Přibližně od října 1959 do jara následujícího roku smolil Ernest Hemingway to, co se o čtvrt století později stane jeho poslední knihou. Šlo o reportáž pro magazín Life na téma soupeření dvou elitních toreadorů. Luis Miguel Dominguín a jeho švagr Antonio Ordóñez byli oba spisovatelovými přáteli a Ernest obdivoval každého z nich jinak. Úkol vměstnat jejich paralelní osudy do deseti tisíc znaků určených vydavatelem se mu však zdál nemožný. Zvláště když v Dominguínově případě bylo třeba vysvětlit, proč se bojovník, kterého už mnozí považovali za vyřízeného, po delší odmlce znovu vrací do arény. Ten námět se Hemingwaye příliš dotýkal. Za nějaký čas měl jeho materiál slušných 120 000 znaků, z čehož nakonec časopisecky vyšla ani ne polovina. Název zněl: Nebezpečné léto.
Když píšeš doopravdy
V páté kapitole tohoto díla je nádherná pasáž. Toreador Ordóñez, kterého o pár týdnů dříve nabral býk na rohy, hovoří s Hemingwayem o faeně, tedy závěrečné sérii útoků matadora na raněné zvíře. Jako kdyby se spolu v tu chvíli nebavili zápasník a reportér, ale dva zkušení literáti.
Premium
Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium
Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně
Už mám předplatné - přihlásit se
