Tak jsem opět dávala na Facebook fotky svého rozesmátého ksichtu v bílém kožíšku s popiskem: Už se nám tu v Emirátech ochladilo. Na každou svoji narcisistní fotku jsem ještě dala nálepku 36 °C. Ale ani to mi nestačilo. Přidala jsem i sérii dalších samolibých vyretušovaných potrétů s vtipným (pro mě) popiskem Série fotografií z hajzlu. Tam je totiž nějaké pěkné světlo a vypadám v něm lepší. No a teď jak to bylo doopravdy.
Vůbec jsem rozesmátá nebyla a pod očima jsem měla velké pytlíky. Z práce mi nebylo ani hej, ani ejhle a v bytě stále nevyřešený smrad, kterému už všechny moje kamarádky říkají zdrobněle Jeff Dahmer (masový vrah, který své oběti nejen vraždil, ale také vařil, řezal a pojídal, a jeho bytu vycházel příšerný zápach). Na fotkách jsem předvedla zkreslenou realitu a šla do hospody na pizzu a kýbl piv. No, kýbl piv se zvrhl ve dva kýbly, poněvadž jsem usoudila, že můj týden byl dvoukýblový.
Zkýblovaná se vracím stylem starého Magdona domů za Jeffem. Na záchodě rozsvítím světlo a… Strašně hystericky jsem zařvala! Na vaně seděl pěticentintimetrový šváb a relaxoval. Protože jsem švába viděla poprvé, jako záchranu první pomoci jsem použila telefonát mamince: „Mami, ježišmarjá, ja se poseru, tady je normálně šváb! Co mám dělat?“ „Hoď na něj hadr a umlať ho botou,“ zněla instrukce. „Jenomže já se ho strašně bojím! Co když se pohne?“ plakala jsem. „Nebuď hysterka,“ utěšovala mě pragmatická maminka,“zabij ho a běž si lehnout. Určitě jsi zase chlastala.“ „Nechlastala,“ zalhala jsem a připravila si utěrku, která měla stabilizovat švába k zabijačce.
Bála jsem se ho takovým způsobem, že jsem už při zasažení utěrky vykřikovala česky: „Jdeš na smrt, ty hajzle, nehejbej se!“ (Zřejmě abych si dodala odvahy.) A brutálně jsem ho umlátila briketovou botou. Bylo to strašné. Teď jsem si připadala jako masový vrah sama, ale zároveň mi vyskočil adrenalin do modelu fight or flight a byl to fight. Šváb se i po příšerně krvavém masakru stále ještě hýbal, tak jsem ho zabalila do hajzlpapíru a spláchla. Strašný zážitek. Moje mírumilovná kamarádka by ho jistě chytila do skleničky a přenesla do nějakého pěkného parku. Ale já jsem tedy neuvěřitelně brutální vrah.
Zatím tedy jen jeden šváb, ale kdo ví, co bude dál? Co když přijdu domů a na vaně mi bude sedět nějaký chlap (dveře nezamykám, všude jsou kamery), umlátím ho také botou? Fakt jsem netušila, jaká krvelačnost ve mně dříme. A tak až se zase budete dívat na nějaké mé pozérské fotografie na fejsu, věřtě tomu, že jsou všechny stylizované a neodrážejí moji vražednou povahu. A to mám doma ještě ke všemu kladivo. A není na čarodějnice.
