Francois Hollande

O FRANÇOISI HOLLANDOVI (58) se dlouho psalo a hovořilo jako o „holandské omáčce“ (nemá výraznou chuť), jako o „Flanby“ (karamelovém pudingu) a něčem, co je hodně, ale hodně nezajímavé. Jenže voliči si ho přesto vybrali za prezidenta Francie. Když jsme v zemi galského kohouta, najednou je z něj „Velký sýr“. Pochutnáme si?

 

CO SE TO TEDY událo s „Panem Royal“ (to zase byla přezdívka Hollanda narážející na jméno jeho někdejší dlouholeté životní partnerky a matky jejich čtyř dětí, socialistickou političku Ségolène Royalovou, která podobně jako on kandidovala proti Nicolasi Sarkozymu, ale v roce 2007) v poslední době, že přesvědčil tolik Francouzů, aby ho poslali do Elysejského paláce, pařížského sídla francouzských prezidentů?

 

ZMĚNA PRO ZMĚNU

Určitě to nebylo tím, že shodil skoro dvacet kilogramů, protože omezil pití vína, sýry a svoji oblíbenou čokoládu. I když mu to jistě u některých voličů, zejména žen, pomohlo.

 

Ani to nemohla být změna názorů, protože tento zarytý socialista předvedl v kampani vše, co by hledač světlých zítřků říkat měl. Sliboval pracovní místa (například 60 tisíc nových míst pro učitele, zapomněl ovšem říct, kde by na to v příštích letech vzal potřebných 20 miliard eur), udržení nejrůznějších dotací, nechtěl moc omezovat sociální dávky a zaútočil na nejbohatší a slíbil jim vyšší daně. Také odmítl bezhlavě škrtat a označil tuto Evropou letící politiku za chybnou, a naopak chce do ekonomiky pumpovat peníze a investice, aby ji více rozpohyboval. A také vyhrožoval, že nepřijme fi skální pakt Evropské unie (ten odmítla před časem i Velká Británie a český premiér Petr Nečas), protože ho starému kontinentu nadiktovala z pozice síly německá kancléřka Angela Merkelová. Z tohoto bodu už ale pomalu couvá. Dobře tuší, že ne Paříž, ale Berlín je za současné situace hybatelem věcí v eurozóně.

 

Hollandovi pomohly především dvě věci. Ke kandidatuře ho přivedla diskreditace Dominiqua Strauss-Kahna za jeho aféru v New Yorku, a především osoba bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho.

 

Strauss-Kahn, někdejší šéf Mezinárodního měnového fondu, byl považován skoro rok za jasného kandidáta a favorita socialistů až do loňska, kdy mu vaz zlomil podivný sexuální skandál, kdy byl uklízečkou v newyorském hotelu obviněn ze znásilnění. Aféru provázela a dodnes provází pachuť podivných nařčení a nesrovnalostí, jenže do té doby nevýrazný Hollande kvůli ní dostal zcela jedinečnou šanci. K překvapení celého světa ji dokázal využít.

 

Hollandovi ale pomohl hlavně Sarkozy, jehož už měli Francouzi po pěti letech prezidentování plné zuby. Ukázaly se v tomto případě velké paradoxy moderní politiky: Lidé, kteří dosahovali i určitých pozitivních výsledků, měli takzvaně tah na branku a dokázali za sebou táhnout své strany, nakonec skončili kvůli extravagantnímu chování a neortodoxnímu jednání. Byl to Sarkozy, ale také italský premiér Silvio Berlusconi či náš Mirek Topolánek. Veřejnost nakonec jejich výstřelky neskousla a neustála, přestože se může brzy ukázat, že tak špatnými vůdci ve skutečnosti nikdy nebyli. Jenže na to se nikdo, ani Hollanda, po čase ptát nebude. Jen se podívejme, v jakém politickém zapomnění skončil Topolánek, přestože si to až tak nezasloužil.

 

Kvůli dvěma výše popsaným faktům proto dostal šanci François Hollande a uznejme, že se tak stalo za nadšeného souhlasu mnoha Francouzů. Bylo vyslyšeno volání po „změně“ a nastala „změna pro změnu“. Francouzské rozhodnutí má ve světě ještě jednu paralelu (i když jinou než v případě Sarkozyho či Topolánka), a tou je zvolení Baracka Obamy americkým prezidentem v listopadu 2008. Jak se dalo předpokládat, muž „změny“ Obama není nijak zázračnou hlavou státu, jenže mnohdy iracionální nenávist k jeho předchůdci Georgi W. Bushovi převážila.

 

Kde se ale vzal Hollande, muž ničeho a předtím i nikoho?

 

VŽDY V POZADÍ

François Gérard Georges Nicolas Hollande se narodil 12. srpna 1954 v normandském Rouenu. Jeho otec, lékař, se také zajímal o politiku a pokusil se i kandidovat za krajní pravici. Jeho syn však v tomto případě po otci nic nezdědil. Naopak už v době středoškolských studií koketoval s různými komunistickými organizacemi, aby se z něj stal postupně kovaný socialista.

 

Hollande se proto rád a často označuje za „normálního člověka“, až doteď vystupoval velmi neokázale (což Sarkozy neuměl a ani se o to nesnažil), nosil nevýrazné obleky a dokázal srozumitelně hovořit s dělníky, zemědělci a dalšími „normálními lidmi“. Uspěl i proto, že duše a srdce poloviny Francouzů tradičně tíhnou k levici, rovnostářství a předstírané solidaritě.

 

Na druhé straně je i nový francouzský prezident absolvent elitní vysoké Národní školy administrativy (l’Ecole Nationale d’Administration), která už vyprodukovala i stovky politiků. Když se údajná normálnost spojí s dobrým vzděláním, lze s tím ve Francii dobře pracovat, protože je to lidem blízké a příjemnější. Zvolení Hollanda proto znamená návrat k tomu, co vždy existovalo a nezmizelo, i když Socialistická strana získala post prezidenta poprvé od roku 1988.

 

Současný vůdce Francie je ale podle všeho i nesmírně učenlivý a umí odpozorovat věci, jež ke svému politickému životu potřebuje. Absolvoval totiž před pěti lety stejnou předvolební prezidentskou kampaň, ještě když byl životním partnerem jiné kandidátky socialistů, Ségolène Royalové. Té se tehdy Sarkozyho nepodařilo porazit, Hollande jí stál po boku a vše pozorně sledoval. Jako člověk v pozadí.

 

Až po kampani se vynořila informace, že vlastně už od roku 2006 s Royalovou nežil, jak to společně předstírali. Byl tak ukončen poměrně zvláštní vztah, protože se nikdy nevzali, i když mají čtyři děti (Thomas, 1984 právník, Clémence, 1986, lékařka, Julien, 1987, pracuje ve filmovém oboru, a Flora, 1992, studentka psychologie) a žili spolu přes čtvrt století. Institut manželství ani jeden z nich nepovažoval za tak důležitý, aby jím svůj život zpečetili. Označovali ho za buržoazní přežitek. V roce 2006 se však objevilo mnoho zpráv, že Hollande a Royalová se přece jenom vezmou, údajně v zájmu toho, že to bude další rok v prezidentských volbách přece jenom vypadat lépe. Royalová byla na to připravena (hovořilo se o romantické

 

svatbě na Tahiti), ale její partner to nakonec odmítl. Dnes je známo proč. Už v roce 1988 se Hollande seznámil při parlamentních volbách se známou novinářkou Valérií Trierweilerovou, jejich vztah započal právě před šesti lety, ale současný prezident to oznámil až v roce 2010. Takže rodinu má hlava Francouzské republiky teď nesmírně početnou, protože Valérie má z prvního manželství tři děti. A může mu i dokonce zajímavě radit, protože sama studovala politické vědy na pařížské Sorbonně. K tomu ještě jedna pikantní historka: Valérie dělala rozhovor se Ségolène v roce 1992 při jejím posledním těhotenství.

 

CO JE ZA ÚSMĚVEM?

Lidé, kteří znají Françoise Hollanda dlouho, ale tvrdí, že za jeho dobráckým úsměvem a zdánlivou normálností se skrývá tradiční lidská touha po moci a vlivu, která je vlastní všem politikům a političkám. U Hollanda ovšem do minulého roku existoval jeden problém, jenž není vůbec vlastní tradičnímu pojímání vysoké politiky ve Francii. Nezastával totiž žádnou významnější exekutivní funkci.

 

Byl sice starostou, poslancem, europoslancem či předsedou Socialistické strany, ale to se až doteď nepovažovalo za nic tak významného, aby ho to mohlo katapultovat do křesla v Elysejském paláci. Byl to vždy nenápadný muž. Dokonce ani v době, kdy se Evropa a Amerika otřásaly studentskými protesty, nijak zvlášť na sebe ne upozorňoval a v ničem myšlenkově nevynikal. Nebyl to žádný rebel. Za největší dobrodružství považoval tehdy cestování po Evropě se svými několika přáteli ve starém Peugeotu J7 (byl to málo elegantní mikrobus vyráběný v letech 1965 až 1980 – pozn. auto ra), když u toho poslouchali Beatles a Jimiho Hendrixe. V roce 1974 odjel na stipendium do Spojených států a i tady si v létě udělal velký výlet, když jel z New Yorku do San Franciska. Údajně u toho obdivoval jeden z největších amerických novodobých fenoménů – fast foody restaurací McDo nald’s a KFC. Jídlo v obou společnostech si oblíbil a zůstalo mu to až do nedávné doby, kdy se rozhodl, že kvůli prezidentské kandidatuře dá několik kilogramů dolů. „Třeba jsem mohl dělat kariéru a vydělat majetek na cheeseburgrech, ale nakonec jsem si vybral politiku,“ řekl před časem v Marseille deníku The New York Times.

 

François Hollande, který byl zvolen prezidentem 6. května a v úterý 15. května nastoupil do úřadu, bude teď určitě jíst daleko zajímavější věci, než jsou jeho oblíbené hamburgry. Navíc už to není vzhledem k jeho významné funkci ani karamelový puding, ani nevýrazná omáčka. Bude muset hrát chuťově výrazný francouzský sýr. Už dnes lze však předpokládat, že ne každý ho bude chtít ochutnat …