Co jsme udělali proti povodním
Je to trochu supí poznámka, zvlášť když ji píšu v suchu a na kopci zatímco Prahou letí stoletá voda, ale nemohu si ji odpustit. Když se v roce 1997 debatovalo o tom, jak příště předejít povodním, rozdělila se odborná veřejnost na dva tábory. Jeden prosazoval stavbu velkých přehrad, druhý kladl důraz na údržbu krajiny, která ...
umožní vodě rozlít se bez větších škod. Exministr životního prostředí Ivan Dejmal tehdy řekl: “Je potřeba dát krajinu do pořádku na celém území. Je pravděpodobné, že i když postavíme nádrže na Moravě, pršet bude příště někde jinde.” Dneska to zní skoro prorocky, ale zase tak překvapivá úvaha to není. Spíš selsky rozumná.
Mohu-li jako novinář, a tedy laik, soudit, opravdu mnoho se za těch pět let udělalo v organizaci záchranného systému. Spolupráce policie, hasičů, zdravotníků a státní správy je o několik řádů dokonalejší než při moravské katastrofě. Ale co se udělalo za těch pět let v údržbě krajiny? Snažili jsme se preventivně z ohrožených území okolo řek vystěhovat průmyslové závody? Vznikl nějaký opravdu účinný program zalesňování a péče o krajinu? Změnila se v tomto směru dotační zemědělská politika? Vznikl nějaký program podporující zadržování vody v krajině? Až na naprosté detaily ne. Jistě, je třeba dodat, že to jsou opatření, která se projeví za desetiletí a na dnešní situaci by nezměnila nic. Ale snad by bylo vhodné vzít tohle už druhé vážné varování na vědomí. Globální klima se mění, povodním nezabráníme. Tak se alespoň můžeme snažit, aby škody byly co nejmenší. Cesta je známá, jde jen o to se jí vydat.
