Kolik lidí už je civilizace? Komorní postapo Ridleyho Scotta vyzdvihuje sílu sounáležitosti
Britská režisérská legenda Ridley Scott (*1937) si mezi vysokorozpočtovými, výpravnými historickými spektákly a sci-fi podívanými sem tam dopřeje „menší“ (i když co to v dnešních hollywoodských rozpočtech znamená), komornější snímek. Někdy je z toho jeden z vrcholů jeho kariéry (road movie Thelma a Louise z roku 1991), někdy sympaticky emocionálně otevřený úkrok stranou (námořní drama Bílá smršť, 1996), někdy dílko z čisté radosti (Dobrý ročník, 2006). Po aktuální sérii velkofilmů sahajících napříč minulostí, zahrnující například Gladiátora II nebo Napoleona, se Scott ve snímku Vzhlížet ke hvězdám obrací do blízké budoucnosti a k formátu příběhu o několika málo postavách.
V roce 2035 jsou Spojené státy zdecimované pandemií chřipky. Velkoměsta jsou liduprázdná a prostorem mezi nimi se prohánějí bandy divokých kočovníků, jejichž nájezdům se brání ostrůvky civilizace. Jedním takovým je malinké letiště uprostřed Ameriky, kde přežívají někdejší mechanik Hig a bývalý mariňák Bangley. První truchlí po mrtvé manželce, létá malou cessnou do Denveru do detašovaných skladů pro zásoby a pomáhá nedaleké komunitě mennonitů, druhý si radši nic nemyslí a střílí cizince na potkání. Rutinu rozloží smrt Higova psa Jaspera a vábení tajemného hlasu z letiště ve městě Grand Junction, jejž pilot občas zaslechne ve sluchátkách.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
