„Já patřím k těm nešťastně šťastným, protože mapu lásky vlastním…,“ zpívá šansoniérka v jedné ze svých nejslavnějších písní. Její mapa obsahovala, jak psáno v textu, „cesty, řeky, šrafy“, ale jistě i životní zastavení s lidmi, které považovala za opravdové přátele. Patřil k nim novinář Josef Vomáčka, který vždycky tvrdil, že když se v roce 1992 s tehdy jedenašedesátiletou zpěvačkou skamarádil, překvapilo ho, jak je „překvapivě jiná“.
Jedna z věcí, které se o paní Haně tolik nevědí, je, že byla vášnivou posluchačkou rozhlasu. Díky téhle náruživosti jsme se poznali. Každý den od půl páté do půl deváté jsem měl na stanici Regina vlastní ranní show. Tehdy se ještě vysílalo na středních vlnách, poslouchalo nás tři sta tisíc lidí denně. Ona, jak mi později svěřila, patřila mezi ně. Vstala ráno brzo, lehla si do vany, poslouchala program a připouštěla si teplou vodu.
Načež mi jednoho dne zazvonil doma telefon. Nějaká žena se mi představila jako Hana Hegerová. Řekl jsem, že na legraci nemám náladu, a zavěsil jsem. Nevzdala to, zavolala znova a už mě nepustila ke slovu: „Tady Hana Hegerová, Staroměstské náměstí patnáct, modrý zvonek. Přijďte ke mně na návštěvu, jsem na vás velmi zvědavá. Čekám vás během půl hodiny.“ Zatelefonoval jsem své bývalé ženě, že vůbec nevím, co mám dělat. Řekla: Vykoupej se a kup kytku.
Takhle vzniklo přátelství, které přežilo téměř třicet let.
Ve světě kaváren a restaurací
Scházeli jsme se po kavárnách a hospodách, většinou na Starém Městě, a hodiny si povídali. Do společnosti jsme moc nechodili. Byla ráda, že získala nové soukromí mimo její tehdejší svět.
Co mě překvapilo, byl její závažný zájem o architekturu. Procházeli jsme ulicemi, kritizovali nevkusné nástavby na domech, které tehdy po revoluci vyrůstaly jako houby po dešti. S nadsázkou by se dalo říct, že jsme byli živými svědky vylidnění historického centra města jeho proměnou v Disneyland.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
