Nobelovka Jaroslava Seiferta: Napřed mu ji vyfoukl Hemingway. Když ji pak dostal, mlčelo se o tom

Poprvé ho na nobelovku nominoval už v roce 1954 literární historik ­Albert Pražák. Mimo jiné za sbírku Maminka, v níž Jaroslav Seifert vzpomínal na dětství a prázdno, co v něm po matčině smrti rostlo. Prestižního ocenění Švédské akademie se však umělec, už tehdy cenzurovaný a zakazovaný, dočkal teprve o tři dekády později. V polovině ošklivých padesátých let mu tuto poctu vyfoukl Ernest Hemingway. V půlce jen o málo příjemnějších let osmdesátých se udělení Nobelovy ceny zestárlému autorovi, drže­nému na uzdě v ústraní domu u Ladronky na pražském Břevnově, stalo výrazem solidarity se všemi umlčovanými československými intelektuály.

Kvetoucí strom přeludu

V životním příběhu nejčeštějšího básníka, jakého jsme kdy měli, se výmluvně odráží složitost 20. století. Od Seifertova proletářského mládí na Žižkově, tehdejším pražském předměstí, přes jeho osmileté členství v Komunistické straně Československa až po vystřízlivění z ideálů ve chvíli, kdy Jaroslava koncem dvacátých let minulého století ze strany vyloučili po podpisu takzvaného Manifestu sedmi. Tedy dokumentu, v němž sedm literátů v čele s Ivanem ­Olbrachtem veřejně odsoudilo bolševizaci a sektářství vládnoucích politiků.

Postupem let se svobodomyslný syn uvědomělého socialisty a zbožné katoličky stal zcela logicky personou non grata. A také idolem mladých, ale to souviselo spíš s jeho vitalitou, kterou si uchoval až do velmi vysokého věku. Nikdy nepřišel o pohled i nápady rošťáka, jímž býval za dob svých dobrodružných studií. Vyhozen z gymnázia i ze Svazu moderní kultury Devětsil… Na jaře roku 1938 se připojil k provolání Protestujeme!, reagujícímu na vykonstruované moskevské procesy s původními vůdci Říjnové revoluce. Po druhé světové válce zůstával Jaroslav Seifert názorově nalevo, ale vrchnost mu nevěřila ani nos mezi ušima. Koncem roku 1949 odešel do invalidního důchodu a od té doby se věnoval jen volné tvorbě.