Nevím, jak se v Česku oslavuje těhotenství nějaké báby, která má vyprsknout malého tyrana za několik týdnů. V Británii i v Americe se pořádají takzvané „baby showers“, které neznamenají „baby, běžte se osprchovat“, ale spíše něco jako zahrneme matku i nenarozeného chlapce/holčičku/transsexuála dárky a oslavnou párty. No a na jednu takovou jsem byla pozvána a nedalo se to osrat, neboť budoucí matka je moje nadřízená (naštěstí je fajn a má smysl pro humor).
Její nejlepší kámoška zorganizovala tuto oslavu v hodně drahém hotelu a vyzdobila jej předem tak, že nebylo skoro kam šlápnout. Téma oslavy zvolila „knihy pro maminku a děťátko“, a protože jako Východoevropance se mi nechtělo zbytečně utrácet za drahé knihy, pár jsem jich ukradla ve škole a mamince jsem darovala knihu, kterou jsem napsala sama: Miss Blanka, 3A, samozřejmě v češtině. Irská matka si to může prohlížet na usnutí. Vše jsem narvala do papírového pytlíku z nemocnice Burjeel a místo drahé blahopřejné karty jsem vytrhla ze sešitu papír a napsala jí YO BITCH (reference ze seriálu Breaking Bad), happy pushing. From my iPhone (reference ze seriálu Baby Raindeer).
Konzumaci jsme si platily samy, což mi přišlo nespravedlivé, a tak jsem alespoň vysomrovala od kolegyně Grace kupón na třicetiprocentní slevu. Žrádlo proběhlo ve stylu anglického čaje, což je oser nejvyššího typu. Servírky nás zahrnuly chlebíčky a dortíčky na klasických stříbrných trojpodnosech a na pití – hrůza – čaj! Ten teda piju, jen pokud jsem nemocná, ale co chcete, Irové a Britové jsou tím čajem úplně posedlí. Nejprve jsem musela obšlehnout, kam se dává sítko a na co je podtácek na sítko. Pfff.
Docela divné pohledy mě sledovaly, když jsem si chlebíčky brala rukou a neustále si kecala na šaty. Ostatní z nějakého mě neznámého důvodu používaly talíř. Dortíčky jsem nakousla všechny, a když mi nechutnaly, vrátila jsem je na třílevlový podnos na talíře. Kdyby čepovali pivo, to bych věděla, jak to pít. Tyhle čaje jsou tak leda pro nějaké seniorky. Hned jak jsem dopila a dojedla, chtěla jsem zvednout kotvy, ale to prý není zdvořilé, neboť se hrají „zábavné“ hry.
Na předtištěných kartách můžete hádat, co se matce narodí, tak jsem vybrala již výše zmíněného transsexuála, váhu jsem odhadla na deset kilo a jako zkušená matka napsala radu: Babies jsou uzpůsobeny k pádům na kachlíky, mně se to stalo několikrát a ejhle, je z ní doktorka. Budoucí matka se podělila o svůj zdravý život (žádný alkohol, prenatální vitamíny, lehká jóga), aby děcko bylo co nejzdravější a nejchytřejší.
„Máš recht,“schválila jsem jí to, „i já jsem se omezila a přestala kouřit na vývoj mozku (pátý až sedmý měsíc) a začala zas až v devátém měsíci, to už je pak jedno.“ No, ty zvyky se asi mění, protože před třiceti lety to bylo všechno jinak. Pak jsem uvážila, že už je asi čas vyklidit pole, a začala mlátit stříbrnou lžičkou do čajové konvice, neboť mi to připadlo takové britské a posh. Když se všechny kachny uklidnily, oznámila jsem, že odcházím. Stříbrnou lžičku jsem samozřejmě hodila do kabelky a paly pryč.
Moc hezké odpoledne, jen jsem na něj byla příliš střízlivá. Ale konverzačně jsem na tom byla stokrát líp než dámy, které žádné děti nemají, a tedy nevěděly, na co se mají ptát. Ze zdvořilosti se tedy zajímaly, jak často se mění plíny, zatímco já mazácky pronesla: Spi teď, pak nebudeš spát půl roku a ještě rok po porodu se tě budou lidi ptát, kdy očekáváte mimino. Baby showers prostě nejsou pro mě a hned jsem je blacklistovala vedle svateb. Od teď chodím jenom na funusy.
