Erika Szelsová: Dívka se samopalem, která symbolizuje maďarskou vzpouru a zemřela za svobodu

Není divu, že na mnoho lidí snímek zapůsobil. Dánský fotoreportér 1. listopadu 1956 zachytil mladou dívku s odhodlaným, ale také trochu rozpačitým výrazem. Zbraň a vatový kabát kontrastovaly s jejím mládím a rozpuštěnými vlasy. Teprve mnohem později se ukázalo, že se jmenuje Erika Kornélia Szeles (tedy foneticky „seleš“), narodila se 6. ledna 1941 v Budapešti a zemřela 7. listo­padu 1956. V té době jí tedy nebylo ani šestnáct let. O své zahraniční slávě se nikdy nedozvěděla. Ale možná si uvědomovala, že už ve svém mladém věku nějak ztělesňuje mnohé z tragických dějin střední Evropy své doby.

Oba její rodiče byli maďarští Židé. Otce Sándora si nepamatovala, zemřel v roce 1944, kdy jí byly tři roky, i když není jasné, jestli zahynul v koncentračním táboře, nebo v Budapešti ještě před deportací. Ví se ale, že v roce 1930 konvertoval ke katolické víře. Sourozence neměla, jen matku Noémi Szelesovou. Ta byla, podle vzpomínek sousedů, pravověrná komunistka. Její přesvědčení mělo prý až náboženské rysy, v roce 1953 po Stalinově smrti prý dostala hysterický záchvat.

Se svou dcerou Erikou si ­Noémi Szelesová asi moc nerozuměla. Byla na ni velmi přísná. Erika měla vzpurnou a svobodomyslnou povahu a paní Szelesová, povoláním písařka, neměla moc času, musela vydělávat, aby je obě uživila. Jejich materiální podmínky nebyly moc dobré – žily v rozděleném bytě ­společně s dalšími dvěma ro­dinami.

Možná proto Erika nestudovala na gymnáziu, ale šla do učení na kuchařku, rok 1956 ji zastihl v kuchyni hotelu Béke, „Mír“. Přitom ale zřejmě byla velmi intelektuálně založená. Účastnila se literárních a politických debat, které organizoval její strýc Endre Bondi, dirigent, skladatel a spisovatel. Na své mladé spoludebatéry prý působila mnohem zraleji, než by odpovídalo jejímu věku.