o situaci v Palestině, a vyvolal velký zájem. Franz Kafka za ním po jedné přednášce přišel a dojatě mu děkoval s tím, že "dnes jsi mluvil jen pro mě". Také on snil o tom, že se vystěhuje do Jeruzaléma a bude v Bergmannově knihovně pracovat jako knihvazač. Bergmann a jeho žena Else mu dokonce nabídli, aby bydlel v jejich domě. Else byla přesvědčena, že Kafkovo zdraví postižené tuberkulózou se v horkém a suchém podnebí zlepší. Tehdy už hodně nemocný Kafka měl do Jeruzaléma dorazit v říjnu téhož roku, ale nakonec ještě odjel načas do Berlína, což v dopise Hugovi označil za "zkoušku mé přepravitelnosti". V Berlíně se jeho stav začal horšit a k odjezdu do Palestiny se už neodhodlal.

Bergmannovo působení v jeruzalémské knihovně trvalo patnáct let. Mezitím byla v roce 1925 v Jeruzalémě založena Hebrejská univerzita a Bergmannova "národní" knihovna se stala zároveň knihovnou univerzitní. Tento anomální stav zdvojené instituce trvá dosud. Mimochodem ironií osudu totéž najdeme i v Bergmannově rodné Praze, kde Národní knihovna slouží zároveň jako knihovna Univerzity Karlovy, jež vlastní bibliotéku nemá.

PROFESOREM V JERUZALÉMĚ

Bergmann si z Prahy do Orientu přivezl vynikající filosofické znalosti, jež po založení univerzity uplatnil jako učitel filosofie. Nakonec se stal jejím řádným profesorem a v roce 1935 i prvním rektorem školy, která se během let stala jednou z nejvýznamnějších univerzit na světě. Je možné, že žádný pražský rodák nestál v čele významnější akademické instituce.

Během své dlouhé akademické kariéry Bergmann vydal řadu vlivných knih, za své pojednání o logice dostal později Izraelskou cenu, vysoké civilní vyznamenání. Zajímavé je, že od počátku psal filosofické knihy hebrejsky, na rozdíl od mnoha německy mluvících Židů, kteří se tuto řeč nikdy nedokázali pořádně naučit, natož aby v ní psali složité texty. List Jerusalem Post o něm v roce 1973 při příležitosti devadesátých narozenin pochvalně napsal: "Profesor Bergmann byl v tomto století první západní Žid, jenž psal knihy o filosofii hebrejsky. Díky tomu hrál významnou roli při vytváření moderní hebrejské filosofické terminologie." Pražští kolegové si ovšem dobře pamatovali, že už na zahajovacím národním kongresu Židů v ČSR v roce 1919 přednesl úvodní řeč v hebrejštině. Celkem ovládal devět řečí, od latiny až po arabštinu.

Bergmann zůstával ve spojení se starou vlastí a občas se vracel do Prahy. V roce 1927 do britské Palestiny - jako vůbec první hlava státu - dorazil T. G. Masaryk. Navštívil také univerzitu a jeho průvodcem byl právě Bergmann. Oba muži spolu dlouho hovořili, Masaryka velmi zajímal židovský i arabský život v Palestině a také Bergmannův osud. Vyptával se i na takové věci, jako je hebrejský těsnopis.

Masaryk byl mezi českými Židy od dob Hilsnerovy aféry velmi oblíben a také Bergmann si ho velice vážil. Když TGM do Jeruzaléma dorazil, Bergmann o něm uveřejnil rozsáhlou stať v listu Ha'arec, kde ho popsal jako význačnou světovou osobnost a přítele Židů. Sám si však vybral život v Palestině, do Československa se už jen vracel, naposledy to zřejmě bylo v roce 1946, kdy byla židovská i německá Praha definitivně minulostí a lidé z jeho okruhu byli buď mrtví, nebo v cizině.

ČESKÁ ZKUŠENOST

Zároveň byla Bergmannova středoevropská zkušenost pro pozdějšího izraelského filosofa velmi důležitá. Dnes máme tendenci vidět období přelomu devatenáctého a dvacátého století idylicky, ale ve skutečnosti šlo o éru nelítostného národnostního zápasu. Bergmann udělal závěr, že česko-německý zápas přivede české země k úplné krizi soužití. Pozoroval totiž, že čeští i němečtí nacionalisté se na historickém území Českého království nechtějí vzdát ambice prosadit se jako suverénní národy. Bergmann se domníval, že jediným řešením je vytvoření státu na principu smíření zájmů, a odvodil z toho poučení i pro svůj sionismus. Domníval se totiž, že hlavní proud sionismu, který stavěl na myšlence židovské suverenity nad částí Palestiny, jak to sionistům slíbili Britové v Balfourově deklaraci z roku 1917, povede ke stejnému konfliktu, jaký znal ze střední Evropy.



Ještě před odjezdem do Palestiny vydal v roce 1919 v Praze svou sbírku esejů Javne a Jeruzalém, v níž napsal: "Zkouškou ohněm, zda je naše osídlení v Palestině skutečně židovské co do povahy, budou naše vztahy s Araby. Dohoda s obyvateli země je mnohem důležitější než deklarace všech vlád na světě."

V roce 1925 založil s několika středoevropskými přáteli organizaci Brit Šalom, tedy Spolek míru. Jejich cílem bylo realizovat to, co se nepodařilo v Čechách, totiž vytvořit stát dvou rovnoprávných národů. Mezi jeho kolegy patřili filosofové Martin Buber, Gershom Scholem nebo Juda Magnes, dosud významná jména v Izraeli i Evropě. Spolek měl velmi ušlechtilé záměry, ale našel jen velice malý ohlas mezi židovskými obyvateli Palestiny. Byli to většinou chudí lidé z východní Evropy, kteří věřili, že bezpečí najdou jen v židovském národním státě. Co však bylo pro Bergmanna nejvíce zarážející, spolek neměl vůbec žádný ohlas na arabské straně, na níž během dvacátých let převládly síly, jež neměly zájem na jakékoli dohodě. Cíle Brit Šalomu se nakonec zcela zhroutily po roce 1929, kdy propukly arabské protižidovské násilnosti, které za sebou nechaly desítky mrtvých Židů.

Bergmann se o podobnou věc pokusil ještě jednou, v roce 1940, založením nové organizace, ale tou dobou už byl vlastně usvědčen z omylu historií - před holocaustem se zachránili jen ti Židé, již se včas odstěhovali do Palestiny, ať už se souhlasem Britů či arabské elity, anebo proti jejich vůli. To mělo jasný dopad i na smýšlení mezinárodní veřejnosti. Zvláštní komise Organizace spojených národů za výrazného československého přispění dospěla krátce po válce k závěru, že situaci v Palestině vyřeší jen založení dvou národních států. Na druhou stranu hlas lidí, kteří trvali na smířlivosti a humanismu, jako byl právě ten Bergmannův, byl pro další rozvoj veřejné debaty v Izraeli důležitý a jeho myšlenky jsou dodnes součástí dialogického proudu sionismu.

Lidé na něj vzpomínali jako na mimořádně laskavého a tolerantního člověka. "Bergmann natolik šetří duši svého bližního a často jí tak dobře rozumí, že se až zdá, že je vlastně vězněm své smířlivosti," řekl o něm napůl pobaveně a napůl s úctou jeden z jeho jeruzalémských přátel, jenž ho znal ještě z Prahy. Hugo Bergmann zemřel v Jeruzalémě 18. června 1975 ve věku téměř dvaadevadesáti let.
JAN FINGERLAND, JIŘINA FLEISCHMANOVÁ