Kdyby se mne někdo zeptal, koho v soudobé kinematografii považuji za nejtalentovanějšího režiséra, odpověděl bych bez váhání: Newyorčana Jima Jarmusche (1953). Proč? Snad že právě on naplňuje to, co hledáme u autority - že zosobní nějakou jednotu. U Jarmusche ji vidím v tom, jak s hudební lehkostí vyjadřuje harmonii obrazu a zvuku, jak vysoké mísí s nízkým, humor s vážností a básnivý výraz se syrovou tíhou života. V Mrtvém muži (Dead Man, 1995) se na putování nesmělého zelenáče Dalekým západem dívá nejen jako na jedno nicotné bloudění, ale i jako na cestu věčností a nekonečným dospíváním. Jako na dílčí výlet celkem. Proto je právě Jarmusch kompletní filmař.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
