Brigitte Bardotová: Ošklivé káčátko se proměnilo v bohyni, která vyměnila slávu za záchranu zvířat
Filmová hvězda Brigitte Bardotová (28. 9. 1934–28. 12. 2025) svůj fenomenální úspěch vysvětlovala jednoduše: „Když jsem před kamerou, jsem prostě sama sebou.“ Dlouho si ani nepřipouštěla, že je krásná. „To média udělala z krtince horu,“ komentovala svou slávu. Prodala svoje diamanty i svatební šaty, aby mohla založit nadaci na ochranu zvířat. „Není mi líto jediné věci, každá znamená zachráněný život.“
Přejeme vám rok snů! Brigitte Bardotová a Gilbert Bécaud své novoroční přání televizním divákům pronesli jednohlasně. Brigitte vždy opakovala, že je důležité snít, a smutek maskovala zářivým úsměvem. V onen natáčecí den, před bezmála sedmdesáti lety, pod jmelím ve studiu ale byla šťastná. Byla zamilovaná do Gilberta. Její první milenec a manžel Roger Vadim, díky němuž se stala slavnou herečkou a jejž opustila kvůli Jeanu-Louisi Trintignantovi, uznale podotkl, že měla dar pro nevěru a stala se nedostižným snem mužů. Inspirovala plejádu umělců. Patnáctiletý Robert Zimmerman, který si začal říkat Bob Dylan, pro ni složil svou vůbec první písničku. „Všichni jsme BB milovali a já doufal, že jí tu píseň někdy osobně zahraji,“ vzpomínal. Pablo Picasso ji ale nenamaloval, ačkoli ho o to poprosila. Není však pochyb, že se mu líbila, jeho výraz zachycený na společné momentce hovoří za vše.
Simone de Beauvoirová o pětadvacetileté Bardotové napsala, že je nejsvobodnější ženou poválečné Francie. „Sama si vybírá muže, které chce milovat, není jejich kořist. (…) Je temperamentní, proměnlivá, nepředvídatelná, má v sobě dětskou průzračnost i tajemství. Je laskavá, dobrosrdečná, přímočará. (…) Světec by prodal svou duši ďáblu, jen aby se mohl dívat, jak tančí.“
Ošklivé káčátko
Ty střepy neznamenaly štěstí. Sedmiletá Brigitte a její tříletá sestra, Marie-Jeanne, které doma říkají Mijanou, si vylekaně prohlížejí rozbitou vzácnou vázu. Vychovatelka jim vlepí facku, to nejhorší je ale teprve čeká, když se rodiče vrátí z divadla. Dvacet ran rákoskou se dalo vydržet, jenomže průmyslník Louis Bardot v návalu vzteku své starší dceři oznámil, že honosný sedmipokojový byt s nábytkem z doby Ludvíka XIV. už není její domov, a on i jeho manželka, Brigittina matka, jsou pro ni ode dneška cizí lidé, jimž musí vykat. Anne-Marie, rozená Mucelová, manželův vodopád výčitek nepřerušila, jen souhlasně pokývala hlavou. Je jaro 1942, Paříž je okupovaná, Bardotovi se ale mají jako v bavlnce a dcery by si toho měly vážit. Zlatá klec má svá pravidla. Po Louisově smrti v roce 1975 matka nabídne Brigitte, aby jí znovu začala tykat…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
