Od gramofonové desky k cédéčku a zpět
Když před dvaceti lety začaly kompaktní disky ve velkém nahrazovat gramofonové desky, zdálo se, že médium, které bylo po celé 20. století úzce spojeno s vývojem nahrávacího průmyslu, skončí v propadlišti dějin. Jenže vinylové desky se kupují a poslouchají i v éře, v níž se hudba přenáší obrovskou rychlostí Internetem rozložená na jedničky a nuly. STARÉ KOUZLO černých placek prostě pořád funguje. Jejich prodej dokonce závratně stoupá (v USA se v první půlce letošního roku prodalo o padesát procent vinylů víc než loni). A Češi jich v loděnických závodech nedaleko Berouna lisují nejvíc na celém světě.
"Když jsem poprvé uslyšel vlastní hlas, nevycházel jsem z úžasu," popisuje ve svých pamětech Thomas Alva Edison první úspěšné pokusy s fonografem. Byla to první sloka dětské říkanky Mary Had A Little Lamb a hrot fonografu ji v létě 1877 vyryl do staniolové fólie a pak stejným způsobem přehrál. "Za celý můj život mi nic tak nevyrazilo dech," napsal. Lidský hlas linoucí se z trychtýře připadal tehdejším lidem jako zázrak. Když o několik měsíců později předváděl přístroj jeden Edisonův spolupracovník ve Francouzské akademii věd, byl nařčen z břichomluvectví. Mystérium zvuku ukrytého ve staniolové fólii stálo na počátku revoluce, která zrodila nahrávací průmysl a zcela proměnila tvář hudby.
MARY, JEHŇÁTKO A JEJICH PŘÍBUZNÍ
Fonograf se stal celosvětovou senzací, jeho éru ale měl brzy ukončit gramofon Emila Berlinera, jenž byl patentován deset let po svém předchůdci. V USA usazený německý vynálezce zaznamenával zvuk na kruhovou plochou desku z tvrzené gumy. Jeho gramofonové desky se snadněji rozmnožovaly, byly cenově dostupnější, a hlavně se lépe skladovaly než Edisonovy válečky. Berliner a jeho firma Deutsche Grammophon dokázali přesvědčit svět, že gramofon je nutná součást vybavení domácnosti, a s pomocí dalších vylepšení se z něho stal obrovský hit. Desky se šlágry šly pochopitelně také skvěle na odbyt - v roce 1900 se jich v USA prodalo dva a půl miliónu a o půl roku později to již byly milióny čtyři.
Gramofonový přístroj se i nadále vylepšoval, měnila se velikost desek i počty otáček. Obrovskou změnu ale přinesl nový materiál - umělá hmota polyvinylchlorid, jež se ve velkém začala v gramofonovém průmyslu používat po válce. Desky z ní vyrobené nebyly tak křehké jako ty ze šelaku a gumy, umožňovaly zanesení hustšího záznamu, čímž se prodloužila délka nahrávky a také její kvalita. Vzniká tzv. long player neboli LP, tedy klasický hudební formát tak, jak ho známe dnes. Přišel právě včas - hlavně v poválečné Americe se gramofonové přehrávače staly součástí životního stylu mládeže a v roce 1952 se jen v USA prodalo 252 miliónů desek.
V ČECHÁCH OD BURIANA K PŘEVÝCHOVĚ NÁRODA
České desky se točily už během obrovského gramofonového boomu na začátku století, první čistě česká firma ale vzniká až v roce 1928. Nese název Esta a debutuje s melodií z filmu C. a k. polní maršálek v podání Vlasty Buriana. Brzy nato vzniká česká pobočka německé společnosti Ultraphon, jejímž prvním velkým hitem se stává Hašlerova skladba Hoši od Zborova.
Po válce je gramofonový průmysl znárodněn. Všechny malé firmy pohltí Gramofonové závody, do jejichž čela je postaven Josef Háša. Program nového, socialistického průmyslu formuluje v článku Naše pětiletka, kde píše: "Převýchovu kulturních nároků širokých mas není možno uskutečnit přes noc. K tomu je zapotřebí dlouhého postupného zvyšování úrovně repertoáru." Jak si komunisté "převýchovu mas" představovali, ukázaly následující dekády, v nichž katalogové plány monopolního státního vydavatelství podléhaly složitým schvalovacím procesům, v jejichž sítu zůstali ideologicky nevhodní interpreti i nahrávky. Zahraniční desky do Československa přes železnou oponu nesmějí a v obchodech se objevuje jen hrstka z aktuální hudební produkce.
Výběr byl po celou dobu reálného socialismu zoufale omezený. Pokud jste se spoléhali jen na oficiální zdroje, tak jste třeba v šedesátých letech mohli Beatles poznat jen skrze výběr A Collection Of Beatles Oldies (But Goldies), který u nás vyšel v roce 1969 s tříletým zpožděním za Británií. Příděly Beatles byly naplánované podle pětiletek. Abbey Road vyšlo na začátku sedmdesátých let a teprve v následující dekádě se českoslovenští fanoušci dočkali dalších dvou studiových alb dávno neexistující kapely. Aby to nebylo fanouškům líto, naservírovali jim soudruzi ze Supraphonu v osmdesátých letech podivné rock'n'rollové kompilace Beatles 62-65 a Expedice R'n'R.
ÉRA LESKLÝCH PLACEK
Na konci osmdesátých let musely ve světě klasické gramofonové desky ustoupit kompaktním diskům a všichni si mysleli, že médium, jež bylo úzce spojeno s vývojem nahrávacího průmyslu po celé století, se odebere do propadliště dějin. Kompakty měly spoustu výhod - byly menší, a tedy i skladnější, digitální přehrání bylo krásně čisté, na jeden disk se vešlo závratných 75 minut a v polovině se nemusely obracet. (Délka byla prý zvolena proto, že šéf firmy Philips chtěl na disk dostat celou Beethovenovu Devátou symfonii). Zdaleka největší výhodou ale byla nižší výrobní cena. Šéfové nahrávacích společností byli k lesklému disku zpočátku skeptičtí, když ale přišli na to, že jim zajistí pohádkové zisky, rychle změnili názor. Masívní reklama navíc přinutila hudební fanoušky během několika let "přezbrojit" svoje hudební sbírky z vinylů na CD a peníze se do kapes nahrávacích společností jen hrnuly.
Mezi lety 1988 a 1991 překonaly kompakty v prodejích vinyly a počty vylisovaných vinylů závratně klesaly. Poslední mohykáni vinylové minulosti byli dýdžejové, jejichž obživa byla s velkými černými plackami spojena už od konce čtyřicátých let, kdy Jimmy Savile v Británii a další kolegové na Jamajce začali míchat hudbu ze dvou gramofonů do nepřetržitého toku. Když pak v našem desetiletí i dýdžejové začali hromadně přecházet na MP3 gramofony typu Scratch Live, na nichž se dá provádět klasická djská ekvilibristika a přitom se v nich používají levné digitální soubory, zdálo se, že je to definitivní konec vinylů. Jenže nebyl.
VINYL VRACÍ ÚDER
V červnu 2007 oznámil britský týdeník NME, že kapela The White Stripes dokázala za pouhé dva dny prodat deset tisíc kusů svého sedmipalce se skladbou Icky Thump, což se předtím vinylovému singlu nepodařilo dlouhých patnáct let. Média zavětřila senzaci a začala psát o tom, že gramofonová deska se vrací do módy. Za její zachránce označila fanoušky, kteří si kupují nahrávky svých oblíbených kapel ve všech dostupných formátech. "Není neobvyklé, že fans si kupují sedmipalce svých kapel, a přitom je doma nemají na čem přehrát," napsal například odborný časopis Music Week.
Vinylová kultura ale ve skutečnosti žila i během dvou dekád s kompakty, jen se o ní moc nevědělo. Její členové se rekrutovali ze sběratelů a hudebních puristů, již nikdy nedali na černou placku dopustit. Starému médiu zůstali tvrdohlavě věrní i v době, kdy s výjimkou Pearl Jam nikdo z velkých kapel vinyly nevydával a cena za normální gramofonovou jehlu se díky malému odbytu vyšplhala do závratných výšin. Temným časům, v nichž museli poklady lovit v ponurých sklepeních nebo špinavých skladech, už ale odzvonilo. Vznikají specializované obchody (zatímco ty s CD se zavírají), vinylové burzy se přesunuly na internetovou aukční síť eBay a výrobci gramofonů si mohou dovolit vypustit na trh nové, luxusní modely.
Čísla jsou jasná - prodeje desek závratně stoupají a bez vinylových edic se v současnosti neobejde ani většina největších jmen hudebního byznysu typu U2 či Metalliky. Například v USA se v první polovině roku prodalo o padesát procent více vinylů než ve stejném období roku loňského a vypadá to, že celkové číslo za letošek dosáhne tří miliónů prodaných kusů. Není to nijak závratné číslo, vždyť stejný počet CD nosičů nebo digitálních souborů s hudbou se ve Státech prodá za dva nebo tři dny. Rozhodně je ale dost vysoké na to, aby stálo za zamyšlení, proč se tolik hudebních fanoušků ke gramofonové desce vrací.
ČERNÝ OBJEKT TOUHY
Pro muzikanta a sběratele Adama Nenadála (GNU, Aran Epochal) je odpověď jasná: "Hudba funguje dneska víc jako kulisa - v iPodu cestou do práce, při práci, doma, v autě. A vinyly vracejí lidem prožitek z poslouchání muziky." Hudba je dnes dostupná na Internetu jedním kliknutím myši, což paradoxně způsobuje to, že spousta lidí si připlatí za luxusní zážitek s vinylem. Ten je třeba před puštěním nejprve zbavit prachu, pak ho opatrně položit na gramofon a ještě opatrněji zavést přenosku. A v polovině navíc musíte desku otočit a všechno zase znova. "Pouštění vinylů mi přijde jako rituál, kterým uctíváš tu nahrávku. Vyžaduje to klid a soustředění. O vinyly se pečuje jako o klenoty," říká Bourek ze skupiny Sporto.
Jeho kapela letos vydala velmi povedené album More, jež je dostupné zdarma ke stažení na Internetu a také na nádherném bílém vinylu. CD? Tento formát Sporto neuznávají. "Kompakt hudbu devalvuje, stejně jako MP3 je to jen spotřební materiál," vysvětluje Bourek. "Pro koho má to album nějakou cenu, ten bude chtít vinyl," říká a shrnuje postoje spousty muzikantů z nezávislé scény, která se k vinylu hlásí jako ke svému médiu. Klasický kompakt odmítají jako nástroj velkého hudebního byznysu, v němž jde jenom o peníze. A pro hudební fanoušky je nakupování vinylu stejným životním postojem jako třeba nakupování biopotravin. Nakonec jde tu o "ekologii" poslouchání.
Vinyloví fanatici nedají dopustit na zvuk gramofonové desky. Sice může obsahovat charakteristické drobné praskání, nicméně je po dle nich teplejší a má větší hloubku než u nepřirozeně čistého zvuku kompaktu. I kdyby zvuková nadřazenost vinylu byla jen mýtus či davová halucinace, CD prohrává svůj souboj už na první pohled - svým obalem. Zatímco hudební album v podobě kompaktu bude vždy jen malá plastiková krabička, papírový obal nepoměrně většího vinylu je malé umělecké dílo, obraz, jejž stojí za to do hloubky studovat. Po dlouhé roky byl obal vinylové desky oknem do světa hudby, skrz nějž kapela komunikovala se svými posluchači. Jeho postupná devalvace od zmenšení na booklet CD až po MP3 distribuované po Internetu, které žádný obal nepotřebují, je možná jedním z důvodů, proč hudební nahrávky v posledních letech přišly o své kouzlo.
VINYLY Z ČECH DO SVĚTA
Když na začátku devadesátých let kompakt definitivně převálcoval vinyl, nechaly vydavatelské firmy na Západě drtivou většinu továren na gramofonové desky rychle přestavět na lisovny CD. V druhé polovině naší dekády pak ale začaly jít vinyly znovu na odbyt a najednou je nebylo kde vyrábět. Záchrana přišla z České republiky. Gramofonové závody Loděnice nepřerušily svoji výrobu ani na přelomu tisíciletí, kdy se vinylů lisovalo nejméně, a zahraničním vydavatelům mohly nabídnout dlouholeté zkušenosti. Z továrny ve vesnici nedaleko Berouna se stal gigant, odkud putují gramofonové desky do celého světa.
Loděnická továrna vznikla v roce 1948 přestavěním bývalé přádelny a první vinyly se zde lisovaly o tři roky později. I zde se na konci osmdesátých let část výrobní linky musela přeorientovat na výrobu kompaktů, vinyl se zde ale lisoval dál. V devadesátých letech zde našly útočiště malé firmy vydávající na nezávislé bázi, což se ukázalo jako skvělý odrazový můstek pro budoucnost. Loděnické gramofonové závody se osvědčily a klientů z USA nebo Británie přibývalo. V současnosti už je těchto malých vydavatelů přes tři tisíce a koordinace s továrnou probíhá přes společnost Pirates Press. Ta zde podle svých statistik nechala vloni vylisovat celkově dva milióny vinylů, z nichž většina byla určena na export do Spojených států.
Odborníci z hudebního průmyslu, již před dvaceti lety pohřbívali vinyl, teď neradostný osud prorokují kompaktům, jež budou jen těžko konkurovat flexibilním MP3 či méně ztrátovým digitálním formátům, jako je třeba FLAC. Hudba v digitální podobě určitě brzy ovládne trh, gramodesky ale i nadále zůstanou záležitostí pro fajnšmekry, kteří si za luxus rádi připlatí. "Vinyly se kupovaly a kupovat se budou dál. Není totiž nad analogový zvuk," věří Pavel Neufus, největší český sběratel vinylů. A nová generace vinylových fanatiků mu dává za pravdu.
"KAKO DEVA" ANEB JAK SE KUPOVALY DESKY V OSMDESÁTÝCH LETECH
Nabídka desek v časech reálného socialismu byla bídná. Naštěstí pro hudebního fanouška tu ale byly i jiné způsoby, jak se k dobrým zahraničním deskám dostat. Nebyly úplně oficiální, ale co by jeden kvůli hudbě neudělal. Jednou z možností bylo vycestovat do některé spřátelené socialistické země s méně regulovaným trhem, třeba do Maďarska. "Bylo to tam jako v pohádce," vzpomíná novinářka Martina Overstreetová, která v polovině osmdesátých let jezdila do Budapešti pro punkové desky i oblečení. "Cesta trvala čtrnáct hodin, pak jsme šli nevyspalí do krámu, kde jsme utratili většinu peněz. Desky byly v přepočtu za čtyři sta až pět set korun, tričko za 250 a křivák za dva tisíce, což byl tehdy průměrný měsíční plat."
Šance na zajímavé úlovky byly v kulturních střediscích socialistických států. "Hudební fanoušci věděli, že ve středisku NDR mají Tangerine Dream a že Poláci zase disponují dobrou bluesovou sérií, ale také se tam dali sehnat New Order," říká hudební publicista Pavel Klusák. "Velmi půvabná byla bulharská verze Madonny, album Kako deva (Like a Virgin). Ale říkalo se, že bulharský vinyl spolehlivě ničí přenosky, takže koupi si každý rozmyslel."
Dalším specifikem komunistické éry byly burzy desek. Nejprve to byly rychle zorganizované ilegální seance v parcích, na nichž si vinyloví fanatici vyměňovali svoje úlovky. Brzy je ale ovládl džínsový kapitalismus všudypřítomných veksláků a podvodníčků, kteří těžili z nefunkčnosti socialistického trhu. V pozdějších letech se burzy přesunuly do budov, třeba do Slovanského domu, a zastřešovaly je oficiální organizace, jako Svazarm nebo SSM. "Byla to však vlastně jen zástěra pro,podnikání' pár jedinců z vekslácké komunity," vysvětluje muzikant Šimon Kalousek. "Desky tam stály klidně i šest set korun, ale člověk to rád dal, když nebyla jiná možnost sehnání." V oficiální síti, jež nabízela jen pár licenčních titulů do roka, se daly sehnat za 120 Kč.
