Co bude s extrémní kohabitací po Ankaře? Vláda potřebuje voliče zaujmout, ale ne ubavit k smrti
Summit NATO v Ankaře se nesl v duchu pokračující podpory Ukrajině i debat o zvyšování obranných výdajů. Aliance například oznámila další balík pomoci napadené zemi ve výši 140 miliard eur. Klíčovou součástí jednání byla též diskuse o rozvoji obranného průmyslu. Jedním z konkrétních výsledků tu je vznik nové investiční banky určené pro podporu bezpečnosti a odolnosti, která vzešla z kanadsko-lucemburské iniciativy. Poslední roky a návrat Donalda Trumpa do Bílého domu ale ukázaly, že se hlavním měřítkem úspěchu stala tabulka zobrazující, kolik procent HDP členské země vydávají na obranu.
V příspěvku do společného rozpočtu zaostávají především Albánie, Slovinsko, ale i Česká republika. Oproti očekávání však – slovy českého premiéra Babiše – nedostaly od amerického prezidenta tyto země „kartáč“. Už tento fakt stačil k tomu, aby se atmosféra nesla v pracovním, optimistickém duchu. Jak Donald Trump podotkl, „láska byla cítit ve vzduchu“.
Nic takového se ale rozhodně nedá říct, podíváme-li se na průběh summitu z domácí perspektivy. Přípravy na něj i samotná jednání přímo v Ankaře byly ve skutečnosti projevem „extrémní kohabitace“. Tu ministr zahraničí Petr Macinka slíbil prezidentu republiky Petru Pavlovi jako odvetu za nejmenování Filipa Turka do vlády. Jaké dopady bude mít Ankara na další pokračování tohoto sporu? A můžeme se dočkat spíše postupného obrušování hran, nebo dalších her na kočku a na myš?
Vnitropolitické důsledky se dají rozdělit na ty krátkodobé, které ovlivní vztahy mezi jednotlivými aktéry, a na ty, jež mají potenciál trvale poznamenat vyvažování mocí ve státě. Česká zahraniční politika po nástupu Babišovy vlády přestala mluvit jedním hlasem, byť na začátku především atmosféra mezi premiérem a prezidentem slibovala shodu aspoň v základních postojích. Dnes není dvoukolejná, jak jsme byli někdy v časech neshod Strakovy akademie a Hradu zvyklí v minulosti, ale díky účasti SPD na koalici dokonce trojkolejná. Opakovaně naráží na proruské zájmy Tomia Okamury a jeho poslanců, kteří nechtějí slyšet ani slovo o podpoře Ukrajiny.
Okamura v defenzívě
Konflikt se vyhrotil i během ankarského summitu. Ministr zahraničí Macinka tam totiž oznámil, že Česká republika přispěje do systému PURL, zprostředkovávajícího nákup zbraní bojující zemi. Okamura a ministr obrany Jaromír Zůna tak opět museli sáhnout k již vyzkoušené krizové komunikaci. To donutilo i premiéra, aby český příspěvek bagatelizoval a tvrdil, že se bude jednat pouze o symbolickou částku. Jde však o projev dokola se opakujícího sporu: česká vláda formálně své závazky plní, avšak nechce, aby se o tom vědělo. Koalici se tento vnitřní spor jistě povede zahladit, pro SPD se ale jedná o další kritickou prohru.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
