Čtvrtek 21. listopadu
"Je to blbý, musí ven," řekla zubařka a na mysli měla zub. Můj bohužel. "A kdy?" ptala jsem se s nadějí v hlase, že třeba v příštím životě. "Teď hned," řekla nekompromisně. Mamííí, pomóóc, vezmi mě od té zlé, zlé, zlé paní pryč! Maminka mě ale nevyslyšela...
. Když se zubařka do té operace pustila, snažila jsem se v mysli poletovat nad pouští. Ona se mi rýpala v puse a já si představovala - nevím proč - kaktusy. Dostala jsem za to barevný obrázek a zubní pastu. Paní doktorka ví, kdo je její pacient.
A tak si chodím po tom světě nateklá jako blázen, jím přesnídávky, jím je vlevo a po každém jídle si to mířím na záchod s injekční stříkačkou, abych dobře mířeným proudem peroxidu vodíku vyplavila kousky nudlí z hluboké díry. Nechutné? Nutné.
A jak si tak čekám nateklá a s horečkou na tramvaj, přistoupí ke mně cizí kluk a řekne: "Žofie?"... Chvíli na něj nechápavě koukám a pak mi to docvakne. Přede mnou stojí můj spolužák ze základky, kterého jsem neviděla dvanáct let! (Sakra, sakra, proč nejsem namalovaná, proč nevypadám aspoň trochu úžasně?)
Přestože jsem měla v tašce bramborovou kaši v krabici a těšila se, že se s ní prokoušu a pročtu podvečerem, šla jsem s ním na kafe. A skončili jsme v jedenáct. A musím říct, že to bylo prima. Jako bych nasedla do dětského vláčku a projížděla se s ním po louce, na níž jsou vykvetlý školní vzpomínky. Připomněl mi třeba, že jsme se v sedmé třídě vzali. "Ty si to nepamatuješ? Na Žermanické přehradě nám děcka ze třídy vystrojili svatbu. Měli jsme prstýnky, řekli jsme si ano a ty ses na mě za dva dny ve třídě ani nepodívala. Strašně jsem tě miloval. Neměl jsem rád ani prázdniny, jak jsem se na tebe těšil. Psal jsem si deníček. Mám ho doma. Jsou tam šílenosti. Třeba: Žofka se na mě dneska otočila. Nebo: Žofie balí Martina, je to v pytli." Když vyprávěl o tom, jak jsem si jednou vzala krátkou sukni a on málem umřel, když jsem pohnula nohama a on viděl kousek stehen nebo kalhotek, přišlo mi to skoro dojemné. Tohle znám jenom z filmů. Je náhodou super vědět zpětně, že jsem pro někoho byla totální modla v dobách holčičího objevování. Když jsme se loučili, dala jsem mu pusu. "Tyjó, teď zas dvanáct let neusnu," křičel, když utíkal na tramvaj. No nějakou holku by to možná nechalo ledově chladnou, mně se ale usínalo jako princezně.
O to víc, že mi z dabingového studia napsali, že jsem postoupila do dalšího kola, kde budeme tři. Neuvěřitelné. Nechápu to. Já ty titulky nakonec neopravovala pět hodin zbytečně.
