RÁDIO SVOBODNÁ EVROPA (RADIO FREE EUROPE), které začalo vysílat přesně před šedesáti lety (1. května), se od první minuty svého vysílání stalo výspou svobodného a demokratického světa, jehož signál dennodenně protínal železnou oponu a posiloval milióny posluchačů v odporu, anebo alespoň ve snaze o přežití v komunistickém totalitním režimu. Na to prostě StB musela zareagovat.
NEBYLO PROTO DIVU, že Rádio Svobodná Evropa zařadil Sovětský svaz a jeho satelity mezi dramaticky nepřátelské objekty, o čemž svědčí i krycí název pro veškeré zpravodajské operace proti němu vedené a koordinované komunistickou rozvědkou: „ALFA.“ První správa StB stála za fyzickým pronikáním do československé redakce, vydíráním jejích zaměstnanců (například prostřednictvím příbuzných v Československu), jejich kompromitací, v padesátých a šedesátých letech minulého století dokonce přípravou únosů, lákáním zpět do vlasti, organizací demonstračních akcí, různých provokací, snahou o zastrašování, dezinformačními kampaněmi, přípravou destrukce objektů a mohutnou kontrapropagandou.
Mnichovské Rádio Svobodná Evropa a jeho pobočky čelily jako tzv.
IDEODIVERZNÍ CENTRÁLA první kategorie soustředěné záplavě publikací, článků, rozhlasových a televizních relací, hrubých vtipů v Dikobrazu, jež měly vyvážit vliv a dopad informační ofenzívy jednoho z nejsilnějších médií svobodného světa.
Na československém území se navíc Státní bezpečnost v rámci akce nazvané INFEKCE snažila odhalovat, podchycovat a v případě potřeby i realizovat (vyšetřovat a zavírat) její posluchače. V řadě případů ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století trvalo až několik let, než se politické policii podařilo odhalit osoby, které zasílaly na mnichovskou poštovní adresu posluchačské dopisy anebo telefonovaly na telefonní číslo „Svobodky“ a žádaly zahrát některou zakázanou či nedostupnou písničku.
Mohutné nasazení ideologických zbraní proti nenáviděnému rádiu dokumentují nejlépe čísla. Svazek komunistické rozvědky založený koncem dubna 1953 stále – i po poničení skartacemi v prosinci 1989 – čítá přes čtyřicet tisíc stran včetně 501 fotografie.
VE SLÁNCE JE ATROPINV
roce 1955 vykazovala agenturní síť komunistické rozvědky pouhé čtyři agenty – pod krycími jmény KAREL (redaktor RSE), JÁCHYM (administrativní pracovník RSE), DÖRNBERG (styk pracovníků RSE) a MARCELA (manžel byl majitelem mnichovského nočního klubu). O rok později již proti Svobodné Evropě měli navíc pracovat agenti DOUŠA, EDA a CESAR, v roce 1958 pak KYTKA, BRADA, ALEX a okrajově i další. Určitým nedostatkem hodnocení jejich činnosti proti Rádiu Svobodná Evropa zůstává nejistota, zda nespolupracovali také s americkými zpravodajskými orgány, chránícími objekt před pronikáním východních tajných služeb. Některé indicie zpochybňující již v polovině šedesátých let minulého století některé z článků agenturní sítě znejistily již tehdy Státní bezpečnost.
Důvěryhodnost tajných spolupracovníků měla být z popudu pražské centrály prokazována během nařízených aktivit, mezi něž patřily akce z dnešního pohledu často až bonzáckého obsahu:
BOROVICE – destrukce v RSE (v srpnu 1957 odmítl realizovat JÁCHYM),
ZÁPACH (v květnu 1958 částečně vykonal JÁ- CHYM),
VLASTENCI – rozšiřování štvavých letáků v RSE (v říjnu a listopadu 1958 vykonali BRADA a ALEX),
KULIČKA – vhození výbušné náložky do klozetů v RSE (v lednu 1959 nesplnil BRADA),
KYSELINA – potřísnění oděvů spoluzaměstnanců kyselinou (v říjnu 1959 neprovedl ALEX),
KULIČKA (v říjnu 1959 opět odmítl EDA),
PANENKA – výměna soli v jídelně RSE za atropin (v listopadu 1959 neuskutečnil ALEX). Jednoznačnou výjimkou byl agent CESAR, vlastním jménem Václav Šramota, jenž se bez jakýchkoliv morálních problémů podílel na poškozování zámků bytů a automobilů zaměstnanců RSE (akce SIRKA a JEŽEK v březnu 1958), poškozování oděvů a automobilů zaměstnanců RSE kyselinou (LOUH v květnu 1958), ukradení archívu exilového Českého slova z bytu Jožky Pejskara (akce APRIL v červnu 1958) a rozesílání výhrůžných či kompromitujících dopisů zaměstnancům RSE (DOPIS). Rozvědka si od něj dokonce vyžádala plány kanalizace pod objektem Rádia Svobodná Evropa s vyznačenými možnostmi vstupu.
S ohledem na pozitivní hodnocení jeho agenturní činnosti byl navíc Šramota – CESAR – v letech 1964–1967 cvičen pro akci MORAVA, kterou služba zvláštního určení I. správy připravovala ve spolupráci se sovětským útvarem KGB pro „mokryje děla“. Jako potenciální agent-vykonavatel byl dokonce stažen do Československa a školen v použití výbušniny.
NEMILOSRDNÝ MINAŘÍK
Operativní situaci v Rádiu Svobodná Evropa výrazně narušila okupace Československa v srpnu 1968. Nejenom že zahájila postupnou obměnu personálu československé redakce, ale také zdánlivě paradoxně umožnila vysazení agenturního typu ULYXES do zahraničí. Pavel Minařík, od roku 1965 hlasatel Československého rozhlasu v Brně, byl o dva roky později vytipován rozvědným odborem jihomoravské krajské správy ke spolupráci. V průběhu pražského jara 1968 byl třiadvacetiletý mladík připravován k vysazení, i když stále nebyla jasná vhodná forma „emigrace“. Situace se vyjasnila krátce po 21. srpnu 1968, kdy ULYXES, vybaven dokumenty a fotografi emi ze srpnových dní, nadvakrát překročil rakouské hranice.
Třiadvacátého září 1968 byl přijat jako externí a koncem roku 1968 jako stálý zaměstnanec Rádia Svobodná Evropa. Spojení s agentem ULYXEM – od roku 1972 PLEY – probíhalo jednou měsíčně v Mnichově, během krátkých předávacích schůzek. Dvakrát ročně se pak ve Vídni s řídícími orgány komunistické rozvědky scházel na instruktážních či vytěžovacích schůzkách. Celkem třikrát byl Minařík stažen a vytěžován také v ČSSR, kde proběhl rovněž další výcvik. Poprvé byl v konspiračním objektu rozvědky u Prahy školen v tajnopisu a v obraně proti detektoru lži (prosinec 1970). Podruhé ho rozvědka dopravila do objektu Čtyřkoly; za této návštěvy se dokonce ve večerních hodinách 1. července 1974 projel metrem a prošel centrem Prahy. Naposledy byl stažen v polovině října 1975, kdy se rozhodovalo o ukončení jeho mise, přičemž PLEY zformuloval žádost o vstup do Sboru národní bezpečnosti.
Během svého působení ve Svobodné Evropě navázal Minařík styky s řadou exulantů, včetně Julia Firta, Jožky Pejskara, Luďka Pachmana a řady dalších. Do určité míry získával také informace o činnosti některých exilových organizací. Rozvědka PLEYE hodnotila pozitivně, jako iniciativního agenta. Přesto centrála kritizovala, že ve svých zprávách – posléze nahrávaných na magnetofonových páskách – není schopen rozeznat podstatné od nepodstatného a zachycuje kdejaký drb.
Na druhé straně jeho nebezpečnost potvrzuje například fakt, že předal podrobné plánky československé redakce, včetně rozmístění jednotlivých zaměstnanců. Téměř po celou dobu svého působení v Rádiu Svobodná Evropa spekuloval o možnosti narušit vysílání stanice prostřednictvím výbušniny. Dne 28. října 1975 rozvědce předal sérii fotografií interiéru redakce, včetně Firtovy kanceláře s trezorem. Jako doprovodný komentář uvedl: „Všimněte si obruby, která běží pod stropem. Zde jsou uloženy kábly, kde by se dal také uložit výbušný balíček … Záběry jsem pořizoval v časných ranních hodinách. V té době je také možno uložit ,výbušniny‘ na správné místo.“ Tehdy si však již komunistická rozvědka nemohla dovolit násilný útok byť na budovu nenáviděné americké instituce.
Obdobně je obtížně lidsky vysvětlitelný jeho návrh na vylákání Pavla Pecháčka do Vídně, unést ho či zbít za účelem zjištění specifi cké informace. V této souvislosti podával zprávu: „Jeho děti si hrají přímo před domem. Syn je velice přítulný, když slyší, že ho někdo volá česky. I když dotyčného nezná, rozběhne se k němu a povídá. I na tomto poli by se dalo něco pro vystrašení Pavla Pecháčka udělat.“
Poměrně složité stažení agenta PLEYE do Československa proběhlo v polovině ledna 1976. Minařík zjevně neměl žádný problém s faktem, že bez varování opustil svou německou manželku. O čtrnáct dní později byl nasazen do masívní kampaně proti Rádiu Svobodná Evropa, zahájené v rámci akce INFEKCE. Rozvědka zároveň odstartovala sérii aktivních opatření, v jejímž rámci byly využity i ukradené či zkopírované dokumenty. S pomocí dalších útvarů Státní bezpečnosti, za asistence orgánů komunistické strany, musela řešit i otázku Minaříkovy osobní ochrany, amnestii emigrace z roku 1968, zajištění sociálních otázek a v neposlední řadě i přijetí do komunistické strany.
Prezentace agenta PLEYE jako příslušníka rozvědky neměla jiný důvod než sociální, podporovaný snahou „vyrovnat se“ polskému rozvědčíkovi ve Svobodné Evropě kpt. Andrzeji Czechowiczovi. V únoru 1976 byl Minařík formálně zařazen na 31. odbor I. správy, kde nadále působil pod krycím jménem JÁNSKÝ. V dubnu 1976 obdržel Řád rudé hvězdy a na podzim začal studovat fakultu žurnalistiky Institutu mezinárodních vztahů v Moskvě a fakultu mezinárodních vztahů a práva Kyjevské státní univerzity.
Krátce po svém návratu do Prahy byl převeden na IX. správu federálního ministerstva vnitra a v září 1981 přidělen jako zástupce šéfredaktora Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti Československé televize. Od října 1982 se stal zástupcem šéfredaktora a v dubnu 1985 šéfredaktorem týdeníku FMV Signál. Sbor národní bezpečnosti opustil koncem března 1990.
DEFINITIVNÍ VÍTĚZSTVÍ
V sedmdesátých a osmdesátých letech evidovala rozvědka k objektu RSE řadu agentů s krycími jmény KOLBE, PTÁČNÍK, BRODECKÝ, CHOLÍN, JURKA, DIOR, AXL, PELA, PROLOG, MONDOS, okrajově PANTHER, ŠTUDÁK, JONA, ERBA, BRAŇO a SAMO. Co jméno, to tragický osobní příběh. Z našeho pohledu můžeme zmínit ještě agenta ALBORTA (Přemysl Barák), který byl z Československa vysazen v říjnu 1982. Na schůzce koncem května 1988 předal rozvědce kolekci fotografií z oslavy narozenin ředitele československé redakce Rádia Svobodná Evropa Zdeňka Šedivého, poslední fotodokumentaci založenou v objektovém svazku ALFA. Odhalený a neúspěšný agent Barák byl ovšem v červnu 1989 odsouzen německým soudem k podmínečnému trestu.
Závěrem je možné konstatovat, že činnost rozvědných i kontrarozvědných útvarů Státní bezpečnosti měla v osmdesátých letech sestupnou tendenci, neboť se jim nepodařilo zopakovat úspěchy předchozích let, završené působením Pavla Minaříka. Svobodná Evropa odolala tajným i otevřeným útokům, přečkala několik dekád relativně neúspěšného rušení a po pádu sovětského bloku – a nakonec i Sovětského svazu samotného – nalezla své nové pole při svobodném šíření informací do oblastí světa, kde stále ještě vládnou autoritářské či totalitní režimy. Definitivní vítězství nad Státní bezpečností nakonec RSE završila přestěhováním do Prahy.
AUTOR JE HISTORIK A BÝVALÝ ŘEDITEL ÚSTAVU PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ (ÚSTR)
