Steve Jobs je mrtev. Přišel čas na seznámení se Sirem Jonathanem Paulem Ivem (47), geniálním designérem a mužem, jenž má být novou ikonou společnosti Apple. Ostatně, bez něho by Jobs svoje magické impérium nikdy nevybudoval, i když sám Jony Ive zůstával dosud stranou veřejného zájmu.
Ačkoliv Jonathan Ive žije ve Spojených státech a dýchá pro americkou firmu, nikdy neopomene zdůraznit, že vychází z „britské školy designu“. Narodil se 27. února 1967 v Chingfordu na předměstí Londýna. Studoval na Northumbrijské univerzitě v Newcastlu a práce na počítači mu prý moc nešla. Tedy až do okamžiku, kdy se seznámil s počítačem Apple Mac. Tehdy si prý uvědomil, že problém nebyl v něm, ale v počítačích...
Už během studií si Ive přivydělával poradenstvím. Prostřednictvím designérského studia Tangerine nabídl své služby společnosti Apple, která jej záhy začala využívat jako externího konzultanta. V roce 1992 dostal nabídku nastoupit přímo do centrály Applu v kalifornském Cupertinu. A už o čtyři roky později se stal šéfem oddělení designu. Spokojený však nebyl. „Firma se v první řadě snažila maximalizovat zisky, nějaké zvláštní péči o výrobky nevěnovala pozornost. My měli jen navrhnout hezký zevnějšek a inženýři co nejlevnější vnitřek. Chtěl jsem skončit,“ vzpomíná.
Jenže pak se do firmy vrátil Steve Jobs a začal hledat designéra, jenž by mu pomohl zhmotnit jeho sny a plány a pomohl tak zachránit skomírající Apple. Psal se rok 1997. A Jonyho Ivea objevil Jobs ve vlastním studiu. A bylo to. Láska na první pohled, absolutní názorové splynutí. Hodiny společných diskusí, společné obědy, společný pohled na svět.
Hierarchie společnosti se změnila. Hlavní slovo dostali designéři. „Museli jste pochopit, že průmyslovým designérům nesmíte nikdy říci ne,“ vzpomíná Marjorie Andresenová. „I kdyby se vám to, co chtěli, zdálo nákladné, absurdní, nebo dokonce nemožné, museli jste to realizovat.“ Designérské studio se stalo srdcem společnosti, a pokud docházelo ke střetům, Jobs se vždy postavil za Ivea. Odcházet museli jiní.
Design před Ivem
Steve Jobs založil společnost Apple se dvěma společníky v roce 1976. V roce 1982 podepsali exkluzívní smlouvu s německo-americkým designérem Hartmutem Esslingerem, zakladatelem známého studia Frog design. Esslinger měl za sebou spolupráci se značkami Sony či Louis Vuitton. Za dva milióny dolarů ročně teď vytvořil výrazný design výrobků, který společnost Apple z malého start-upu v Silicon Valley vytáhl mezi světovou špičku.
Esslinger vytvořil ucelený design zvaný „Snow White“ neboli Sněhurka, díky němuž ztratily výrobky Applu původní, béžový odstín a působily estetičtěji i subtilněji než ostatní osobní počítače. V tomto duchu vznikl také legendární Apple Macintosh IIc, což byl první přátelský počítač, který dokázal bez problému komunikovat s běžným uživatelem.
Jenže se vzrůstajícím počtem výrobků začal být Frog design neúnosně drahý. Smlouva, již Jobs uzavřel, byla pro Apple jednoduše nevýhodná.
V tu chvíli bylo zřejmé, že nejvýhodnějším řešením by bylo interní designérské studio. Management se proto rozhodl hledat designérskou superstar, která by Esslingera nahradila.
Vyslanci Applu navstěvovali ta nejvýznamnější designérská studia. Jen Mario Bellini je prý nezdvořile odmítl. Nakonec se nadchli pro hvězdu automobilového designu Giorgetta Giugiara (jeho dílem byl například Fiat Panda). Ukázalo se ale, že Giugiaro, zvyklý navrhovat auta, postupuje zvnějšku dovnitř a vytváří spíše inspiraci než technické nákresy. Giugiaro maloval impresionistické návrhy, podle nichž modeláři připravovali hliněné modely, respektive řešili detaily. V Kalifornii však potřebovali něco docela jiného.
Apple proto usiloval o získání Boba Brunnera. Ten zpočátku do Applu nastoupit nechtěl. Bál se byrokracie typické pro velké značky i příliš velkých a roztahaných designérských studií. Nakonec navrhl, že vytvoří napodobeninu svého vlastního studia: „Malé poradenské studio, ale uvnitř firmy. Malé, efektivní, pohotové, se špičkovými talenty.“
Brunner nastoupil do Applu v roce 1990 jako dvaatřicetiletý. Tedy v době, kdy už zde Steve Jobs nepracoval – v roce 1985 byl z vedení společnosti odstraněn. Brunner se stal šéfem designérského studia, jehož byl zároveň jediným zaměstnancem, a jeho pracovní stůl stál uprostřed oddělení hardwaru. „Proboha, co jsem to provedl?“ děsil se. Po několika měsících se mu podařilo přesvědčit manažery, že pro nábor nových talentů je zásadní podoba ateliéru. Tak vznikl velký otevřený prostor s vysokými stropy, do něhož kromě stanic pro vytváření 3D modelů a computerem řízených fréz potřebných pro jejich výrobu přibyla i promítačka filmů, skateboardy, drahá kola a potápěčské vybavení. „Podporovalo to skutečně tvořivou, k riskování motivující atmosféru,“ vzpomíná fotograf Rick English.
Brzy však Brunner zjistil, že společnost, která nevyvíjí vlastní design, mladé talenty příliš neláká. Vytvořil proto vizualizace fantastických produktů, jejichž blýskavé fotografie umístil na zadní stranu designérské bible – časopisu I.D. Tato legrácka splnila účel a brzy vznikl skvělý mezinárodní tým designérů.
Jak Apple rostl a dařilo se mu, ocitali se designéři pod stále větším tlakem. Cyklus vývoje produktů se zkrátil z osmnácti i více měsíců na dvanáct, později na devět, a někdy dokonce na šest. „Doba na bádání, testování a hraní byla najednou pryč,“ vzpomíná Brunner.
Je zřejmé, že Bob Brunner dokázal svému týmu zajistit pozornost, pravidelně představoval prototypy ve zmíněném časopise I.D a díky spolupráci s externími talenty udržoval mezi svými lidmi zdravou soutěživost. Zároveň se snažil docílit toho, aby byli designéři nadřazeni inženýrům. Jenže na splnění tohoto cíle si musel ještě pár let počkat.
Milostné vztahy designérů
Právě v této době nastupuje k Applu mladý Brit Jony Ive. Jeho prvním úkolem bylo vytvořit design druhé generace přístroje Newton MessagePad. Psal se rok 1992 a Newton MessagePad byl celkem revolučním přenosným zařízením, na jehož obrazovku se psalo pomocí pera. Jony se snažil podivuhodné mašince vtisknout potřebný sex-appeal. Velkou pozornost věnoval pružince otevírající víko i speciálnímu vymršťovacímu mechanismu, jenž vysouval hrot pera. Za dva týdny měl hotový pěnový model a vydal se na Tchaj-wan řešit výrobní problémy.
„Chcete-li vytvořit ten nejlepší design, musíte s produktem žít a dýchat. Úroveň, na které pracoval Jonathan, se stávala milostnou záležitostí,“ vzpomíná jeden z jeho kolegů.
Po uvedení nového newtonu zvaného Lindy na trh v roce 1994 získal Jony Ive řadu ocenění. K cenám měl odpor. Nechtěl je veřejně přebírat, natožpak vystupovat na pódiu. Navíc ani skvělý design nedokázal newton zachránit. Společnost se dopustila chyb v marketingu a výrobek trpěl mizernou baterií i špatným rozeznáváním rukopisu. Pro Jonyho osobně přesto představoval newton závratný úspěch, který jej v rámci společnosti katapultoval na vyšší pozici, odkud mohl do budoucna ovlivňovat i technickou stránku výrobků.
Projevil se jako přirozený vůdce. Stal se Brunnerovým pobočníkem a sám nabíral nové designéry. V té době postavil základní tým, s nímž později vyvinul iMac, iPod a iPhone.
Jeho designérské studio bylo úžasným místem na práci. Nikomu se nechtělo odejít. Problém však představoval malý obrat společnosti, který vedl k rozpakům a demotivující náladě. Prodejům se nedařilo. To vše v době, kdy IBM přišlo na trh se systémem Windows 95, dostatečně kvalitní napodobeninou operačního systému MacOs uvnitř levné krabice, a z předražených nekompatibilních počítačů Apple se stávaly ležáky. Částečně v reakci na někdejší tyranské způsoby vyhozeného Steva Jobse panovala ve společnosti extrémní demokracie. Jenže výsledkem byl chaos.
Složitou situaci vyřešil až návrat Steva Jobse v roce 1997. Začaly pršet výpovědi. „Řekněte mi, co je v téhle společnosti špatně,“ řekl skupině zaměstnanců a po chvíli vybuchl: „Výrobky! Stojí za houby a už nejsou ani trochu sexy!“ Jony se chystal firmu opustit, když ale slyšel Jobse stále dokola opakovat, že cílem Applu není jen vydělávat peníze, ale také vyrábět skvělé věci, rozhodl se zůstat.
Udělal dobře.
Talentovaný dyslektik
Jonyho matka byla psychoterapeutka, otec stříbrotepec a úspěšný pedagog. Britští spolužáci ze střední školy vzpomínají na Jonyho jako na lehce zavalitého, tmavovlasého, skromného teenagera. Byl bubeníkem studentské rockové skupiny. Vynikal v kreslení a jeho slabostí byla dyslexie. V osmdesátých letech chodil v černé a z vlasů si dělal černé bodliny po vzoru Roberta Smithe z kapely The Cure. Do školy jezdil ostře oranžovým Fiatem 500.
Vystudoval prestižní Newcastle Polytechnic. A už během studií zaujal futuristickým konceptem telefonu. Nadále si také uchovával svou vášeň pro auta. Za peníze vydělané v Applu si jednou koupí Aston Martin DB9, vůz spojený s Jamesem Bondem. Málem v něm přišel o život. Následovala řada vozů Bentley, jež, stejně jako Aston Martin, charakterizují kromě rychlosti inovativní výrobní metody. Materiály jako hliník, hořčík či uhlíková vlákna používaná v automobilovém průmyslu pak přenesl do výrobního arzenálu Applu.
Designérské studio Apple podléhá pod jeho vedením přísnému utajení. Je vybaveno vysokými koncertními reprobednami, z nichž většinou hřmí technopop. Hudba, která Ivea inspiruje. Když za ním přicházel Steve Jobs, nechával hudbu zesílit, aby nikdo neslyšel jejich hovor. Jony má zakázáno říkat, na čem pracuje, dokonce i své manželce.
Tým, jemuž Jony šéfuje, vytvořil v posledních letech fenomenální produkty naší éry. Jestliže francouzský filozof Roland Barthes tvrdil, že ve středověké společnosti byly ikonou katedrály a v padesátých letech automobily, podle Dr. Michaela Bulla ze Sussexské univerzity se o padesát let později stal stejnou ikonou iPod, technika, jež vám umožní strčit celý svět do kapsy. A následovaly další výrobky, které zcela ovládly a proměnily naši přítomnost, v čele iPhone.
Ačkoliv Jobs na Jonathana Ivea velmi dal, on i jeho kolegové zůstávali dlouho díky absolutnímu utajení veřejnosti neznámí. Ostatně sám Jobs vždy vyzdvihoval týmovou práci. Jeden novinář s nadsázkou poznamenal, že zájmeno já (I) užíval jen v souvislosti s iPad nebo iPhone, kde toto písmeno vyjadřuje anglické termíny „individuality“ a „innovation“.
Jobs měl také neobyčejný marketingový instinkt. Jedním z nejšťastnějších tahů jeho kariéry bylo rozhodnutí, že bude své zboží prezentovat osobně. Vybudoval si image počítačového geeka v brýlích, leviskách, sportovních botách a černém roláku, jenž se nemusí přizpůsobovat světu ostatních byznysmenů. Jenže když Steve Jobs v roce 2011 zemřel, Apple ztratil konkrétní osobnost, se kterou se může zákazník identifikovat.
V tu chvíli se objevil Jonathan Paul Ive, pracující dosud v utajení svého designérského studia. Ostatně geeci už nejsou moderní. Dnešní svět chce sexy designéra, jenž má rád rychlá auta, je šťastně ženatý, má děti a miluje svou práci. Ani to, že je trochu introvert, není od věci. Zůstává prostor pro fantazii...
Nakonec ono ani to utajení nebylo tak horké. V roce 2006 pasovala britská královna Jonyho Ivea na rytíře a před dvěma lety mu udělila titul Sir spojený s Řádem Britského impéria. Jeho majetek se odhaduje v přepočtu na 2,5 miliardy korun a jeho jméno je uvedeno pod 730 designovými vzory a patenty po celém světě.
