„Tak co, už se těšíš zpátky do školy?“ táže se mě zlomyslně kamarádka (a to ještě ani neskončil rok 2023). „Ne,“ odpovídám po pravdě, „do školy se po prázdninách netěší vůbec nikdo. Učitelky, děti, ředitelka, asistentky a snad ani záchodová miss, která celý den místo doplňování hajzlpapíru sjíždí Instagram nebo otravuje ve třídách, jestli někdo nemá nabíječku na Samsung. „Ale děti se určitě těší, ne?“ zajímá pak kamarádku, „určitě mají po prázdninách spoustu energie…“ No, odpovědí je pravý opak.
Malí Arábci si za ty tři týdny navykli ponocovat do tří a nyní je služka vzbudí v šest, navlékne do uniformy a vykopne na bus. Maminka s tatínkem totiž musí hajat do druhé hodiny odpolední. Děti se pak vplouží do třídy, kopnou batoh do rohu a kecnou si na modrou židličku, kde pak sedí a čumí. Nezdá se, že by si všimli mojí přítomnosti ve třídě, a tak je spravedlivě ignoruji také. Občas se zeptám: „Nechceš nějaký worksheet nebo omalovánky, Fatimo?“ Na což se mi dostane generické odpovědi „Ne, miss,“ a na další dotěrnou otázku, jestli tam chce tedy jen tak sedět a čumět, odpovídá upřímně: „Sedět a čumět, miss.“ No tak co, že. První den.
Po třech hodinách spánku a bez snídaně je sezení a čumění zcela na místě. Po hymně, kterou zpívám jen já, začíná výuka. „Dobré ráno, děti! Kdo je dnes unavený?“ Všechny ruce letargicky nahoru. „A kdo se těší, že se dnes něco naučí?“ Nikdo. No tak má to smysl, ty chudáky učit proti jejich vůli? „A co byste teda dnes chtěli dělat? Třetina chce „na záchot“, třetina chce „sedět a čumět“ a třetina svačit. No tak snad se ředitelka ke mně nepřijde podívat hned první den, doufám. Ale unavení jsou, jak jsem už říkala, všichni a pracovat se, jak jsem už říkala, nechce nikomu.
Maximálním úsilím se podaří první den jen otestovat děti z fonetiky a čtení. Zbědovaně selžou v nové fázi, což jsme přesně chtěli, abychom mohli na konci semestru ukázat obrovský růst. Každých deset minut se děti ptají, jestli už mohou jít domů a jestli toto je už poslední lekce. „Je,“ řeknu, protože jsme se ještě neučili čas, a tak jim nepřijde vůbec divné, že hodiny ukazují 9:05. Kolem poledne se většina probere z mrákot, a můžeme se tedy pokusit sdílet s ostatními „Co jsem dělal o prázdninách“. Děti jsou náhle v rauši, všechny najednou vykřikují, že „byly někde“. Kde, to nevědí, ale byli tam všichni bratranci a hráli videohry. Tak to vypadá, že zase seděli doma.
Hned se ptám, kdo letěl na prázdniny letadlem, abych identifikovala potencionální roznašeče covidu a zahraničních virů. Najednou všichni letěli letadlem. Musím tedy rozklíčovat, kdo si jen vymýšlí, kdo letadlem letěl teď, a ne před třemi lety a kdo je schopný mi sdělit, kam tím letadlem letěl. Akceptuji odpovědi jako Saudia, Švýcarsko a Paříž. Cokoliv v rádiu třicet kilometrů od Abú Dhabí musím negovat, tam možná jeli hodně rychle autem, ale na leteckou dopravu to není.
Do konce dne přistane v mailové schránce devadesát dva e-mailů s pracovními úkoly, ale já nedělám nic, jenom sedím a čumím. Polovina dětí během dne usne, což je v pořádku, kromě žáků, kteří se nedají probudit koncem dne, když je třeba dopravit je na autobus. Po dlouho očekávaném konci školních hodin se slezou učitelky jako švábi na pivo a začne klasická konverzace na témata: Jsem unavená. Celou noc jsem nespala. O Vánocích jsem se přežírala a teď jsem tlustá. V Evropě bylo hnusné počasí. Celá rodina se pohádala. Utratila jsem celou výplatu a teď jsem chudá jako kostelní myš. To je všechno. Hlavně že ten první den skončí a můžeme začít countdown do dalších prázdnin.
Miss Aoife opouští školní budovu jako první, neboť jí žákyně Meera na přivítanou řekla: „Miss, vy teť tlustá.“ A tak učitelka má už jenom 12 týdnů na to, aby do dalších prázdnin zhubla. Tímto prosím blízké a rodiny učitelek, aby je přes prázdniny nevykrmovaly. Máme totiž přísné kritiky v podobě sedmiletých dětí, které co se týká hodnocení vzhledu učitelky, nelžou. Ve škole pak máme málo pohybu a „chození mezi lavicemi“ se do aerobního cvičení nepočítá. A teď se jen naučit psát 2024 místo 2023. The End.
