Růžový tank

DAVID ČERNÝ O SVÉM MOTIVU ŘÍKÁ: „Tank 23? Jako by si tou číslicí dali Rusové do vínku, kdy že se k nám po druhé světové válce vrátí. Vtipné nakonec je i to, že po dalších třiadvaceti letech od osmašedesátého odsud vypadl jejich poslední voják!“

Po dlouhá léta ta ocelová věc č. 23 trčela na smíchovském náměstí Sovětských tankistů (nyní Kinských, dříve do roku 1951 Štefánikovo). Pro nás, dnešní čtyřicátníky (i starší generace), symbolizovala dobu komunistických lží a nesvobody stejně tak i nepovedené dohody válečných mocností se Stalinem na Jaltě a bůhví kde jinde. Tank číslo 23 jsme nesnášeli stejně jako tzv. Gottwaldův balkón na paláci Kinských na Staroměstském náměstí (dnešní sídlo NG), odkud měl dělnický prezident prohlásit to děsivé: „Právě jsem se vrátil z Hradu!“

V hospodách zlidověly i historky o původu tanku. Říkalo se, že ten původní shořel někde na Klárově, že na hranice Prahy stejně dřív dorazili Američané a vlasovci, což je mimochodem pravda. Faktem je i to, že Koněvův 1. ukrajinský front v té době těžký pěchotní tank IS-2m při osvobozování Prahy ani nemohl používat, protože na západní frontě vůbec nebyl nasazen. Přesto byl na tehdejším Štefánikově náměstí slavnostně odhalen 29. července 1945 jako symbol osvobození Československa Sovětskou armádou a následně pak v padesátých letech prohlášen národní kulturní památkou.

„MĚL JSTE PRAVDU, TEN ČERNÝ JE FRAJER!“

Legenda praví, že nápad přemalovat tank č. 23 se narodil koncem března roku 1991 v hlavě dvaadvacetiletého studenta VŠUP v ateliéru Kurta Gebauera Davida Černého, když jednoho dne s přítelkyní čekal na tramvajové zastávce u tehdejšího Realistického divadla Zdeňka Nejedlého.

Tou dobou už měl na svém kontě několik intervencí ve veřejném prostoru. Dodnes mnozí považují (vedle Entropy) za jeho nejvtipnější projekt Quo Vadis? – trabant na sloních nohách instalovaný jen kousek od orloje na Staroměstském náměstí v roce 1990, který připomínal podzimní exodus východních Němců přes zeď ambasády Spolkové republiky Německo na podzim předcházejícího roku.

Někdy začátkem dubna 1991 se v ději poprvé objevuje autor tohoto článku. Zavolal Davidu Černému, zda by si u něj nemohl objednat jednu z uměleckých instalací do parku na Kampě, která se následně stala součástí velké pražské fiesty, jež do té doby metropoli chyběla. První porevoluční pražský primátor Jaroslav Kořán tedy oslovil historiky, kteří přišli s několika možnými daty. Jako nejvhodnější se ukázal 30. duben, kdy se v roce 1784 poprvé sešel společný sněm čtyř obcí pražských: Starého a Nového Města, Malé Strany a Hradčan. Název byl nabíledni: Primátorské čarodějnice. Černý tehdy slíbil, že objekt rád vytvoří, ale s podmínkou, že dostane třicet kilo bílé barvy. Po krátkém přemlouvání, na co že to potřebuje, z něj vypadlo, že se chystá přemalovat nenáviděný sovětský tank na růžovo. Pigment že si už sám dodá. Několik dní před vlastní akcí mu tak produkční přivezla šest pětikilových plechovek – sponzorský dar národního podniku Barvy a laky Primátorským čarodějnicím.

Černého odvážný plán předpokládal krytí, vznikla tak historka o natáčení famáckého filmu. Jedno potvrzení z FAMU si vyrobil sám, a aby nemusel falšovat to druhé od magistrátu, dal mu primátorův poradce na kulturu, už zesnulý Martin Hrabák, s Kořánovým vědomím pod slibem konfidenciality bianko orazítkovaný hlavičkový papír hlavního města Prahy.

„Barvu jsem si namíchal sám den před akcí,“ vzpomíná na legendární happening David Černý. „S asi dvanáctkou kamarádů jsme si dali schůzku 28. dubna v pět hodin ráno.“

To ovšem netušil autor těchto řádků, producent Primátorských čarodějnic, a tak se vůbec nebránil, když za ním v noci z 27. na 28. dubna na Prvním pražsko-vídeňském bále v Obecním domě přišli primátor Prahy Jaroslav Kořán se svým vídeňským kolegou Helmutem Zilkem a rozjařeným hlasem kolem půl třetí ráno pravil: „Gregore, už to malujou? Vezmem služební auto a zajedem tam společně.“ Žádné mobily nebyly, dokonce i na pevnou linku se čekalo měsíce. A tak se zmíněná trojice vydala služební Tatrou 613, pozůstatkem po komunistických papaláších, na Smíchov k tanku vlastně na blint. Jenže tank byl stále zelený a po partičce natěračů ani vidu, ani slechu. Kořán tedy společnost rozpustil s jakousi poznámkou o ostudě mezinárodních rozměrů.

„Vezli jsme si s sebou jeden žebřík, a jak si ho tam instalujeme pod sokl, na kterém tank stál, koukáme, že tam leží uschován ještě jeden, zasunut mezi pásama, jako by nám ho někdo nachystal,“ vzpomíná na to aprílové ráno David Černý. „Asi po půl hodině, kdy to už bylo skoro namalované, přijeli fízlové a ptali se, co to děláme. Já jim vrazil do rukou papíry, prohlídli si je a z jednoho z nich vypadlo: ,To jsou nějaký studenti.‘ Druhý říkal: ,Hmmm, mají na to potvrzení. Tak jo, vezměte si ty svoje papíry, a až budete hotovi, hezky po sobě ukliďte.‘ Už jsme byli skoro u konce, počkali jsme, až odjedou. Nakonec jsme ještě na střílnu vztyčili asi jedenapůl metrový prostředníček. Já to podepsal David Černý Neúchvatní a zavelel: ,Zdrháme!‘ Bylo jasné, že když se tam objevili jednou, že se určitě brzy vrátí. Akorát Zdeněk Fencl se schoval do křoví. Bylo tři čtvrtě na šest. Naskákali jsme do dvou aut a odjeli se k Čendovi Čermákovi do ateliéru převlíknout a umýt.“

Autor těchto řádků (po nočním fiasku s primátory spřátelených metropolí bývalého Rakouska-Uherska) si ráno vyzvedl ve strašnické vozovně historickou tramvaj propůjčenou k reklamní jízdě propagující Primátorské čarodějnice. Společně ji ověsili transparenty a řidiči oznámil: „Jeďte rovnou k tanku.“ Kolem deváté na něj z jednoho tamního nároží, kde tehdy bývala hospoda, mával primátor Kořán, řka: „Měl jste pravdu! Ten Černý je frajer!“ Popadal se za břicho. Během deseti minut se tam zjevil předseda obvodní organizace KSČ Praha 5 v doprovodu ruského velvyslance, kteří se do primátora, tvrdícího, že o ničem neví, pustili s tím, že jde o zneuctění památky sovětských vojínů a že to poženou až před OSN.

SVĚDECTVÍ V KUFRU

Tou dobou už byl David Černý na cestě k rodičům, aby jim vrátil auto. Na několik dní se pak odstěhoval ke své přítelkyni Markétě Baňkové.

Tehdejší atmosféru popsal v knize David Černý – Promrdané roky spolupachatel a teoretik umění Tomáš Pospiszyl: ... Jedeme se umýt ke kamarádovi, jsme celí růžoví a zapatláme mu předsíň. Jsme v euforii ... Večer se díváme na televizi. Je to jako sprcha. Ve zprávách mluví o vandalech. Není snad vidět, že je to umění? Není to dokonce podepsané? Nevíme, co dál. Od příštího dne se rozjíždí kampaň. Píšu prohlášení a odnáším ho do Radia 1 ... do ČTK taky. David se radši moc neukazuje, je v ilegalitě. Já pořád sedím doma, něco píšu nebo telefonuju. Asi po dvou dnech konečně pořádně venku. Jdeme s Davidem na Malou Stranu (na zmíněné Primátorské čarodějnice – pozn. aut.). Všude kolem mladí lidé s růžovými stuhami na oblečení. Na Kampě nás zastavuje skupinka a chce po nás podepsat petici obhajující tank. Strašně nám vynadají, když zpočátku odmítáme. Nemůžou pochopit, čemu se smějeme.“

Tou dobou už David Černý začal dávat první rozhovory, pro britský Guardian, německý Frankfurter Allgemeine Zeitung, francouzský Le Monde. Všichni chtějí vědět, kdo za to může. „Jen policajti mě pořád nemohli dostat,“ vzpomíná. „Honili mě po celé Praze. Rodičům sebrali auto, protože kufr byl celý vylitý růžovou barvou. Vytekla z jedné z plechovek, které jsme odvezli, aby tam po nás, jak si přáli policajti, nezůstal bordel. Prostě předmět doličný. Někomu dalšímu pro změnu zabavili boty, samozřejmě růžové. Jdu po nábřeží a najednou přede mnou stojí slavný německý fotograf z Die Zeit Frieder Blicke. Rok předtím mě fotil k rozhovoru do Lufthansa magazínu o Quo Vadis?. Ztuhl a povídá: ,To není možný, tři dny ti volám a nemůžu tě sehnat.‘“

RŮŽOVÉ ŠÍLENSTVÍ

Prahu zaplavilo doslova růžové šílenství akcelerované tím, že armáda na přání tehdejšího ministra národní obrany Luboše Dobrovského nejdříve tank zakryla plachtou a za pár dní jej ke zděšení většiny Pražanů nechala přemalovat zpátky na zeleno. Z místa happeningu se stává Hyde Park. Petice střídá petici. Na dračku jdou trička a tiskoviny nejrůznější kvality s růžovým tankem. Právě vzniklá první soukromá rozhlasová stanice Radio 1 vysílání běžně zahajuje hláškou, která zlidověla: „To máme dneska hnusně, ale snad nám to David Černý nabarví na růžovo.“ Na jednom slavném happeningu, pořádaném 1. června na Žofíně (vedle divadla Sklep a mnohých dalších se ho účastnily snad všechny kapely bývalého undergroundu, včetně Garáže, Psích vojáků a PPU), si před Davidem Vávrou (představoval soudce z lidu) sypal „zlotřilý“ umělec David Černý hlavu popelem. Zpovzdálí to vše sledoval Ivan Martin Jirous, který okamžitě přiskočil a absurditu situace dokonal striptýzem.

POSLANCI V AKCI

Na třetí díl (druhé přemalování tanku na růžovo) dodnes stále ještě neuzavřené kauzy Růžový tank vzpomíná tehdejší poslanec Federálního shromáždění ČSFR a dřívější disident Stanislav Devátý, jeden z patnácti zákonodárců, kteří 17. května opět přemalovali tank na růžovo: „Vymysleli jsme to s Jirkou Pospíšilem (dodnes senátorem za České Budějovice – pozn. red.). Bydleli jsme na Jižním Městě na ubytovně poslanců Federálního shromáždění ČSFR, na takzvaném Gulagu. V neděli odpoledne jsem se vrátil ze Zlína a s Jurou vyrazil dolů do kantýny na pivo.

První, co přišlo na přetřes, bylo, že vojáci přetřeli tank na zeleno. Přišlo nám to jako pěkné svinstvo. A že vlastně nemůžeme udělat nic jiného než to znovu přetřít na růžovo. Postupně, jak přijížděli další kolegové, dávali nám za pravdu, že to je o dobrý nápad. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že to spácháme hned druhý den. Problém ale bylo kdy. Bylo totiž jasné, že pokud by se tomu tak stalo v době jednání sněmovny, bolševici nás hned napadnou. Proto jsme natírání naplánovali až na dobu po skončení schůze. Někdo zařídil montérky a barvu, další zase převlékárnu v dnešním Švandově divadle. Navlékli jsme se do pracovních oděvů s nápisem FS ČSFR a za velkého povzbuzování obecenstva, vybaveni kbelíky s barvou, štětkami, žebříky a akreditačními průkazkami sněmovny, jsme vylezli nahoru a jali se natírat. S entuziasmem. Například Peter Kulan seděl ve výši přibližně pěti šesti metrů na laufu a natíral ho ze všech stran. Lidi kibicovali, z davu létaly hlášky typu: ,Tady je to ještě zelené. Vezměte to ze strany, prosím. Ještě kolo, pane poslanče.‘

Na druhý den v Parlamentu soudruzi pobíhali jako vyplašené slepice sem a tam. Ransdorf nám vyhrožoval, že vezme šablonu a všude nastříká rudé hvězdy. Vrcholem pak bylo, když z ruského ministerstva zahraničí dorazila nóta, že se jedná o ohavný čin politického chuligánství a že bychom měli být potrestáni. Dubček (tehdejší předseda Národního shromáždění ČSFR – pozn. red.) za námi dokonce přišel, že by se to mělo nějak řešit. Ale my ho velice rychle vyvedli z omylu s tím, že už to teď není jako za komunistů nebo v osmašedesátém za něho, že přijde nějaký Rus a bude tu určovat, koho má a koho nemá potrestat. Že to je už trošku jinak. Později jsme se chtěli zbavit imunity, aby nás policie mohla vyšetřovat stejně jako Davida Černého za paragraf 202, tedy trestný čin výtržnictví, dříve používaný například proti Václavu Havlovi. Nakonec to však vyšetřující soudce převedl z trestného činu na přestupek, a pokud vím, zastupitelstvo Prahy 5 se k tomu postavilo kladně. Aby bylo zákonu učiněno zadost, za Davida dokonce zastupitelé městské části zaplatili správní pokutu.“

To byl už březen 1992 a David Černý dostal od starosty Prahy 5 Petra Syrového současně s napomenutím i Stanislavem Devátým zmiňované potvrzení o zaplacení škody stanovené ve výši 1121 korun.

CESTA DO LEŠAN

Samotný tank ze smíchovského náměstí zmizel hned měsíc po akci do vojenského muzea ve Kbelích, kterému tehdy velel československý kosmonaut a dnešní člen Evropského parlamentu za KSČM Vladimír Remek. Zda to byl on, kdo prosadil brzké uklizení pro Rusy nepohodlného vojenského materiálu, se dnes už můžeme jen dohadovat. Jisté je, že nejdříve přišel přípis z ministerstva kultury (bez jeho souhlasu by se s tankem jako s národní kulturní památkou nemohlo manipulovat) o tom, že smíchovští zastupitelé mohou kontroverzní monument odstranit.

Růžový tank se nakonec stal od druhé poloviny devadesátých let symbolem Vojenského technického muzea v Lešanech u Týnce nad Sázavou. Přes své „uklizení“ do bývalých dělostřeleckých kasáren tank i David Černý politiky provokovali dál. Při příležitosti desátého výročí natěračského happeningu se Černý znovu pokusil tank nainstalovat na Smíchově. Proti jeho instalaci předběžně schválené Prahou 5 se však nejrozhodněji (vedle ruského velvyslance Jakovleva) postavil i sociálnědemokratický premiér Miloš Zeman. Například Lidové noviny ze dne 22. 3. 2001 citovaly premiérův značně pomatený výrok: „Je to jen další arogantní nepromyšlený projekt mentality generace sprayerů.“

Další možnost k instalaci alespoň torza (kterému autor říká čtvrtka tanku) se objevila při příležitosti čtyřicátého výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 2008. Růžové torzo dostalo bílý pás, kterým enfant terrible české porevoluční umělecké scény zároveň vyjadřoval svůj odpor k velmocenskému chování Ruska. Tehdejší konfl ikt s Gruzií byl totiž často přirovnáván k osmašedesátému u nás. O jeho odstranění se zasadil mnoha aférami proslulý starosta Prahy 5 Milan Jančík, zvolený za ODS. Na jeho popud totiž v červnu 2009 vydala radnice Prahy 5 opatření o odstranění objektu. Že se na stejném náměstí objevila (bez stavebního povolení) socha ukrajinského buditele Tarase Ševčenka, už nikoho nezajímalo. Zatímco Černý poslechl a tank odvezl před Meet- Factory (centrum současného umění, které provozuje společně s Davidem Kollerem), za instalovanou sochu Ševčenka radnice Prahy 5 nakonec dostala správní pokutu osm tisíc korun.

To, že tanky umělce inspirují a ještě nějakou dobu budou, dokládají i dvě další tankové akce z jara letošního roku. Devátého května pokryl neznámý umělec tank, připomínající osvobození Banské Bystrice Sovětskou armádou, asi stovkou růžových srdcí. A je tomu jen pár týdnů, co se největší atrakcí otvíracích dní letošního 54. Bienále v Benátkách stala performance před pavilónem Spojených států. Převrácený tank z první války v Perském zálivu rozbíhali hodinu co hodinu bývalí američtí olympionici, včetně členek zlatého gymnastického družstva a i u nás dobře známého desetibojaře Dana O’Briena.

Zatím poslední tankový happening se odehrává právě v těchto dnech na pontonu na Vltavě před Karlovým mostem. Autentický růžový tank tam nainstalovala společnost Opona, a. s., v rámci projektu Týden svobody, který připomíná výročí dvaceti let od odsunu sovětských vojsk z území tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky.