Závěrečná řada Hry o trůny se blíží. Zopakujme si tedy malou násobilku: co je ten seriál vlastně zač a proč nás tak bere? | Reflex.cz
nahoru

Závěrečná řada Hry o trůny se blíží. Zopakujme si tedy malou násobilku: co je ten seriál vlastně zač a proč nás tak bere?

Kateřina Kadlecová23. října 2014 • 00:15
Závěrečná řada Hry o trůny se blíží. Zopakujme si tedy malou násobilku: co je ten seriál vlastně zač a proč nás tak bere?
foto: HBO

Sex, násilí, sexuální násilí. Láska, nenávist, intriky, zrada, pomsta, smrt. Silné ženy, hezcí muži, krvavé boje mezi dynastiemi, mezi živými, mrtvými a nemrtvými. Fantastičtí, neokoukaní herci, skvělý scénář podle parádní předlohy, řemeslná zručnost režisérů i kameramanů, krásné kostýmy, obrovský rozpočet. Tohle už tu bylo tolikrát! Tak co tedy učinilo z doposud čtyřiceti odvysílaných epizod amerického fantasy seriálu HRA O TRŮNY nejnávykovější podívanou v dějinách televize?

Pro ty z vás, kdo posledních osm let živořili o samotě přivázaní za nohu gauče ve sklepě nebo chovají nepřekonatelný odpor k audiovizuálním médiím, nabízíme velmi letmý pohled do komplikovaného světa Hry o trůny. A pozor, skalní fandové, nemluvím teď o stejnojmenném prvním dílu knižní ságy George R. R. Martina Píseň ledu a ohně, jejž jste už v roce 1996 přelouskali v angličtině, jakmile jen spatřil světlo světa: řeč je o seriálovém veledíle z produkce stanice HBO, které bylo podle Martinových knih natočeno a jež v nitrech občanů celosvětové televizní a počítačové unie rozpoutalo vichřici. Jak jen v pár odstavečcích popsat to kouzlo, které očarovalo čtenáře všech 4273 stránek zatím pětidílné Martinovy epopeje? Tu magii, jež od 17. dubna 2011, kdy byla odvysílána první epizoda první řady, jaro co jaro nutila po deset po sobě jdoucích nedělních nocí k ilegálnímu stahování milióny mimoamerických diváků seriálu Game of Thrones?

Čekání je u konce. První upoutávka na poslední řadu Hry o trůny prozradila konečně…

Draci, prsa, královraždy

Žily, byly vznešené rody Starků, Lannisterů, Baratheonů a Targaryenů. A ty mezi sebou ve feudálně řízeném Západozemí, což je v tomto fikčním světě jeden ze čtyř známých kontinentů, bojovaly o Železný trůn, a tedy o vládu nad Sedmi královstvími. Blíží se konec léta, které tentokrát trvalo deset roků, a, jak se v seriálu mnohokrát opakuje, „zima přichází“. A bývá krutá a nezná slitování – stejně jako stvůry (hrůzní neživí Bílí chodci, hordy Divokých, přízraky, bojoví obři a další mazlíci), které se šikují za ochrannou ledovou zdí na severu. Navíc hrozí ještě jedno nebezpečí: poslední dcera sesazeného královského rodu Targaryenů, do exilu vypuzená Daenerys, si za mořem na kontinentě zvaném Essos podmaňuje jedno město za druhým. Jak jen to ta křehká blonďatá dívenka dělá? Je charismatická, dobrá, čestná a následuje ji oddané vojsko a její tři děti. Což jsou obrovští draci, dštící oheň, proti nimž nikdo na světě nemá zbraň.

 

Zbytečná krutost

Romantickou, rozervanou krajinu jako ze středověké Anglie, plnou hradů, které plenící vojska změnila ve vyhořelé zříceniny, obývají stovky postav-archetypů, starých jako lidstvo samo. Probíhají mezi nimi odvěká dramata, jejichž následující nástin samozřejmě přeskočte, pokud jste seriál nesledovali (což je nepochopitelné a trestuhodné), ale hodláte to napravit (chvályhodné!) a nechcete se připravit o překvapení. Takže jen pro představu: nelítostná královna-matka Cersei z rodu Lannisterů potají spí se svým dvojčetem Jaimem, který zbaběle (zezadu) zabil předchozího krále. Přistihne je jedno z pěti dětí Starků ze Zimohradu, malý Bran, a Jaime Králokat jej shodí z okna vysoké věže (načež sám později přijde o čest i o ruku, což diváka uklidní – než si uvědomí, že je mu ten padouch lecčím sympatický). Chlapec ochrne, avšak handicap mu nebrání v tom, aby v doprovodu divoké zajatkyně Oši, mentálně postiženého obra Hodora a svého nejmladšího bratříčka Rickona křižoval Západozemím ve stopách nevlastního bratra Johna Sněha (muže Noční hlídky, strážícího tři sta mil dlouhou, skoro dvě stě metrů vysokou ledovou zeď), zatímco jeho nejbližší jeden po druhém umírají stětím, probodením, podříznutím… Je toho na vás moc? A to jsme nezmínili ani desetinu z nejzásadnějších postav v krvi se topícího seriálu, kde se trýzní a vraždí, kde se kamera rosí studem před všudypřítomnou nahotou, kde otec znásilňuje své dcery i vnučky a čerstvě narozené chlapce obětuje nemrtvým přízrakům, kde se trhají končetiny a tráví se na potkání, kde se těhotné ženy bodají do břicha a malé děti se zaživa přibíjejí na rozcestníky, aby ukazovaly cestu k městu, pokud je ovšem předtím nespálili draci na troud. Žádný disneyland to tedy není a vy si při občasném odvracení zraku od zuřící obrazovky říkáte: Kdo jen ty krutosti mohl napsat?

Čekání na GRRM

Jmenuje se George R. R. Martin, je už starý, dost nemocný, příliš tlustý, má až moc bujnou fantazii a píše neskutečně pomalu. Budete se divit, ale přesně takhle vnímá nejzářivější supernovu žánru fantasy, „amerického Tolkiena“, velká část jejích věrných fanoušků. Ti se totiž bojí, že „GRRM“, jak bývá tento sedmdesátiletý Američan klanem svých fandů označován, tímhle tempem svou plánovanou sedmidílnou Píseň ledu a ohně živ nedopíše – každou její tisícistránkovou bichli spisoval zhruba pět let.

V podvečer 19. srpna roku 2014 jsem seděla v okázalém sídle londýnské zednářské lóže a čekala, až GRRM konečně přestane pózovat fotografům na zlatém trůnu a půjde prohodit pár slov s novináři. Den předtím nečekaně zrušil své vystoupení na Worldconu, mezinárodním setkání fanoušků sci-fi, a novináře občas posílá domů po jediné otázce –  tentam je rok 2002, kdy se jakožto „obyčejný autor“ celé dny ochotně podepisoval fanouškům na chotěbořském Euroconu a se svým českým nakladatelem lezl jen tak pro srandu králíkům na Křivoklát.

Všichni musí zemřít

Konečně se nejvlivnější muž světové fantastiky, bradatá inkarnace Santa Clause křížená s hobitem přioděná jako vždy do černých gatí, laciného bílého trika a oblekové vesty, přišoural k nám. A co že si myslí o Hře o trůny?

Tým scenáristů, vedený Davidem Benioffem a D. B. Weissem, podle Martina při adaptaci knih odvedl báječnou práci, ale měli prý rozdělit děj do více epizod. „Kéž by jich měla každá řada takových třináct! Takhle jsme museli příběhové linie oklešťovat o detaily, které by diváka obohatily.“ Ano, především o detaily dalších krvavých bitev ve šňůře nekonečného zabíjení, kontruji. „No samozřejmě, a co jiného je naše historie? A naše současnost? Když jsem začínal roku 1991 Hru o trůny psát, pohrával jsem si jako milovník historie s myšlenkou, že literárně ztvárním války růží – patnácté století, Yorkové a Lancasterové, víte, o čem mluvím. Chtěl jsem ale čtenáře překvapit: zatímco u historie všichni vědí, jak dopadla, vývoj v boji Starků a Lannisterů je vrtkavý, dějiny se píší krví a vy nikdy nevíte, kdo, kdy, kde a jak umře.“

Jisté je jen to, že „všichni musí zemřít“, jak zní podtitul čtvrté série. Martin, jenž už čtyři dekády poklidně žije v americkém zapadákově jménem Santa Fe, si totiž potrpí na zabíjení svých miláčků, abychom parafrázovali Faulknera, a to doslova: ty nejsympatičtější postavy sprovodí ze světa bez ohledu na jejich věk, společenské postavení či pohlaví. Také se mu zjevně protiví polarizace všech a všeho na ose dobro – zlo: jeho padouši občas jednají naprosto následováníhodně a kavalírsky.

Nemohla by to koupit HBO?

GRRM si nikdy nemyslel, že by jeho sága mohla být zfilmována: „Z Hollywoodu mi poprvé zavolali poté, co vyšla třetí kniha, Bouře mečů. A jakmile dorazil do kin první díl zfilmovaného Pána prstenů, telefon začal zvonit o poznání častěji, tou dobou volali snad úplně všem anglofonním autorům fantastiky a snažili se z nich vymámit natáčecí práva. Jenže já věděl, že z takové fůry textu, jakou je Píseň ledu a ohně, pouhý jediný celovečerák nikdo natočit nedokáže, a nechtěl jsem se vzdát žádné ze svých postav, nechtěl jsem nic vystřihovat ani krátit. Pomyslel jsem si tehdy: Mohla by to ale koupit HBO a natočit podle toho seriál!“

Nejsem sama, kdo by se pana Martina rád přeptal na aktuální stav Vichrů zimy, ale mlčím. Uzemnil by mě totiž tou větou, kterou v souvislosti s nejočekávanějším románem současnosti použil už mnohokrát. „Až to bude, tak to bude!“

Rodina Sopránů ve Středozemi

Když jeden z hlavních strůjců úspěchu Hry o trůny, její scenárista David Benioff, charakterizoval seriál jako „Rodinu Sopránů ve Středozemi“, nemohl se trefit lépe. Jedná se o směs fantastických prvků, odvěkého lidského hašteření (zahrnujícího i dost odporné vraždy), neskutečného náporu emocí, humoru, hrdinství i u obyčejných „lidí z lidu“, kouzel a čár a zároveň naprostého realismu třeba při popisu sociálních struktur. Diváci se dočkají vždy alespoň jednoho obrovského šoku a několika nečekaných zvratů v každém díle. To vše přikovává ke kanapím stamilióny fanoušků včetně filmových a televizních kritiků. Hned po odvysílání první série, v létě roku 2011, byl seriál nominován na cenu Emmy ve třinácti kategoriích a za osm let své existence získal stovky rozličných ocenění a nominací.

HBO taky na GoT nijak nešetří – každá řada, tedy deset zhruba hodinových epizod, stojí 60 až 70 miliónů dolarů, to jest 1,3 miliardy korun. Po Zázračné planetě a Bratrstvu neohrožených je GoT podle statisíců uživatelů serveru IMDb.com (Mezinárodní filmové databáze) momentálně třetím nejlepším seriálem v dějinách

Natáčelo se v úchvatných lokacích na Islandu, v Chorvatsku, na Maltě nebo třeba v Maroku, ale drtivá většina scén vznikla v nádherné přírodě Severního Irska. A pokud jde o herce, jsou všichni skvělí – a téměř všichni, snad až na Seana Beana proslaveného úlohou Boromira ve zfilmovaném Pánovi prstenů, doposud mezinárodně neproslavení. Nejvíc kritických i diváckých ovací sklízí Peter Dinklage, představitel královského syna Tyriona Lannistera. Američan Dinklage je to, čemu se na plátně říká „skřet“ a „trpaslík“ – ve svých devětačtyřiceti letech měří jen 135 centimetrů, což mu nebránilo excelovat v titulní úloze Shakespearova Richarda III. a získat za svou úlohu ve Hře o trůny cenu Emmy i Zlatý glóbus. Což by si ovšem zasloužili i další představitelé ambivalentních charakterů GoT.

Pro ženy středního věku?

Ačkoli byl GRRM českým příznivcům sci-fi dobře znám už počátkem devadesátých let, kdy jeho povídky v několika svazcích publikovalo plzeňské nakladatelství Laser, ságu Píseň ledu a ohně začal v Česku vydávat až v roce 2000 specializovaný nakladatel žánru sci-fi a fantasy Vlastimír Talaš. Jednotlivé svazky tiskl Talašův Talpress v tisícovém, maximálně dvoutisícovém nákladu, z něhož se ovšem bezprostředně po odvysílání první řady seriálu stalo podstatně více než deset tisíc prodaných kusů od každého dílu, což značí bestseller na úrovni esa Talašovy stáje, zesnulého Terryho Pratchetta, otce čtyřicítky knih z úžasného světa Zeměplochy. „Je mimochodem zajímavé,“ řekl Vlastimír Talaš Reflexu v roce 2014, „že si u nás Martinovu ságu kupují a objednávají především ženy, a to hlavně ty středního věku.“ Obrovská masa mladších českých čtenářů totiž hltá Martinovu ságu v angličtině – nejen kvůli tomu, aby nový díl měla okamžitě po ruce a nemusela čekat na překlad, ale především vinou často kritizované úrovně českého převodu.
Ačkoli šestý díl Písně ledu a ohně dosud není dopsán a osmá řada Hry o trůny se začne vysílat až v dubnu, český čtenář se v mezičase může potěšit jinými příběhy ze Západozemí. Nakladatelství Argo sbírku tří Martinových novel s názvem Rytíř Sedmi království – potulný rytíř v nich cestuje po boku člena královské rodiny Targaryenů necelé století před řežbou o Železný trůn –, Mudrosloví urozeného pána Tyriona z Lannisterů, ale především tu předloni a loni vyšly v novém, kvalitním překladu (zatím) tři první díly Písně ledu a ohně.





Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější