„… zas ožily by hry a sny/tys byl prostě úžasný/ ty dals mi duši ba i tvar/ten ze všech nejvzácnější dar/můj dík tak pozdě přichází/jak říct mám tady bez frází/že smutná jsem a bohatá/tvou láskou ale bohatá … ach táto …“
Poslouchám píseň Déšť tváře smáčí Hany Hegerové z její nové desky Mlýnské kolo v srdci mém a vzpomenu si na předloňský prosinec, na útulnou varnu čokolády v centru Prahy. Stejně jako v nádherném textu Pavla Kopty i tehdy zpěvačka zavzpomínala na toho „nejopravdovějšího chlapa“ svého života, i když jenom v próze, pro náš časopis.
„Jsem hodně po tátovi.“
Kde pracoval?
V bance. Byl to velice vtipný člověk. Jednou, když už naši byli rozvedeni, jsme na procházce potkali faráře, který se ho ptal, jak se má, že už ho dlouho neviděl. Špatně, pane faráři, odpověděl tehdy táta, hříchy mě opouštějí.
Jako že ztrácel sílu?
Mužskou sílu.
Obdivovala jste ho?
Já mu jenom říkala, že ho jednou pánbůh potrestá za jeho hříšný život.