Alan Wilson: Stydlivý bluesman nazpíval hymnu hippies a usnul navždy pod širákem
Skladatel, zpěvák, kytarista a harmonikář bluesrockové legendy Canned Heat ALAN WILSON (4. července 1943–3. září 1970) byl také jedním z prvních environmentálních aktivistů. Díru do světa udělal v kalifornském Los Angeles, jež v 60. letech sužoval automobilový smog. Zatímco si prostřednictvím muziky plnil dětský sen, v horách za městem se kácely staleté sekvoje, což mu působilo muka. Místo aby pařil s kluky z kapely, vyrážel do lesa sbírat vzorky půdy a šišky. Se ženami to neuměl, na volnou lásku byl moc citlivý, ale na kytaru a harmoniku válel jako málokdo a extravagantním zpěvem strčil do kapsy i Boba Dylana.
Třetího září 1970 jeho slibně nastartovanou kariéru utnuly léky na spaní. Blind Owl, jak mu říkali, se odporoučel za Brianem Jonesem z Rolling Stones do Klubu 27. Dva týdny nato se přidal Jimi Hendrix, za měsíc Janis Joplinová a deset měsíců otálel Jim Morrison. Všichni milovali blues, všichni umřeli v sedmadvaceti.
„Kam přesně jedeme, nemůžu říct, ale možná i opustíme USA. Mají tu novou hru, kterou vážně nechci hrát,“ zpívá Alan Wilson s odkazem na mobilizaci pro válku ve Vietnamu, před kterou se tehdy prchalo do Kanady, v písni Going Up the Country. Ta se v roce 1970 stala znělkou oscarového dokumentu Woodstock, což ovšem později nezabránilo značkám jako Subaru nebo Pepsi, aby si ji daly do reklamy. Je veselá a její zpěvák není hrdým majitelem chrapláku vyhloubeného alkoholem a kuřivem, jak káže stereotyp. Nenápadný Alan Wilson zpíval falzetem, i když ne tak čistým jako jeho jmenovec Brian Wilson z Beach Boys. Nebyla to žádná „zhulená“ manýra – když se žánr blues před sto lety klubal z country, prvotní bluesmani skutečně kuňkali. Wilsonovy vypalovačky Going Up the Country a On the Road Again v roce 1968 skvěle zapadly do „nevaž se, odvaž se“ étosu tehdejší doby.
Pro život nepoužitelný
Alan byl hluboký introvert, ale jakmile hrábl do kytary nebo foukl do harmoniky, změnil se v baviče. Byl také intelektuál, o blues dovedl erudovaně mluvit i psát, ale jinak byl pro život nepoužitelný. Zatímco jeho kolegové z Canned Heat si dopřávali sex, drogy a rokenrol, on raději mizel do přírody, jež pro něj byla vedle muziky největší posedlostí. Většinou moc nevoněl, a když mu praskla obroučka brýlí, které měl pro silnou krátkozrakost tlusté jako popelníky, prostě ji slepil izolepou. Trpěl úzkostmi a depresemi a čas od času kvůli tomu musel do nemocnice. Na nespavost mu pomáhalo, když spal venku, a občas si také zobl secobarbital, lék z nebezpečné skupiny barbiturátů.
Oč menším byl lvem salónů a manekýnem, o to byl autentičtější. To platí i pro kapelu Canned Heat, což by se dalo přeložit jako Plechovkový žár. Název převzali z písně Canned Heat Blues z roku 1928 od Tommyho Johnsona, kde je inkriminované spojení slangovým označením pro denaturovaný líh značky Sterno. Toto palivo do přenosných vařičů popíjeli nejzoufalejší alkoholici a většinou to pro ně byla konečná. Černým humorem si kapela předurčila osud.
Sova, Medvěd a Slunečnice
Alan Christie Wilson se narodil na Den nezávislosti 4. července 1943 na severu východního pobřeží Spojených států amerických, v Arlingtonu ve státě Massachusetts. Když mu byly tři roky, jeho rodiče se rozvedli, což na výjimečně nadaného chlapce těžce dolehlo, i když později se máma s tátou k sobě vrátili. „Jeho otec se nejradši válel u rádia a totéž měl v plánu i pro svého syna,“ vyprávěl frontman Canned Heat Bob Hite, zvaný Medvěd, magazínu Rolling Stone v roce 1970 krátce po Wilsonově smrti. „Velký špatný. A sbírání známek. Taky nic moc. Alan se radši uchyloval do svého pokoje, četl si tam a poslouchal desky.“ V pubertě se chlapec naučil na kytaru a harmoniku a oblíbil si bluesmana McKinleyho Morganfielda, zvaného Muddy Waters.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
